Zlomky epopeje (1886)

1883-1886, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
ZLOMKY EPOPEJE
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
(1883 – 1886)
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1886
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[4]
Z té epopeje žalu, krve, bídy, Z té epopeje žalu, krve, bídy,
 juž začli andělé, juž Eumenidy až do dnes během věků nedopěly, jen zlomky sbírám dlouhý život celý, jen střepy, na nichž slzí rmut se blýští neb slabý záblesk lepší doby příští. Vždy v jednotlivce duši co se láme, to v posled všickni ve svém nitru máme; čím jeden úpí, tím též druhý nyje, ba celá, velká lidstva poesie jest harfa v poušti, jež vše v souzvuk sbírá, co pod hvězdami jásá, kvílí, zmírá. Co zalehlo jí v struny plesem, pláčem, zde rovněž zní – já jsem jen vykladačem. [5]
PROLOG
[7]
Poesie.
Juž stokrát děl jsem: Nechci, nechci! Darmo, juž slétá níž a chytá mne v své jarmo, mne kouzlem slova, vlnou rhytmu láká, má dívky mladé obličej, hlas ptáka, já musím za ní v prostor! Jak noh báje mne chytla a chce unésti mne v ráje jak bohatýra zašitého v kůži, tož snů a dumy. Dýchám vůni růží, v tmu zřítelnice šlehají mi žáry a cítím, kterak ostré dvojí spáry se v hruď a bok mi zatínají rázem. Déšť květů z ran mých však se sype na zem a tam, kde zatla spár, mi rostou křídla. Zem pode mnou! Zřím hory, nivy, zřídla jak temné čáry, města jako body. Cos hučí v dálce, hromy to či vody? Ne, to jsou času obrovitá kola. Nám z cesty! na ně bájný pták můj volá a dál to hřímá v oblakovém moři. Neznámé hvězdy z temna vln se noří, [9] jsou větší těch, jež naše nebe hostí. Kol skráně vlá mi peruť minulosti a v duši mé se staré světy křísí, trou v zmatku se a týčí, matou, mísí, já pouze cítím, jak jsem ve všech duší. Jsem jako květ, jejž pod kolesy kruší vůz vítěze a deptá ořů vřava. Když přejde bouř ta, květ zas zvolna vstává, zří k nebi azurnému plný prachu. Tak duše moje plna hrůzy, strachu se dívá v dál, se vzbouzí a se chvěje. Naslouchám v temno. Dávné epopeje tam duní kladiv kyklopických třeskem. V mou hruď se vrací stará síla bleskem. Co kdysi letlo jak sen duše nitrem, to k žití hlásí se; noc chce být jitrem, květ plodem chce být, ptáče chce být zpěvem. Co chvělo mnou kdy spravedlivým hněvem, co vzruchem krásy, touhou k pravdě, k dobru, teď žije zas; mám sílu starých obrů a cítím v sobě žáry mučenníků, jenž umírali na rtech s hymnou díků. Jsou mými zas ty samotářů dumy, ať hvozdů mrákotných v ně hněvy šumí, ať rozkacené moře v skalin strži; mou vytrvalost těch, kdo ve tmách drží tvůj, Pravdo! ve tmy sálající kahan. Nechť jako poustevník jsem štván a tahán zlou smečkou démonů, tož nudou, tísní a unavením, hnusem, duše plísní, skřek zlobohů těch překřičím a v světla zdroj ponořím se! Těch, jimž brada zkvětla 10 nad biblí, koranem a nad talmudy, žár svatý cítím, kmetů, v světské trudy jenž byli nepodajní, tvrdí, hluší a naslouchali prorockou jen duší všem hlasům pouště, noci, hvozdů, moře, hvězd jiskřením jenž zpíjeli se, zoře jimž lázní byla plamennou a žhavou! Dál, ptáku, nes mne! Cítím nad svou hlavou tvé křídlo, matko moje poesie! Zas poznávám je. Srdcem ve mně bije, jak hvězdný plášť se kol mých beder točí, je velké, plné sterých, dračích očí a větších nežli Aldebaran žhoucí! Je moře světla mořem zvuků vroucí a hymna velká jeho pery letí jak starců vzdech a plesná píseň dětí, a květů liják z něho padá, padá; a dračích očí svítí dlouhá řada až v duše dno mi, stále, víc a více! Znám tyto oči, duchů zřítelnice to plamenné jsou, zžíravé jak uhlí, jímž prorok očistil ret k věštbě ztuhlý, kdys lampy byly to, tmou plály k ránu: Při jedné zákon lásky své psal Manu, při druhé Ezechiel chvěl se tajem, při jiné Dante peklem šel i rájem, při jiné Manfred z moře dumy hlavu zved’ odbojnou, při jiné viděl slávu jak hvězdu pláti Peer Gynt kolem skrání. Ó lampy poesie, kéž se sklání hvězd mlčenlivou mříží svit váš tichý 11 mně do srdce! Ať ztichne zmatek lichý, ať osvěží mne víra ve zápase, že najdem v posled ztracený ráj zase, že z hloubi znějící ten sykot hadí ve moři hudby ztichne; van, jenž chladí, že požehnáním, rosou, mannou skane na tvrdou pěst a čelo utýrané; že láska bude bohem vždy a všude, že k poesii stále lidstvo bude se obraceti jako k hvězdě pólů! Chci zpátky! Darmo, ty mne do plápolu juž taháš za sebou, ty divý ptáku, já vidím blesky hořeti v tvém zraku, ty rosteš, jsi jak jezdec z vidin Jana! V tvých očí hloubi hoří světlo rána, jež čekáme, nach vroubí tvoje líce a hvězdy míhají se zmírajíce jak rosné brilanty tvým vlasem rusým. Já řekl: Nechci! – Ale nyní musím! 12
ZLOMKY EPOPEJE
[13]
Symfonie živlů.
Země: Jak z mraků měsíc já z propasti temna se nořím a se směju slunci vstříc, má duše stoupá z květůkvětů, vůně jemnájemná, a z lesů šumu, řvaní lvic. Oheň: Jak titán tryskám z jícnu hor a z temna a hvězdám házím rubíny své vstříc, v prs přírody má síla šlehá jemná, zrá hrozen, plane křídlo mšic. Voda: Mé peřeje se valí mořem z temna, jak padaly by s boha sněžných kštic, má v blescích hoří plocha přetajemná, on zhlíží tam svou líc. [15] Vzduch: Já vztáhnu křídlo, houknu hromem z temna, se valím, ether, v dráhy vlasatic, dnes vichřice a zítra píseň jemná se přes violy vznášejíc. Člověk: Vy vladaři! Jak vy já povstal z temna, cos z vaší síly plá mi v zrak a líc, jen slza má dí, bohu výtka jemná: Nic z ničeho jdu v nic! 16
Píseň života.
Tma. Nad oblakem, z něhož déšť se lil, dva andělé se náhle potkali, a v prostoru, jenž v dálku prázdnem zel, se zastavili, stejnou otázkou na chvějných rtech: – Kam jdeš? – se zakřikli. Tak různi byli: Ten, kterého let se dolů nes’, byl oděn v bílou zář, jak z luny stkanou v noci podzimní, na čele jeho hvězda svítila a snítka svěží – v ráji urvaná se stromu života – mu vinula se vlasem žlutým jako obilí. Ten, který z dola vzhůru směřoval, byl oděn v bledý, šedě modrý šat, v tu barvu, v kterou mlha obláčí hor čela dřívdřív, než dechem mrazivým na nivy začne dýchat prosincem, vlas černý bez ozdob přes bledou tvář mu visel jako v časech pozdějších u chrámu brány ženám kajicnicím. Tak potkal v prázdném, hluchém prostoru kdys anděl Žití Smrti anděla, a neznali se oba!... Vítězem juž vracím se, bych Pánu pověděl, že dokonáno dílo potopy, 17 děl anděl Smrti, tma a zničení, mé sestry, vládnou! – Lžeš, neb mýlíš se, je život ještě, sám by věčný bůh hned musil přestat být. Ó, život jest a bude na věky! – – Chci vidět jej! A létli spolu dlouho oblaky, jenž jako hory, jako pralesy se tměly, rostly, stále měníce svou podobu, tu hydrám podobny je oplétaly chvosty dlouhými, tam celé moře tvarů báječných jim v cestu stavěly, tu tměly se jak města fantastická; jejich let se nížil stále, juž i křídla svá ku vodám schýlili – tu zřeli v tmě bod malý chvět se, archu Noema. K ní zaměřili, nad ní stanuli na křídlech rozpjatých jak v letu pták, a okem duchů pronikali tmu, stěn trámy, střechy vazbu mohutnou, a viděli: Ve jizbě pochmurné muž polonahý seděl na zemi a v loktech držel ženu spanilou a časem vroucně líbal vlasy jí, tvář v ňadra její kryl a znovu dál jí oči líbal; ona unylá jen chvěla se a plála purpurem, 18 v nějž slunce obláčí se, než jde spat. A veliký ten gigantický muž, z těch poslední, jež divá potopa zde nechala, ten zpíval divoce, a jeho píseň hrozná, vášnivá, stěn pronikala dříví mohutných a pronikala stropu velký krov, ba pronikala jistě nebesa. A oba andělé se sklonili a k uchu skloníce lem perutí teď slyšeli tu hymnu tonoucích: Vlny vrou divoce, slyšíš je, Jehovo? Co jsi chtěl, stalo se, dílo je hotovo! Já pluju v skořepině; zdrtil jsi v pěsti své jak zmiji člověka, z břicha jí símě však živoucí vytéká a bují v slabé třtině. „Vlny vrou divoce, pode mnou mrákota; ale já vesele do větru života si píseň hlasnou zpívám. Kde ty jsi, slyšíš mne? málo mi překáží. Pluju, kam? Nevím to, k ráje snad zápraží či v propast, k moře nivám? Nevím to, pouze vím, že ještě žiji tu a že mám v lodi své tu ženu ukrytu, jen ona zbyla se mnou. Pouze vím, do tmy že plá její údů vděk, že může jediný horoucí polibek mou osvítit noc temnou. 19 Když ty jsi v bezedno spousty vln mořských slal, skal šíje utvrdil, já se tě málo ptal, co ty chceš mne se tázat? Ty budeš jak mdlý brav dál vodit hvězdný vír, oděný v světla háv – já budu, v srdci mír, své ženy vlasy vázat. Ty budeš bleskem svým vjížděti do hlubin, slunce zář ve moři taviti na rubín, procházet brány veletoků a perly chrliti v kaskady oblouku – já budu rukou svou na zkvětlém palouku kol její sjíždět boků. Dva světy rozdílné stvořils a zničiti oba je nemůžeš! Život se zachytí na vetché pavučině, ba i v té hořké a pochmurné krůpěji, kterou smrt strojíš mně, životy úpějí! Já plavu v skořepině! Život – ten nezničíš, sebe bys musil dřív! Život – ten největší vesmíra bájný div, mým teče žilobitím; povznešen nad zhoubu, nad moře hlubiny, nesu jej věkům vstříc, já člověk jediný tep jeho velký cítím! Cítím všech budoucích věků sny, zápasy, starých dob minulých mroucí juž ohlasy jim brání se jen ztěžka; 20 matko všech, ženo má, jásej též divoce! Lásky mé bujaře vykvete ovoce, je svatá žena, kněžka! Život, ó život, ó vidění zázračné! Vidím svět nový zas v tišině bezmračné, jak muška v pavučině se vznáší vesmírem! Vody nechť stoupají, ženy mé lokty mne divoce houpají, já plavu v skořepině!“ – Děs anděly jal – ani slova juž si neřekli, chtěl každý odlétnout v kraj nebes opačný, leč divný cit je schvátil – dlouhou chvíli váhali, pak oba sobě klesli v objetí. 21
Dary. – Své ženě –
Strž světla, jasu, paprsků a zoře se otevřela, z ní se valil hlas, svých proudů vření utišilo moře, na křídle rozpjatém se kondor třás’. – Tři andělové, jenž zpět létli domů od země, skryli tvář v perutí šer, děs zarazil je z toho hlasu hromu, jenž přehlušil i zpěvný jásot sfér. – A hlas ten pravil: Svěřen vaší dlani na prosbu vaši osud člověka. Čím v žíly vlili jste mu síly vzplání, by lehčí byla kletba odvěká? Co dali jste mu, by svůj osud děsný moh’ nésti ne-li šťasten, aspoň tich? Předstoupil první s obličejem vesny, skráň ukláněje světla na stupních: Já člověka jsem viděl; večer skanul ku širé zemi, mlčel pták i strom, do úhlů světa chladný vítr vanul a pustý trčel kamenitý lom. – 22 A na tom lomu s tváří zoufající on se zlomenou klečel motykou, pot v ručejích mu tekl s bledých lící, nad směsí strojů lkal tu všelikou. Vše lámalo se o kámen a křemen, kam pohled’, jeho sokem okolí, vůl neměl jho, oř jeho neměl střemen, jen ruka jeho měla mozoly. Já za ruku jsem vzal tu nešťastníka a ved’ ho pod strom v měkké trávy chlad, a z darů tvojich – budiž tobě díka – já spánek vzav děl člověku: Jdi spat! A na víčka, jež parnem rudá byla, já mačkal dřímotný jsem nepenthes, a mlha spánku brzy obě slila a člověk šťasten v zapomnění kles’. – Neb spánekspánek, to jest mystický chléb duší, to alleluja srdcí znavených, v něm opět srdce klidem zvěře buší a vášně pud v něm konejší se tich. Co zítra jemu, dnes když zapomněno, mžik spásy, vykoupení kyne-li? Já lidstvu dal jsem nejkrásnější věno!... Bůh druhému tu kynul anděli. Já člověka jsem našel ve jhu parna, pot ručejemi s čela jeho tek’, i spánku milost byla tady marna, neb jako mouchy příval myšlenek 23 Jejjej šálil, pálil, hlodal, bodal, vraždil. Já vína v prázdnou nalil jemu číš, snům jeho cestu rubíny jsem dláždil a křídla dal mu, aby vzlétnul výš. – Ó víno, duchů nektare ty zlatý, ó slzy slunce v pohár chycené, co ústrky jsou, útrapy a ztráty, co všecko štěstí, blaho ztracené? Ty splítáš duhy na skráň myslitele a ráje otvíráš mu předtuchu, zář edenu se v duši jeho stele ve šumném jásotu a výbuchu! V tom třetí anděl předstoupil a pravil: Já u člověka stanul, byla noc, na loži tvrdém divý žár ho trávil, sen prchal, vína nestačila moc. Tu za ruku jsem chytil ženu, Evu, a v ucho šeptal jsem jí: Slyš a vstaň, tam ňadro hřímá plné vzdorů, hněvu, tam potem horkým zbrocená je skráň. Tam ruka mdlá se křečovitě svírá, jež hmoždila se ve dne za tebe, vstaň, budiž jeho naděje a víra! Vstaň, vznes jej svojí láskou do nebe! Jeť žena všecko! Opium i mana, je vína kouzlo, a je spánku mír, je clona sama ráje hvězdotkaná, je slastí božských nekonečný vír. 24 Je bouř a klid, je vzruch a utišení, noc hluboká a propasť závratná, jí z ňader pučí víno zapomnění, jímž vzpruží se zas noha malátná. Jí mozek myslí a jí srdce buší, jeť ona život sama nejvyšší, je zoře citu, žernov, který kruší, čím zmar a zkáza v boj si přispíší. Já největší z tvých darů, Hospodine, na srdce člověka jsem položil, neb ženou život trvá jen a hyne, tys chtěl, by člověk život rozmnožil! A z ženy klína povstal člověk svěží a síly pln šel po své práci zas!... Ztich’ anděl – kolem hluboký klid leží a v strži světla mlčí děsný hlas. A dolů jenom požehnání splývá, kde žena muži v práci soudruhem jde zvolna – skřivan v azuru co zpívá – a usmívá se prvním za pluhem. 25
Legenda srdcesrdce. – Adolfu Heydukovi. –
Tys do svých prstů vzala, Venuše, kus pěny, z které jsi se narodila, ta zachvěla se v sladké předtuše, jak míza jara by se do ní lila. A z šperku růží, z jitra purpuru jsi vzala barvu míchajíc ji v rosu, a hvězdný třpyt ze hloubky azuru a z hloubky lesa tklivou píseň kosů; Aa perly z hrdla pěničky a ston, jenž duní, vichry, z vašich věštích hlasů, a nyjící lesbické flétny tón, jenž z myrt a oliv zní v půlnočním času. Tys v prstech růžových tu zhnětla směs, jí lupenu tvar dala vonné lípy, pak vdechla’s do ní touhu, jásot, děs, sen, jenž nás zkájí, vášeň, která vzkypí. A takto vzniklé srdce člověka jsi vrhla s Olympu skrz mraků lemy: Jdi v bouř, jež vesmírem zní odvěká, ty srdce lidské, spadni, spadni k zemi! 26 A srdce letlo, slza krvavá, jak hvězda s nebesklonu padající tam, Etna kde v mrak pne se dumavá pod hromy kyklopů svých sténající. A skály rýhou padlo v tmavou sluj, kde žhavý plamen zrýval ňadra stínu, kde vítr stále nadýmal měch svůj, na titanů tam padlo kovadlinu. Sta kladiv, jeden paží sterých vzmach, naň dopadlo v ráz ve hromovém třesku, až kovadlinu zbarvil temný nach a celá sluj zaplála v rudém blesku. A znovu zas pad’ nový ráz a zas to sjelo, hřmělo na to srdce lidské, tak stužily je s žitím ve zápas ty obrovité paže kyklopické. A z hlubin zněla píseň Eumenid: „Vzplaň v život, srdce měkké, jak prs matky, jak lístek lehké, nepoznej, co klid, a buď přec stálé v žití boj a zmatky! Spoj v sobě všecky hlasy vesmíru, plaň krásou, vášní hoř vždy v boje nové! Ty srdce snivé, tklivé, bez míru, a přece hrdé, tvrdé, ocelové! Buď středem světa, dál tkej dějin háv, buď pevnou skalou v proudů zlobné změti, tvůj démant srdce démantem se ztav, tě bozi budou lidem záviděti!“ 27
Zajatci.
JdouJdou, ruce nazad těsně přivázané, pot s prachem smíšen se tváří jim kane, skráň hanba tíží k zemi. Při zvuku cinků jdou a flétny kvilu, vztek napíná jim paží každou žílu, jdou v pohrdání němi. Na trůnu satrap sedí jako modla, kol nahých žen a dvořanů druž podlá se patříc na ně tlačí, kněz brousí obětní nůž a se šklebí, a satrap žezlo vzpírá těžké hřeby na lenoch trůnu, hlavu dračí. Jdou, myslí přitom na vzdálené chaty, na lovy pustinou, kdy západ vzňatý plál ve orgii světla celý, na děti, ženy, jež čekají na ně, a oni zatím bez štítu a zbraně o stupně trůnu bijí čely. Jdou kolem tyrana a málokterý zrak zvedne k němu posupný a šerý; však běda, v tom to blýská! 28 A více výská polnice a ječiječí a více provaz uzlovitý v křeči jich šíj a ruce stiská. Ó bídní, jdoucí k smrti! Kdyby zvednul k vám satrap hlavu a ten pohled zhlédnul, jak mrak přechází lunu, tvář bledou by mu poznání cit zkalil, jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil, jak malý on jest na svém trůnu! 29
Antická hymna na slunce. – Frant. KvapiloviKvapilovi. –
Buď zdrávo slunce, nejlepší všech bohů, ba otec žití, s oblačného trůnu se dívá stejně v chaos i květ hlohu a věčný ether tká si na korunu. A patří klidně v propasti a moře. Od mládí svého vzňat jsem k němu láskou, mně zázrakem byl herold jeho – zoře, a mlha divem, jež mu bývá maskou. Já rukama paprsky jeho chytal, je zrakem pil, div oči neosleply, za jeho svitem, kde mi hrál a kmital, jsem otáčel se, kde krb jeho teplý. Buď zdrávo slunce! Sterém ve obraze nám stále svítí jeho tváře svatá, jím světy v své se drží rovnováze, jím země láskou do mateřství vzňata. Toť Hélios, jenž s ohnivými oři z vln vyjíždí, jež chví se jako lyra, jím v hřivách mraků rosné perly hoří a paprsk, uzda, drží je a svírá. 30 Toť Dionys, jenž po světě kol chodí, jímž v číši révy světa los je zvážen, jímž poupata se z thyrsů suchých rodí, jak jede blažen smečkou tigrů tažen. Toť Asklépios, vykupitel, spása! Ve osmi kruzích nebes vládne. Sterá se souhvězdí trou pod ním, vesmír jásá a souzvuk rodí se v svět, jeho dcera. Jak věrní otroci jdou časy za ním. Kam hne se, jaro květy vstříc mu hází, on připíná jeseni hrozny k skráním a ztápí lidstvo v blaho beze hrází. A plachá zima jak vlčice lačná se vyjíc z dálky k jeho nohám loudí, však tknuta jeho zrakem taje v mračna, se rozplývá a v slzných zdrojích proudí; Přespřes tvář tvou, matko země, z jara stéká a slunce vítěz usmívá se v mraku, jím zlatem kmitá v dálce modrá řeka a jiskrou zřítelnice v lidském zraku. A země, potěšena zvěstí velkou, vzpne do hvězd hlavu, v moře vhrouží nohu, a šťastna jest jak druhdy roditelkou všech tvorů, lidí, nesmrtelných bohů! 31
Sbor z antické tragedie.
I. I.
 V tom stálém víru nekonečné změny chce každý aspoň jeden chytit bod; v něm zablýsknout se, veteš beze ceny, než znikne v temnu, věčnosti, tvých vod! Tak zápasí a mře ves lidský rod. Ten sochou, písní chce být vykoupen, a obé stejný k zapomnění schod, a všecko matný sen! Jen takty času, hodiny se chvějí, ať v slzách, v kletby reji, ve svadlém nebo zkvětlém země obličeji se zhlíží hvězdný chorovod! II. II.
 Jak děkovat ti, otče světla, mám, žes moji duši vyrval věčným tmám? Své bez zásluhy že mohu dívat se na všecky světa divy, jak drahokamy tkáš je vyrvav chaosuchaosu, svých ořů hřívy, když na nebeské luhy se vzneseš veliký a nekonečnem pláš! 32 A vidět zem, jak mládne jarem, květ planoucí a plod kdy žárem se v barev lesku nalívá, ať oranž nebo oliva; a vidět zlaté obilí, kam, zdá se, že se rozptýlí tvé zlaté vlasy, Hélie; a vidět krokus, lilie, se zlatým srdcem narcisy, když květ jim rosa promísí; a vidět pažit zelený a starých stromů šumné krovy! Jak šťastný jsem a blažený, že vyzpívat to nelze slovy. Což teprv tvoji, Poseidone, říš! Ó věčně lkavé moře, slyš, ó slyš můj ples, že vidím tebe, jak zhlížíš v sobě nebe i hvězdy, které po něm chodí od noci k jitru do dáli, ať spící, nebo hrůza lodí, pěn chumáč tříštíš o skály, vždy veliké a nezměrné v tmách jako v blescích nádherné! Ó bezdno hrůzy! Nejstrašnější z běd je slepec, kmet; tak stíny v Erebu též před se hledí. On věčně v temnu sedí, mně líto ho, chci pomoci mu hned. 33 III. III.
 Já vždycky prachu dítě a syn věrný země, nechť věčný led, nechť pouště žár mne hostí, chci nésti rád a jemně tvé svaté jho, ó přísná poslušnosti! Tys základ obce bohů, lidské společnosti, tmel věkům vzdorující! Jen tebou táhne vůl své břímě trpělivě, jen tebou nechá zem si v ňadrech rýti, jen tebou vášeň, zkrocený pes, lichotivě v prach klesá ruce pána lízající; jen tebou Olymp je a všecko pod ním žití! Jen tebou obec v mohutný strom vzrůstá, jenž neleká se bouře ani zhoubných vod; jen tebou zaplá květem skála pustá, v klín lidu klesne míru zlatý plod: Jsem celý tvůj, tvá služba je mi sladká a tebou drahá mi i nutnost, tvoje matka! IV. IV.
 Nuž položte ho sem, kde hustým pod stromem se jitra perlami stkví vlhká tráva, ať zdřime lehkým snem, byl krátký jeho život, však kratší jeho sláva. Jak sprchá jarní květ, on mře; neb jeho ret se sotva dotknul přeplněné číše, již podává nám svět, jež oslazena krajem přec z nitra zmarem dýše. 34 Co hnalo v zápas jej? Nač v zápasníků rej se míchal, ký bůh štval ho divě? Výš obličej mu pozvedněte k slunci, než sejde k Hadu nivě! Ó smutný věru ples, že tak před časem kles’ jsa okamžité vášně marným plenem! Má slzu naši dnes, však zapomnění zítra juž bude jeho věnem. To příliš krutý trest. Však z přímosti on cest jak dítě sešel plaché, nerozumné. Kde jeho matka jest? Je líp, že nevidí ho v té trpké chvíli dumné! Jak sprchá jarní květ, jak rosy mizí sled, on zajde jak po bouři s hory voda, a sotva dívčí ret si vzdychne za ním smutně: Je krásy jeho škoda! 35
Arete. – Svému bratrovibratrovi. –
Arete, krásná Aristippa dceř a hrdá jako Juno, si vyšla večer v háje tmavou šeř, kdy vycházíš ty, luno! A před tvou tváří, která symbolem je smavé Afrodity, jí splýval s rtů hrdosti plápolem ten smělý hovor hbitý: Slyš, holoubků jež párem tažena svět držíš pod svou nohou, já nechci býti láskou blažena jak všecko pod oblohou! Nechť každý lká pod sladkým tvojím jhem, mře, zmítá se a svíjí, dceř otce filosofa hrdá jsem, tvou zhrdám poesií. Tvou zhrdám něhou, tvými plameny, myšlence zasvěcena já nechci nikdy muže rameny být k loži přivlečena! 36 Já velké zasvěcuju Palladě svůj celý život čistý! – V tom divný ševel zvučel po sadě jak chechtot mezi listy. A rázem blízký rozdělil se keř, v něm svítilo dvé očí, než ohlédne se Aristippa dceř, faun starý z něho skočí; Jeje hrozný, plný prachu, na bradě má ještě zbytky pěny: Já slyšel, cos tu lkala k Palladě, ó křehké slovo ženy! I prchá Arete a za ní on, juž přižehnul ji k hrudi, dech jeho cítila a lásky zvon ji náhle ze sna budí. Kde faun jest? – Zmizel. Ale jeho dech otrávil její duši; teď vášně palný a neznámý žeh jí mozek v hlavě suší. Teď cítí jen, že musí milovat a muže za objetí že dá i život! Sama v divý chvat za faunem v houští letí. 37 A na měsíce ploše zářivé hle velká, obrovitá plá Afrodita! V tváři hněvivé jí zlobný úsměv kmitá. Ví, kořist vyrvala juž Palladě, svůj prohlíží lup jistý, a divný ševel zvučí po sadě jak chechtot mezi listy. 38
Štěstí Adonisovo. – Paní Marii Podlipské. –
