XII. Na pranýři.

XII.
Na pranýři.
Ulicemi povyk víří, dívka stojí na pranýři. Sedraná a polonahá, věru, smrt již na ni sahá. Dole hlučný dav se tísní, sleduje ji šklebnou písní, Pokřikempokřikem a vysmíváním, nadávkou a hloupým láním. Kmotra, strýc i malé dítě, s úsudkem tu každý hbitě. Tímto ruchem, touto vřavou se skloněnou k ňadrům hlavou Básníkbásník zamyšlený kráčel, ku pranýři též se stáčel. 126 Soucitně zřel k nebi vzhůru, vzdychnul: „Sestro, do azuru Klidněklidně hleď v svém utrpení, umělcův los lepší není! Nechť dav tleská neb se víří, já též stojím na pranýři.pranýři.“ 127