Vzala své dítě, v divokém běhu
tiskla je k ňadrům, chvátala k břehu,
mlhou kmit luny pruh bílý...
V řece to sténá a kvílí.
Skočila v člun, a veslem dva tepy –
do víru osud žene ji slepý
dále a dále, k jakému cíli?
V řece to sténá a kvílí.
Temno a noc je do kola kolem,
vítr jen zahýká skalou a polem,
nikdo ji nevidí v těžké té chvíli –
V řece to sténá a kvílí.
Dítěti stiskla hrdlo a vzmachem
vrhla je do vln ve vzlyku plachém –
Bůh jen sám viděl, jak šílí –
V řece to sténá a kvílí.
A teď se v dálku dívá a dívá,
co zpívá ta vlna, s ní co to splývá?
A sama se nad hrob dunící chýlí –
V řece to sténá a kvílí!