Já miluju! Tep světa velký cítím, spím vlnou v kvítí, bystření se řítím, jsem křepelka, jež v osení se skrývá, jsem stromu koruna, jež větrem zpívá, jsem rosa, plamen, klid a vír a něha, z mé hrudi celá výheň růží šlehá, jdu údolím a cítím, jak se ke mně skal štíty kloní, jak se chvěje země, jdu po stráni, mým krokem ona výská. Pan, který v skalách na píšťalu píská, mne nezděsí, polední vedro dusné, jímž v hnízdě pták a v keři nymfa usne, mi vypravuje tisíc bájí luzných. Já kynu, mračno pestrých ptáků různých mně do dlaně se slétá s písní žvavou, já k motýlu dím, který letí travou: Mé srdce lehčí je než tvoje křídlo. Já pravím vážce, která čeří zřídlo: Mám v nitru více než ty drahokamů na síti křídel máš! Já třtiny lámu a vdechám každým dechem duši do nich. S Héliem lítám na plamenných koních a s Poseidonem čeřím vodní tůně. Jsem hudba, barva, a jsem všecka vůně, jež lesy táhne. 39 A to všecko pouze, že podala se dívka mojí touze, je mladá, krásná, jak jde lesem chvatně, jí tvrdé prsy ve tuniky plátně sled nechávají, paže má jak ucha amfory sicilské. Jsem šťasten, tucha plá ve mně, že jsem roven bohům láskou, že nepokořen budu stáří vráskou a pochován až budu v konec žití, pláč dívek bude rány moje mýti pod morušemi a pod terebinty a z krve mé kvést budou hyacinty. 40
Herodice. – Karlu Kučerovi. –
Nad Alfea břehy květnatými jaký šum a shon a rej a hluk! Divá réva úponky kde stými šatí mnohý rozložitý buk, tam se tísní žen a dívek davy, zlatovlasá vedle tmavé hlavy, zralé vděky, dívčí půvab smavý, v to zní kynorů a fléten zvuk. Cypselus kde velké město vztyčil k poctě matky země Cerery, v kultu krásy řecké dívky cvičil, podřídiv jí zájmy veškery. Ne víc do závodů atletové paže tuží, tady v boje nové vděky žen se řítí, lásky snové pučí v stínu jejich nádhery. Krása ženy jako hudba tichá v duši měkkou padá lahodou, ať ve ňader snivé vlně dýchá jako bílý lotos nad vodou, 41 ať se kmitá hvězdným třpytem v oku, ať se klene srpem ladných boků, ať se vlní v tance vírném kroku, krása vším jest božstvím, svobodou! Fletny zvuk a těsné roucho padá, klekněte, zde krásy velký hod! Půvabů a vděků Iliada rozplítá svých zpěvů chorovod. Lidské tělo – dithyramba něhy, růže zóry i Taygetu sněhy, Moře krásy! Kde jsou tvoje břehy? Venuší sta chvátá o závod. Věru snadněj Parisovi bylo, bohyň tří když pronik’ luzný taj, trojí světlo krásy naň se lilo, trojí písní krásy zvučel háj; zde však bohyň řada nepočetná, ženských vděků niva celá května! Ó jak vysmívavě volá fletna, ohlasem až vzdálený zní kraj! Zatajte dech! Kdo as vítěz bude z této krásy nesmrtelné pře? Líčko bronzové či nachem rudé, hruď, jež touhou jásá nebo mře? Ticho! – Každá se i vody leká, plaše zří tam vděky své a čeká, ptáci pějí jen a šumí řeka – Kdo as zvítězí v té kruté hře? 42 Poslední tu v kruh jich Herodice vstoupí, zrak jí plane v předtuše, zlatá kadeř vroubí žhoucí líce, z ní jas proudí všechněm do duše, a jak zvolna spouští k zemi šaty, až jí pláštěm jen vlas dlouhý, zlatý, všecky cítí hloubku svojí ztráty a všem zazní na rtech: Venuše! Herodice! Jaké moře krásy musilo se z těla tvého lít, že i družek závist přemohla jsi, podmanila vášeň, vůli, cit? Nyní zbylo z krásy tvé jen jméno. Však to stačí sotva vysloveno, aby nesmrtelnost, božství věno, věčný vavřín na tvé skráně slít’! Věky přešly. Člověk jiné modly vztyčil na trůn svého sobectví, v chrámech jiných jeho noha prodlí, jiný laur jej vede k vítězství; básník pouze, krásy věrný sluha, nechť tma kolem i poroba tuhá, její stopu zří, zkad božství duha do hvězd pne se vítězně a skví! 43
Venus Verticordia. – Zd. Fibichovi. –
Ty, jež obracíš srdce jak žnec žeň pokosenou, dej, ať jsem vždycky dojat a vždycky nadšen ženou! Ty matko lidí, tvorů a nesmrtelných bohů, na srdce všech jež kladeš svou vítězící nohu, Nana které posud chvěje se hořká moře vlna, ó matko věčné touhy, ó matko lásky plná! Před níž se chvěla Sapfó, o které Lukrec zpíval, dej, ve objetí lásky bych nikdy neumdlíval! By všecky střely její, jež letí z vášně luku, se změnily mi v srdci na písně ve souzvuku! 44 Dej, polibky by všecky, jež na rtu by se chvěly, med nesly pro mne pouze jak na Hymettu včely. Dej, aby stáří, když mi číš mládí pukne v střepy, se smálo ještě květem jak jabloňové štěpy! By hlava těžká vůní, však srdce lehké bylo, by tobě, světa paní, se ve mně zalíbilo! A v Orku stín když vejdu stín matný k stínům druže, i tu syp z klínu svého mně růže, růže, růže! 45
Sapfó.
Mrtva, mrtvá v hlubinách věků dávno, Sapfó, dřímáš, nad tebou času vlny dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj v lesbickém moři. Jako symbol Hellady před mým zrakem planeš v krásy úbělu; velká, čistá tvoje duše chvěje se, kvílí, jásá v sapfické sloce. Tvoje duše průsvitná lampa bílá, z které plamen divoce šlehal k hvězdám, tak že ptám se v úžasu, čím jsi více, Musou či ženou? Nevím, ale velebím pouze ženu silnou vášní, zářící krásou, duchem, ženu, které jedině mohla říci Helena: Sestro! Mrtvá, mrtvá v básníků pouze duši žiješ věkům! (V jantaru zlaté vlně často rovněž zkamení k časům příštím zářící motýl.) 46 Z jitra mlhou rameno Zory bílé když se mihne nad lesy, nahé nymfy plaše v sluje prchají, stromů vršky šumění táhne; Večervečer, z klína hvězdy své noc kdy pouští jako zlaté, báječné ptáky lásky, básník, věčný milenec tvůj, si v taji zašeptá: Sapfó! 47
Co zbylo z antické fresky. – Josefu MauderoviMauderovi. –
Hle, juž se žene jako býk, kterému v nozdru střeček vnik’, jej bodá, hlodá, děsná muka! až plaché zvíře sebou cuká a v divém cvalu o překot se pustí přes mez, hráz a plot, až pohřbí, kde ční skalný svah, i s pastýřem se v hlubinách. Juž ztratil smyslů všecku vládu, jak jelen skočil přes ohradu, jej nezřel s královnou král posud, jak v zápasníků řady vběh’, zář v oku, kletbu na ústech! Však běda! nyní, strastný osud, sok zhlednul jej, skráň plnou chmur, se zvednul, skočil jako tur, se pustil za ním v běžců tlum, až prachu vír trysk’ k nebesům! Ó hrozná půtko nerovná! Juž zhléd’ je král i královna. Hle tam, kde kyne socha Hery co zápasení zářný cíl, tam v zmatku nohy, paže stery se svily v jeden kotouč šerý, se stíhajíce ze všech sil, kdo u cíle by první zbyl. 48 Král darmo máchá žezlem svým a káže přísně konec hrám, však vášně žehem divokým jsou schváceni, ba Ares sám za nimi stojí velký, nah, na těle prach a krve nach, a v ruce kopí, divoký je v nové žene útoky. Ó běda, mám svým očím věřit? Ó jak té vášně bezdno změřit! tvář zahalte, ó hrozný zjev, juž ku obloze tryskla krev; kde zápas – nyní vraždění, kde jásot dřív – tam kvílení, žen křik a mužů zděšení, a je to divá, lítá řež; ji, zdá se, sami řídí bozi, a v směsi lidé, koní spřež a oštěpy a štíty, vozy, král mezi nimi jako věž se vzpírá, darmo žezlem hrozí, však v boje příval stržen též se chytil raněn za otěž a padá smýkán divým koněm, a běsná vřava letí po něm. .................................... 49
Smrť tragiků. – AntAug. E. Mužíkovi. –
Vzlét’ orel k nebi, v zobáku želvu nes’ a kroužil v modru nad kmetem, který snil, leb jeho lysou považoval za srázné skalisko, třpytné v slunci; Aa chtěje rozbit kořist svou, pustil ji, ta létla kolmo na hlavu starce, v ráz ten mrtev klesnul – božský Aischyl dokonal, jako by schvácen bleskem. – Zvuk chóru vážný vlnil se jako proud, jenž táhne zvolna k velkému moři, zněl a slavně chvěl se jako hlasy zástupů prosících: Světlo! světlo! Smír! Život! Radost! Jásání! Štěstí! Mír! Jeť člověk bohem nadšením, silou svou! Při zvucích vlastní, velké básně Sofokles velebnou vydech’ duši. A básník, který z poháru žití pil jen trpkou pravdu, pelyňkem jemuž zlým a žlučí byla žena, který s vášněmi zápasiv prožil všecky, – 50 Jakjak smutný jeho život byl, smutná též báj zbyla lidstvu o smrti jeho, – psy byl roztrhaný Euripides. Symbolu, písni má, závoj strhni! Psy básník velký roztrhán! Často zřím v svém snění, kterak vrhla se divě naň ta lítá smečka, zuby ceníc, sápajíc divoce kmeta v kusy. Tu chrtů dlouhé, větřící tlamy zřím, tam tupých vidím buldoků slepou zášť, vlk lačný funí, feny tesák proniká oběť svou mroucí v křeči. Znám toho chrta, kritik to žluče pln, znám tupou tlamu buldoka, pedant zlý, znám vlka, školometa, znám též feny té zběsilé vztek a vášeň! Jak smečka chrtů ryla se v těle tom, ten mozek sápal z mohutné lebky té, jež porodila davy obrů, druzí co trhali jeho údy! Tak v ducha jeho dědictví ryje teď sta hlupců spilých moudrostí školních knih, sta přežvýkavců, kteří slinou geniů zářící stopy špiní. Ó velký stíne, usmířen můžeš být tím smutným losem, společný nám je všem, kdož tvůrčím křídlem tknuti cestou neschůdnou kráčíme k idealu. 51
