XII. Na pranýři.

Jaroslav Vrchlický

Ulicemi povyk víří, dívka stojí na pranýři. Sedraná a polonahá, věru, smrt již na ni sahá. Dole hlučný dav se tísní, sleduje ji šklebnou písní, pokřikem a vysmíváním, nadávkou a hloupým láním. Kmotra, strýc i malé dítě, s úsudkem tu každý hbitě. Tímto ruchem, touto vřavou se skloněnou k ňadrům hlavou básník zamyšlený kráčel, ku pranýři též se stáčel. Soucitně zřel k nebi vzhůru, vzdychnul: „Sestro, do azuru klidně hleď v svém utrpení, umělcův los lepší není! Nechť dav tleská neb se víří, já též stojím na pranýři.“

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby