VI. Růže a poupě.

Jaroslav Vrchlický

VI.
Růže a poupě.
Řádila bouře celou noc divě po sadě, po lese, v poli a nivě. Řinčela okny, hvízdala krovem, ulétla k ránu s bohatým lovem. Nejkrasší růže zlomena v sadě, vedle ní poupě, v spanilé vnaděvnadě. Na lístkách dešťné krůpěje leží, růže i poupě, obě tak svěží! Matka tak mladá, dítě tak sladké, zdeptáno obé ve chvílce krátké. A zrak, jenž stíhá matku i robě, ptá se jen: „Bože, proč obě – proč obě?“ 115

Kniha Zlatý prach (1897)
Autor Jaroslav Vrchlický