Tanečnice. – Janu Lierovi. –
Když Sisymbrion tančí, což se děje při zvuku fletny od večera k ránu, tu vzduchem vůně z kosených luk chvěje a vůně jetele a majoranu. Když tančí Pyrallis, tu jen se kmitá, nad hlavou točí svoje ruce bílé, ty řek’ bys, bájný pták to kolem lítá, svá křídla sněžná zvedaje a chýle. Víš, Parena, jež pouze tančí nahá, proč sluje zářící? – Déšť jisker srší jí z bílých ňader, a kam oko sahá, jí z roztažených rukou růže prší. A Taluza je podobna v své kráse jen květině, jež na svém útlém stonku při větru políbeních zachvívá se. Ó zvuky fletny, bubínků a zvonků! A Sigea jak hne se v hbitém tanci, tož každý chápe, její vděk a něha že úskalí jsou srdcím, která, psanci, kol bloudí a jež vichr vášně šlehá. 52 Sinope v tanci sama flétnu píská, to hudba s poesií letí kolem, pták vyhlédne tím zmaten ze křoviska a země sama chví se tajným bolem. Synois vážně uklání se v reji; ten harmonický, klidný je a čistý, a prsy její tunikou se stkvějí jak za křišťálem liliové listy. Kde Pagis tančí, – utec, satyr v sítí sám zastře oči v noci jako ve dne, do její vlasů každý květ se chytí, do její dlaně každé ptáče sedne. Však neřeknu, čím vábí Nikostrate. Kdo miloval ji, ví to; vždycky v duši mu budou tkvěti její vlásky zlaté, v prstencích vinoucí se kolem uší. A přizná, láska, chléb ten idealný, jíž bozi, lidé, světy jsou a žijí, je sama tancem, k němuž vesmír valný jen nekonečnou skládá melodii... 53
Antinous. – Jos. Myslbekovi. –
Tma byla v síni, mramor jen svítil v ní, plál bílý, jak by měsíce paprsk mdlý byl utkvěl na těch sochách bohů, v přitmělých výklencích které bděly. Tak štěstí rovněž odchází z duší nám a pusté srdce zůstává prázdné pak, jen upomínka někdy zbude, kmitajíc zábleskem slabým do tmy. Kdos přišel – bílá postava, kráčí blíž, v své ruce drží kahanec, cloní jej, jak bála by se, v noční chvíli někoho z dřímoty snad že vzbudí. Ó chodče pozdní, nadarmo lekáš se! Ten, který dřímá na lůžku v síni té, víc nevzbudí se, aby vítal Hélia jásavé, zlaté oře. On rosné jitro neuzří nikdy víc! dech růží plných, slavíků tklivý zpěv, děv sladkoňadrých úsměv, všecko, všecko juž urvala jemu Lethe. 54 Ó zdvihej rukou, bolestí jež se chví, ten řasný peplos halící jeho tvář; ó dále zírej v jeho tahy posavad zářící věčnou krásou! Tou, která druhdy jala tě, dávno juž, a která bleskem zdrtila tebe v prach a rázem křídla dala tobě, nesouc tě nad zemi orlím letem! Jen dále zírej v ztrnulé tahy, dál, tvar obličeje naposled sleduj; plač, chrám Krásy zbořen tady leží, zhasla v něm zářící lampa – život. Jen dále noř se v zpomínek bezdnou tůň, den velký štěstí zázrakem jak ti vzplál, kdy na pochodu Bythynií unaven zašel jsi ve hvozd stinný. Zde spáti zřels ho pod fíkem, mladý hoch snad honbou znaven, usnul zde, pastýř snad, jenž málo dbalý svého stáda, sbíraje jahody, podleh’ vedru. Spal v mechu; hlavy antické jemný sklon mu rámě líbal zlacené sluncem, vlas šíj vlnou jemu tmavou vroubil, na retech utkvělý úsměv svítil. 55 A chiton krátký, řasnatý údů vděk víc prozrazoval oku než tajil jej, tys zdiven ptal se, který z bohů zbloudil to po věcích k siré zemi? Tys bál se jeho přerušit sladký sen, tys nad ním plakal! Nad děckem, které spí, tak v citu štěstí matka bdící ve pláči směje se, hvězdy v duši. Tys vzal jej s sebou; v hlomozu bitev on byl stále s tebou, přítel tvůj, ano víc – tvá láska velká, svatá, jedna, splnil ti života sny a touhy. Teď mrtvý na vždy pro tebe ztracen jest, však lidstvu věčně planouti bude v tmách co maják zářný čisté krásy, na křídlech duši jež zvedá k hvězdám. Ó dlouho zírej v ztrnulé tahy ty! ať navždy v duši vryješ si jeho tvář, on musil zhynout, aby mohl smáti se gracií jeho mramor. 56
Spartacus. – Paní Marii Konopnické. –
Řím oddych’ sobě z hloubi. Otroků juž vzpoura zlomena mocí, lstí, svárem, řadou dlouhých útoků a bojem ve dne i v noci. Na cestách všech jen krev a krev a krev i slunce v krvi se ztrácí, zní mroucích ston a poraněných řev, dnes vojsko těžkou má práci. Šest tisíc křížů musí řadou stát, ku Capui kde cesta, číš ověnčenou by moh’ pozvedat dnes vítěz zpupného města. Šest tisíc křížů v tmavé nebe ční, šest tisíc mrtvol z nich visí, a z města jek orgie divoké zní a v stony mroucích se mísí. V tom Crassus rázem dělil fora dav, svým hlasem přehlušil vřavu: kde Spartacus jest, tisíc jiných hlav rád za jeho dám hlavu! 57 Ten mrtev, dí otrok, v zápasu vír s odvahou, sílu jež budí, se vrhnul první, pravý bohatýr – kdes leží s proklanou hrudí. Sem s mrtvolou! hřmí Crassus. První všech ta na kříž budiž vbita! A nastal v davu shon a ruch a spěch a smečka otroků hbitá Južjuž vleče zahalené v krev a prach Spartaca mohutné tělo, na první kříž s ním sterých paží vzmach... však třikrát dolů jim sjelo. A provazy jej spjali, řetězy a hlavu na dřevo vbili, a potom, jak se sluší vítězi, ve tvář mu plili a pili. Číš zněla v orgie hlahol a smích k oslavě panského Říma, jenž zkrušil otroků odboj a pych. Tvář reka tiše dřímá. Je psán v ní hluboký, vítězný klid, jen v oku otázka klíčí: Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí! 58
Hadi v růžích.
Noc. Nad Nilem se siný měsíc houpá a v modrých parách zvolna výše stoupá, nad ploché střechy palem tlum se kloní, v jich šepty zádumčivě fontan zvoní. V té chvíli povstal Oktavian z lože; ku zemi shrnuv tigří a lví kože jde tiše chodbami, sfing přísných středem. Na sloupech, obeliskách v svitu bledém květ lotosu, jak byl by živ, se vine a s hlavou ibisa zjev mnohý kyne tak přísně, jakby ptal se: Synu Říma, co tady chceš? Tvá vina, že teď dřímá ta řada síní v pološeru dumném. Kde lkaly fletny v davů shonu šumném, kde číše bleskly a se smály ženy; jdi, zpupný vítězi! – Však zamyšlený dál caesar kráčel nepromluviv slova. Tu úzký vchod, hle, sloupů basaltová jej tvoří dvojice, tak v hrob se vchází. Dál caesar jde a stín se za ním plazí hned vedle něho, nad ním a zas pod ním a z podlahy jak ve zrcadle vodním se zdají květů celé věnce růsti. Jde tmavou chodbou – tato v jizbu ústí a její půli lože zaujímá, a na tom loži ona krásná dřímá 59 a caesar cítí, kterak v něm krev kypí. Až na zem kanou byssu bílé cípy a plno růží všude; těžká vůně zde dusný plní vzduch. Ve květin lůně, květ sama, Kleopatra odpočívá. A upřeně se Oktavian dívá na tuto v růžích skrytou spící krásu. Chce políbit ji – leč jak stíny vlasů cos mezi květy na ňadrech jí leží. Blíž nakloní se. – Ucouvne jen stěží, stín vztyčil se, hle, malé hádě syčí, naň dvojklaný svůj jazyk drze tyčí, kde bylo na prsu, tam skvrna tmavá jak list, jenž z rudé růže upadává na bílou sestru vedle na křovisku. A druhá zmije vedle první v blízku a caesar chápal. – „Jistě bozi slali mi tebe, neúhledný hade malý; jak děkuji ti! Cítím v této chvíli, jak v síle své i světa pán se mýlí, tys zachránila Řím, ó malá zmije, neb tvůj lós byl by mým též, Antonie!“ 60
Hymna andělů v noci před vzkříšením Vykupitele.
