Tanečnice.
– Janu Lierovi. –
Když Sisymbrion tančí, což se děje
při zvuku fletny od večera k ránu,
tu vzduchem vůně z kosených luk chvěje
a vůně jetele a majoranu.
Když tančí Pyrallis, tu jen se kmitá,
nad hlavou točí svoje ruce bílé,
ty řek’ bys, bájný pták to kolem lítá,
svá křídla sněžná zvedaje a chýle.
Víš, Parena, jež pouze tančí nahá,
proč sluje zářící? – Déšť jisker srší
jí z bílých ňader, a kam oko sahá,
jí z roztažených rukou růže prší.
A Taluza je podobna v své kráse
jen květině, jež na svém útlém stonku
při větru políbeních zachvívá se.
Ó zvuky fletny, bubínků a zvonků!
A Sigea jak hne se v hbitém tanci,
tož každý chápe, její vděk a něha
že úskalí jsou srdcím, která, psanci,
kol bloudí a jež vichr vášně šlehá.
52
Sinope v tanci sama flétnu píská,
to hudba s poesií letí kolem,
pták vyhlédne tím zmaten ze křoviska
a země sama chví se tajným bolem.
Synois vážně uklání se v reji;
ten harmonický, klidný je a čistý,
a prsy její tunikou se stkvějí
jak za křišťálem liliové listy.
Kde Pagis tančí, – utec, satyr v sítí
sám zastře oči v noci jako ve dne,
do její vlasů každý květ se chytí,
do její dlaně každé ptáče sedne.
Však neřeknu, čím vábí Nikostrate.
Kdo miloval ji, ví to; vždycky v duši
mu budou tkvěti její vlásky zlaté,
v prstencích vinoucí se kolem uší.
A přizná, láska, chléb ten idealný,
jíž bozi, lidé, světy jsou a žijí,
je sama tancem, k němuž vesmír valný
jen nekonečnou skládá melodii...
53