Jak s větví svadlé listí padá valem, tak stíny sypají se v Jerusalem, jenž pod nimi jak vdova tvář halí v závoj šera noci letní. Ó míre, míre, míre, s nebe sletni, ať okřeje zem znova! Je ticho v ulicích, je ticho sady, i na vinicích, ticho všady, všady u kraje cest, nad cisternami; i kroky hlídačů jak ze sna duní, vzduch prosycený ospalou je vůní, vše spí, kéž bůh bdí s námi! I Kidron vleče vlny své jak v snění. Od Sionu ku hoře Pohoršení cos táhne se jak páry: To duchové tvých žen jsou, Šalamone, jenž bloudí kolem, co svět ve snách tone, je honí hřích tvůj starý. Chrám nedostavěn jako Babel k nebi se tyčí, trámů pozlacené hřeby jak hvězdy temnem hoří; 61 na věži Antonii oheň strážný se chví a hasne, nad ním Říman vážný o kopí opřen v sny se noří. Teď chvíle, kdy se hroby otvírají, tož hroby soudců, hroby králů, v taji kdy mrtvý v ucho šeptá druhu: Svět starý hasne a se řítí v trosky; kdy vstane asi velký prorok božský v ten národ tyranů a sluhů? Spí Moria i Gihon, Sion zlatý. Noc táhne přes ně stínů černé šaty, spí kamenité pláně, spí dobrý, zlý i Satan přivřel oči... jen Sirius a Orion se točí v kruh kolem boží skráně. Ó zněte harfy k Nejvyššího chvále, dne vřavou zněte, tichem noci, stále nad zemí, pod oblohou; on velký jest a věčný, světů osy v své dlani třímá, jako krůpěj rosy zem drží pod svou nohou! 62
Caligula a Philon. – Paní Sofii Podlipské. –
Strýc Claudius zas usnul při hostině, ve vlasech pecky datlí, fíků stopky, na břicho ruce sklonil. Ihned caesar stáh’ posupné své brvy, šikmé oko po síni zašilhalo velíc ticho. Hned loutny ztichly, řecké otrokyně se vytratily jako bílé stíny a tlumený smích rozlehal se kolem. Jen srkajíce tiše pili víno ve trikliniu líní parasité a Caligula pokyvuje hlavou se ztemněle smál, až mu brady laloch se rozkýval jak pěny hustý chumáč ve zátoce, kdy rozčeří ji vítr. Pak eunuch přišel nesa ženské trepky, je Claudiovi na tučné dal ruce, v tom druhý pustil mísu s hlasným třeskem. Hned Claudius se vzbudil, v obličeji jal trepkami se škrábat, mnul si oči. Smích homerický ukončil tu scenu, jež denně po zákuskách hrávala se u stolu caesarova. Zatím v bahně svět celý tonul, v útisku a bídě; 63 jen podlost vládla železnou svou patou, v dlaň zlato sbírajíc. Vše moh’ jsi koupit. Stud dívčí v Římě největší byl zázrak a muže síla divem nevídaným. Od stolu povstal caesar. Eunuch kleknul a šeptal v prachu: Jakým hávem hodlá dnes odít světa pán své božské tělo? Jak Dionys v bakchantek vírném středu chce městem jeti v nachu, tigří kůži přes ambrosické boky přehozenou? Či jako Poseidaon, vládce vody, chce v lastuře se véztivézti, trojzub v ruce? Či jako Apoll chce svou nahou krásou svět okouzlit? Či v zbroji Alexandra chce děsit lid svůj jako stádo ovcí? Stáh’ caesar tlusté rty své ku pošklebku a protáh’ údy, zavrávoral spilý, jen stěží nesa ohromné své tělo na tenkých nohách. Kopnul do eunucha, až na mramor pad’ čelem, stopy krve kde zableskly se. – Do Tartaru s celým tím krámem bohů asijských i řeckých, jsem bohem sám, nač třeba mi jich masky? Já nechci býti olympických bláznem, já bohy vypovím! Dnes na Selenu, jsem čekal celou noc jak Endymion, a nepřišla, pak v ucho Jovišovo jsem šeptal otázky své – kámen, kámen se nehnul na podstavci. Vyženu ho! A všecky s ním! Jdu k villám u Lamie, jak satrap asijský chci jíti městem, plát jako slunce, dýchat vůní ambry! 64 A vrávoraje klesl na lehátko, číš vína za druhou pak v letu prázdnil a hlasně zíval..zíval... Nežli otrok přines’ háv purpurový, začal trhat růže, jež kolem poháru se vily věncem. – Co růže, volal, sprosté, všední květy mně, caesaru? Jak páchnou umrlčinou! Čím napustili jste jich bledé lístky? Jsou otráveny, nacpu vám jich do úst, až zadusím vás! Kdo se opováží mně příště růže kolem číše vinout, ten v růžích zahyne! – Klek’ otrok na zem, kol paží dal mu těžké, zlaté kruhy a nachový plášť sepjal zdobnou sponou, do vlasů věnec krokosu mu vtisknul a hyacintů, v dlaň dal zlatou berlu kol drahokamy posetou a v ruce pak zatleskal, a hnul se celý průvod. Šli věčným městem. Eunuši a dívky a citeristé, pištci, senatoři a haruspikové a vojevůdci, stráž z paláce a kejklíři a z cirku dav barbarů. V jich středu na nosítkách pod chladem pavích vějířů dlel caesar ve hávu satrapa. Kol na kolena se zástup hrnul, jak zřel známý průvod, div čelem že se nedotýkal země. V své nudě nevšim’ jeho sobě caesar, jen Claudius, jenž hopkal vedle něho jak šašek, na klečící házel v smíchu 65 si vybíraje z vlasů pecky broskví a slupky oranžů a stopky fíků, dnes dvorní blázen, děsný tyran zítra. Ty na tragický kothurn zvyklá MusoMuso, rty stáhni k pošklebku a sáhni v struny, jichž bouřný akkord vyzní děsným smíchem, neb dějiny ty často v komedie se halí masku smějící se fraškou, však z důlků očí hlubokých a prázdných se dívá Nemesis a důtky zvedá! V atriu vily, tamtam, kde zářný mramor plál sněhem v zlatých arabesek věnci korintských hlavic, listy akantové jež objímaly; v obrazů, soch směsi bez ladu na své místo čekajících, za nimiž na zdech z Pompejanské fresky se mnohý satyr šklebil s nymfou v klíně; nad okřídleným vozem Heliovým, kde vznášely se tancující Hóry: tlum vážných kmetů čekal s bázní v srdci. Tak cizí kolem nádhera jímjim všecka, tak odporny ty sochy, malby, sloupy; jiného boha byli vyznavači, a umění, jež mluvilo zde k smyslům, jim bylo hříchem. Starců chmurná přísnost jim sedla v rozježené brvy očí, jež plály žárem proroků a věštců; šat prostý, šedý, koženým spjat pasem, na prsou zdoben stříbrem dlouhé brady ku nohám splýval, jež tisk tvrdý sandal. Tak tísnili se v atriu a chvěli. 66 Juž cymbálů a fleten zazněl povyk a caesar vstoupil, starci padli na zem, tvář s odporem v dlaň skryli; pohrdání v nich zápasilo s bázní. Chvíli ticho. Dav kořících se změřil Caligula, pak začal soptit. – Kdo jsou, co tu chtějí? Proč staví se mi v cestu tato luza? Hej, Chaereo, dej vymrskat je odsud! – Jsou židé, z Alexandrie sem přišli. – Aj, židé že jsou? Jak to pravil Horac v své satiře? Máš pravdu, podle puchu jsem poznati to mohl. Dej sem růže, ať necítím ten česnek a tu cibul! A sáhnuv jedné dívce v klín, jenž růží byl plný, hrsť jich pozved’ k obličeji v tom zapomenuv, před krátkou že chvílí zval sprostou jejich ambrosickou vůni. – Co chce ta luza, mluvil skrze růže, ah, vzpomínám si! Mlčte! – Petronius psal krásné věci o vás, že prý bohem mne uznat nechcete? – Nu, dobrá! Nyní snad k rozumu jste přišli! Moji sochu snad slíbíte mi vztyčit v synagoze před archou smlouvy? Či váš Jahve děsný mne neuzná snad za hodného bratra a souseda? Tvář zahalili židé před tímto rouháním, je nechal klečet 67 a obrátil se prudce ke družině v smích propuknuv: – Ej hleďte, tamten satyr, toť celý strýc náš Claudius! To břicho, ty nohy! Ne, kdo maloval to, věru měl nápady! – Nu, proč se nesmějete, když směje se váš bůh? A dupnul hněvně a dvořané se smáli. Z prachu židé tvář pozvedli a vážný muž z jich středu, kmet Philon, orel, myšlenky jenž křídlem zalétal k slunci moudrosti a pravdy, v před postoupil a mluvil tklivým hlasem: „Krev teče městem naším, sloupy kouře tam halí slunce tvář a na náměstích a v ulicích lid Israelský zmírá na hranicích pod spárem divé luzy, na šibenicích, na prahu svých domů, jež loupí, kdo chce, veden pouze zvůlí a žízní zlata.“ – Nezdá se ti, Prisku, že bacchantka tam na Pompejské fresce prs levý menší má? Mně aspoň zdá se, to podivno... A Philon pokračoval: „Vším vinen rozkaz tvůj, by socha tvoje se vztyčila před svatou archou smlouvy. My nemohli jsme tomu dopustiti 68 a v rouchu žíněném, na hlavách popel, na prsou roztrhané černé šaty, jsme prosili, by ráčil Petronius být přímluvčím u tvého trůnu, pane, a ušetřit nás této děsné rány. Jak před tebou já též jsem před ním mluvil. – Ta okna se mi nelíbí, jsou nízká, a sloupy dorické by lepší byly, zde příliš zlata, tam zas málo barev ( ta sprostá červeň!“ Philon pokračoval: „Než takto zprzniti chrám Hospodinův, smrt volíme, jsme řekli všickni sborem, a muži, kmeti shlukneme se v davu a přivedeme svoje ženy, dcery a drobnou mláď a všecky povraždíme a sebe druha druh ve oběť smíru. Snad naše krev tvé rouhání, ó vládce, před tváří boha vyváží a smíří.“ – Ty cypřiše u cesty vysekejte, mně protivný ten strom jest, laur a myrty kol vily nasázejte! Na tisíce hnízd slavičích usaďte v keř a mlází, ať veselo je! Philon pokračoval: „Jsme ochotni lid všecken obětovat, ba celý národ na obětní kámen šíj položí, než rouhal by se bohu!“ 69 V tom obrátil se caesar jako bleskem, stáh’ v pošklebek rty: Je to pravda, žide, že vepřového štítíte se masa? Proč, rád bych věděl? Philon odpovídá: „Náš zákon velí tak, zvyk otců svatý, ba mnozí tak jsou přísní mezi námi, že kůzlečím též, vládče, povrhují.“ – To mají pravdu, odpověděl caesar, neb nechutné to maso! Vypuk’ v smíchy a nevšímaje sobě dále židů šel dál, procházel jizby vše a síně, tu hněvem vzkypěl, tam se ušklíb’ žertem dle choutky své, tlum židů kráčel za ním. Šli s hlavou sklopenou a s bázní v duši, neb tyrana žert bývá horší hněvu. Však Philon pokračoval v svojí řeči, jež rovna byla hor bystřině prudké, jíž darmo skalin fantastické trosky neb vývratě se staví v cestu vírnou; ji rovněž nikdo kolem neposlouchá, leč ona pouští dál svůj valí hlahol, pták všetečný chce překřiknout ji smíchem, štít skalný v brod jí hodí štěrk a kámen, leč ona vítězící dál se valí, hřmíc věčnou hymnu pustině a bohu. „Ó, smiluj se, je smutek v našich duších a na prahu úst našich sedí povzdech, lne suchý jazyk na vypráhlou dáseň a oko pálí přívalem slz horkých, 70 a doma čeká lid náš opuštěný, jsa luze vydán v pospas. Z prsu matky dřív nesmí děcko píti sladkou vláhu, než vrátíme se domů vyslyšeni, než spásy slovo spadne s tvojich retů a zastaví to bezpráví, jež páše na jmění našem potulný dav z ulic a vojsko lačné krve jako zlata. Ó smilování, chcem se modlit k Bohu, by štěstím věnčil všecky tvoje kroky a laurem slávy nesmrtelné hlavu, bys vládnul dlouho veliký a mocný, jak vládl druhdy Šalamón a David! Chcem za tebe se modlit, nikdy k tobě! Však naše kdybys neuslyšel hlasy, tu jistě Bůh by povstal ve svém hněvu a spravedlnost, jež v nás uražena, by pozved’ z prachu na trůn všehomíra! Ó nevolej hněv boha na svou hlavu, na pavučině visí, děcka prstem neb náhodou ta můž’ být přetržena a žernovem tě zkruší hrozné pomsty! Soud váhá stále, ale přijde jistě! Však řeči této nevšímal si caesar ni druzi jeho. Náhle mezi dveřmi se Chaereas přiblížil ku vladaři, ten šlápnul na nohu mu s hlučným smíchem. Rty stisknul uražený praetorian a neceknul, však tím rozzloben caesar řvát jal se: Nuže, křič přec, nemotoro, a tancuj na jedné! Já chci se bavit 62 a vy se smějte! Což mám kolem sloupy? A tleskejte mu! Chaereas rty stáhnul na úsměv nucený a jal se křepčit, však v hloubi oka jeho zableskla se tvá, Nemesis, tvář s děsnou hadí kšticí. Když odcházeli židé, k Philonovi se praetorian sklonil s mračnou tváří: „Do zítřka počkej v Římě na odpověď, víc o mně uslyšíš!“ a než moh’ Philon se dále ptát, s družinou caesarovou na schodech zmizel. Druhého dne skonal pod meči svých praetorianů caesar, je Chaereas ved’, první ťal ho v hlavu. 72
Irský křest.
Na zeleném Erinu velká slavnost jest, svatý Patrik udílí starým bardům křest. Zlaté harfy nebudou k chvále bohů znít, v hvozdech, u cest, na branách kříž jen bude čnít. Svatý Patrik od rána do večera křtil starce, dívky, bardů sbor, krátce, kde kdo byl. Když však přišlo na hochy, aby v svatý tok pohroužili hlavu svou, bedra, hruď a bok, Povstalpovstal starý Ossian, vladař zlatých strun: Pravou ruku do těch vod nesmí vhroužit jun! 73 Nechť křest ducha pradědů z žil nám vystřebe, bysme mohli po smrti přímo do nebe, Nesmínesmí, kdo je pravý Ir, dědic svobody, nesmí pravou ponořit ruku do vody! Proč to, barde? – udiven Patrik zahřímá. – Pravou rukou tasí meč, ženu objímá! 74
Píseň troubadoura.
Noc nemá tolik hvězd a tolik rosných perel pažit, co lásky v srdci jest, víc než ji možno v světě zažít. Dnes pohostí mne hvozd a zítra pyšné síně hradu, můj soupeř dnes je drozd a zítra v pěvců vstoupám řadu. Všech devět vzbudí Mus mé loutny nejjemnější chvění, můj oř je Pegasus a jeho křídlo – roztoužení. Jen láska je můj pán, co král a papež proti tomu? Můj zpěv jen láskou tkán zní jak smích hrdliček v bouř hromů. Jen číše je můj brat, ve lásky nezdaru mne těší, když smutku pavouk řad svých sítí mi kol skrání věší. 75 Tu sáhnu v zlato strun a ve snu vidím svoji paní, a žezlo, meč a trůn jsou hračky, když pomýšlím na ni. Tak život prchá, sen, a motýl, který letí k stráním, ten neví, zamyšlen a pohnut proč se dívám za ním. 76
Píseň žoldáka.
Zní trouba, oř můj deptá prach, můj korbeli, výš v jeden vzmach, tvé víno jako krve nach se smutně na mne dívá; jak zítra bude? – K čemu strach, vždyť každá předtucha je lživá! Tak zkusil jsem to tisíckrát, můj život pít a bít se, rvát, v třesk mečů, v polnic břesk se smát a síti žal a hrůzu, dnes raněn – zítra v boji stát, sám prodajný v prodajnou luzu. Dnes pán můj rytíř – zítra pop, pozejtří po mně ani stop, dost možná, že juž přes můj hrob hřmít bude vichrů jízda a v štít můj kdesi v hradní strop že vlaštovky si sklenou hnízda. Slyš, svah se zachvěl lesnatý, ruch kol v dol sněhem zavátý, to jede kupec bohatý, hvizd táhlý – juž ho máme! a všecky pytle s dukáty i břicha rozpáráme. 77 Mnich s odpustky jde v stínu skal, ó dobrý obchod udělal, co duší v rajskou slávu slal, co peněz v mošnu svoji. S ním k zemi! – „Ave“ nedolkal a v boží slávě sám juž stojí. Přes chrámů, hradů, chatek rum já bouřně jdu, dnes korbel k rtům a ženy cizí ku ňadrům po těžkém boji tisknu, a raněn v boje hluk a šum jen zakleji a výsknu. Dnes vyhnán, naverbován zas; co vedro mi a co je mráz, co bůh je mi a co mi ďas? Syt bojů všech a zkoušek znám jedno: Krátký mečem ráz a dlouhý, nekonečný doušek! 78
Poslední triumf Petrarkův. – Juliu Zeyerovi. –
„S hvězd zlatý prach na křídla naše kane, dál nemůžem, zde démantová skála vše objímá, můj miláčku a pane!“ A Laura jako velká zoře plála, a Francesco se díval v mraků šeř, kde v hloubi samá slunce kolovala; Pakpak na ty skály, na nichž mnohý keř plál edenskými poupaty a svítil, a na ni zas, jež matka, choť a dceř, Ježjež vše mu byla, pro niž všecko cítil. Jak druhdy s jejím jménem v písni hrál, teď její úsměv jako poupě chytil Aa jakby rozdech růži, jen se smál a pravil zvolna: ,Ještě výše, drahá, a výše zas a výše, k Bohu dál!‘ „Když tedy chceš“ – a jemně už se zdráhá, a tísní křídel andělských dál zas šla cesta jejich. Kam zrak zpilý sahá, 79 Tamtam květy barev sterých, třpyt a jas, šli z moře vůně v moře světla spolu a v moře tónů mísili svůj hlas. A byli květy dva na jednom stvolu a perly dvě ve jedné škeble uchu, a jedny rty u mystického stolu. A nesli se jak chmýří davem duchů, kam anděl křídlo, pevně kladli nohu, však bez hmoty v tom safirovém vzduchu. A měli poznání a vůle vlohu, co jeden chtěl, to oba chtěli přec a jedním dechem lkali: Výše k Bohu! A křídla kde se spletla u věnec, on zastavil se, bylo mu tak blaze jak orlu, úzkou jenž opustiv klec Hřmíthřmít může vesmírem na volné dráze, k ní sklonil se a pravil: ,Jako pýří, hleď, v mhu se tratí ony skalné hráze!‘ Jak v jeseni, když vítr v astrách hýří a unáší jich pestrobarvý háv, že samá květná tříseň vzduchem víří: Tak opozděných andělů zde dav se ještě vzduchem nes’ – však zanik’ v páře a vstříc jim kynul světla proud a splav. 80 A kol nich rostla záře, záře, záře! ,Rci, duše drahá, bydlí tam juž bůh?‘ on ptá se blahem roznícené tváře Výšvýš pozvedaje. „Ano, snů a tuch ten věčný cíl tam bydlí, brzy nám se zjeví, až vzplá blesky celý vzduch.“ ,A v onom světla bydlí sám a sám?‘ „Ne, miláčku, Smrt u nohou mu sedí a tiše patří v náruč hvězdným tmám.“ ,Jak, Smrt? Mne lekáš svojí odpovědí.‘ A ona: „Je to jako v žití tady, Smrt s Žitím z kosmu kolébky vstříc hledí, Smrt s Žitím spřádají vše světa řády.“ A nežli domluvila, obklíčily je kolem světla zlaté vodopády. A z nich zjev kráčel vstříc jim velký, bílý a kynul palmou. ,Rci, to Smrt je snad, z té věru malý strach se v duši chýlí. To není hrozný přelud, není kat, děs lidstva, Hellenská báj tak ji snila.‘ A ona s úsměvem všech rajských vnad: „Tvá píseň,“ děla, „tak ji proměnila!“ 81
Abelard a Heloïsa. – Slečně Marii Kalašové. –
Abelard. V snech mládí chtěl jsem apoštolem býti, jen vědě žít, jen pravdu věčnou síti, chtěl předstihnout jsem bakaláře, mistry, můj oř slul tenkrát syllogismus bystrý, mé kopí důkaz, štít můj přesvědčení; nad mitry biskupů výš moje snění se neslo, v samoty svém bouřném žáru má kapuce se vznesla nad tiaru ji zahalivši neproniklým stínem. A v jakém nyní živ jsem světě jiném! Co jsou mi biskupové, mniši, kněží, co papež sám, stín velký na něm leží, on Lazar je, neb nezná lásky štěstí. Co bully jeho? Satan v těžké pěsti mu sevřel srdce tak, že nemůž’ vzpláti. Já světec jsem a on by se měl káti, já milujumiluju, a tož jsem bohu bližší. On rány rozdává – mně láska ztiší krev tekoucí z nich. Nyní z mojí pýchy zbyl úsměv dětský; mrtvý jsem a tichý, sen křídlo mé jest, oř můj vzpomínání; když v sladké dumě hlava má se sklání nad tvoji hlavu, anděl sám mne hýčká a říše má jest důlek tvého líčka. 81 Heloïsa. Zde sama dýšu v stínu Parakleta; jen holubice bílá ob čas slétá do těchto zdí a vrká na mé římse. Snad bolestí mých věčný bůh snad všim’ se a posýlá ji. Snad to tvoje duše. Jak zachvěju se vždycky v sladké tuše, když přilétne a na okénko ťuká; to její peří je jak tvoje ruka, tak měkké, vlhké, lahodné a sladké. I sním, jak objetí tvé bylo krátké, a nechápu, že mohlo býti hříchem. Co udělali z nás? V tom světě lichém nám zbyla minulost a upomínka. To věru Pandořina zlatá skřínka, však pozvednouti její dno se lekám. Dny prchají, můj miláčku, já čekám, že přijdeš zas jak druhdy, jako dříve. A nepřijdeš-li, vítám oko snivé tvé holubičky jako tvoje vlastní, a sama ptám se: Jsou přec lidé šťastní, juž milují; lze více v žití žádat, než v jediného důvěru svou skládat, než jedinému žít? Spím s tebou v duchu. Tys u mne stále, v každém listí ruchu, ve vůni růží, v červánkovém lesku, jsi v radosti mé, jsi v mém tichém stesku, tys všady, všecko; vyplnils mé žití jak světlý stín. Teď na modlitbách dlíti mně radostí je, neb ty klečíš se mnou. Tep křídel andělských zní nocí temnou! 72 Abelard. Kdož lásku vyznáváte, pojďte ke mně. Je krásný čas, v kterém je básní země, v kment jabloňových a myrtových květů kdy odívá se, smích po jejím retu kdy bloudí v písni švitořivých ptáků, kdy slzy blaha tekou z jejích zraků, tož v perlích křišťálových, horských zdrojů, kdy srdce její v tísni sladkých bojů se zmítá a se pod slavičí peří dnes ukryje neb v bezu modrou šeři. Je chvíle svatá, v které sám bůh cítí, jak dobrý byl, když smyslil první žití, kdy člověk sáhne k srdci, cos tam zpívá. Vzduch vůně jest, jak byl by od jakživa pln duše jasmínové, jež kol těká. Z bříz míza ve ručejích zlata stéká, a hlemýžď na přihnědlé olší kůře se chlubí stříbrem slin svých šedé můře, jež vajíčka na zlatou jívu klade. Je láska všecko a je láska všade, ji vzduchem dýchám a ji piju světlem, ji vidím v kolách na vodě i v zkvětlém pod okny štěpu a ji v hudbě slyším, jež padá s hvězd, jí v hloub se nořím, k výším jí zalétám, jest ve mně zosobněná. Když tak ji cítím já – jak teprv žena! Heloïsa. Já druhdy jsem ti psala: Ty můj „pane“, teď hořká slza na mé řádky kane, neb cítím, že jsem „otče“ říci měla, 84 ba chvěju se a ústa moje smělá, jež darmo cud a nesmělost má krotí, ta dobře vědí, měla říci „choti“! Však sotva ruměnec můj rozkaz zastře, juž cítím, že jsem říci měla „bratře“! Tak pochyba mne týrá ustavičně, co z řádků tvojich tiše, snivě, sličně mír dýchá jen a poklid hor a lesů. Hleď: „Služka tvá“ jsem podepsala v plesu, však v tom juž nová rve mne muka sterá, já měla asi napsat „tvoje dcera“, neb tou jsem v pravdě, v myšlénce i v duchu. A zjevit,zjevit mám-li pravou srdce tuchu, jež bohu jen smí býti objevena, já měla podepsat se „tvoje žena“; však rozpaků zas tíseň tady pestrá mne zakřikuje, státi mělo „sestra“, však vše to marná, prázdná jsou jen slova, ať každým oka mžikem jiná, nová, to jediné, v čem všecko, sny i boje, má láska, vše, to: „Heloïsa jsem tvoje!“ 85
Eon z hvězd. – J. V. Sládkovi. –
...agnomen habens de Stella, illiteratus et idiota. Guill. Neubr. I 1. Quilibet Christianus teneatur credere se esse membrum Christi.
Ó země dolmenů a menhirů, na pláni tvé, již večera šer halil, se slétly čtyři vichry vesmíru a v chorál děsný jejich huk se valil. A moře z dáli občas z hluboka jak trouba soudu posledního znělo, však slovo spásy s retů proroka nad živlů vádu jásalo a hřmělo. Zde v středu gigantických dolmenů, jenž oltáře kdys byly starých bohů, stál Eon, na skráni déšť plamenů a v štěrku pevně neúnavnou nohu. Vous jeho bílý, sněžná bystřice, se míhal tmou ve lehké pohře větru. „Ó Kriste!“ volal, „tvoje lodice se zmítá dána v špatnou správu Petru! Co udělali z tvého učení ti biskupové, modlosluzi, kněží? Líp zákony tvé chápe kamení a živlů sbor líp dědictví tvé střeží. 86 Neb kněžím nestačilo boha mít, jenž láskou celý vesmír obejímá, hned proti němu Satan musil být, jenž v spárech druhou světa půlku třímá. Jim nestačila jedné lásky říš, kde údy vše se v jedno tělo pojí, hřích vynašli, jsi vinenvinen, než to zvíš, ba než tě počli rodičové tvoji. A k slávě tvojitvojí, bože zástupů, co nadělali stupňů, cest a schodů, co řádů, mnichů, jáhnů, biskupů, pak prokleli vše, oheň tvůj i vodu. A přece každý živel svatým jest jak člověk, jenž v něm přišel ku vědomí, mé oko svaté jako žár tvých hvězd a svatý hlas můj jako tvoje hromy! Pak nadělali přísah, svátostí a očist, odpustků a marných slibů, a dogmat moře, ve své moudrosti zkad vypustili ale rozum, rybu. A ženu, vázu čistých plesů tvých, na bídnou proměnili kajicnici, nad tváří nach jim dražší led a sníh, nad slzy vášně slzy vpadlých lící. 87 A vše to spečetili koncily, půl bohu, ďáblu půl svět vzdali celý a v missaly a bible, postilly vzlet ducha sponou těžkou zamkli smělý. Já pravím ale: Jediný jest bůh, my všickni údy jsme jen jeho těla, v nás první síly tvorčí žije ruch, jež světy hřála, moří ňadrem vřela. My v Kristu byli a on zas je v nás, vlád’ otec, syn, teď my jsme říší ducha, ó slyšte, máte v srdcích světla jas, svět hledí na vás, poušť víc není hluchá. Ó pojďte za mnou! Proměníme svět a zkrušíme ty berly, trůny, mitry a země vzplane, jeden rajský květ, jejž neurve víc Bohu Satan chytrý. On, hříčka kněží, teď se skácí v prach, jak v tvář mu šlehne čisto lásky světlo, ó pojďte! já jsem světlo na vlnách, jež s hvězdné říše řadou věků slétlo. V Broceliandy hvozdu setmělém já slyšel velkou tu zvěst od Merlína, jenž spí tam v mechu, v dubu setlelém a jako jiskra doutná, uhasíná; 88 Všakvšak větrů tahem náhle oživne; když příbuzný duch přiblíží se k němu, on pohne se, dub snětí zakývne a rozhovoru vzdá se tajemnému. On mluvil se mnou v svitu měsíce, hvozd nesměrný spal obzor celý plně, spal květ i svět i travin směsice i vlna v spaní tulila se k vlně. V tom tichu Merlinův dub tajemný se zachvěl, jak se chvějí mrtví v hrobě, a rozšuměl se v nářek dojemný, v své kořeny chyt’ moje skráně obě. A v ucho moje šeptal: Roků řad své tajemství zde úpím v lesní tiši, však dále táhne hvězd stříbrný chlad a trávy stvol zří klidně k nebes výši. Toť ono moje děsné tajemství, jež zašeptal jsem Vivianě v ucho, a zakleto zde tělo mé se chví a k pláči mému vše tu mrtvo, hlucho. Ty, synu hvězd, je zamkni v srdce své, jím světu nová lásky říš se chystá, nás velký bůh na srdce svoje zve, jsmeť všichni údy jeho syna Krista. 89 Jdi jménem jeho a nechť stejná zášť v prach deptá tě, ty vzdej se k světa spáse v své nesmrtnosti zahalený plášť, syn hvězd se jistě vrátíš k hvězdám zase!“ Tak Eon volal z noci do rána a větry ztichly, rozstouply se mraky, tříšť jejich jako blesky strhána v svět propustila slunce zlaté zraky. On mezi dolmeny a menhiry stál s berlou sám a křičel na vše strany: „Jenž věříte, jste všickni bez víry, jen u mne spásy jsou a lásky brány!“ A rybář, jenž spěl k moři s vršemi, a pastýř, jenž tu brav a skot si hlídal, se rozsadili kolem po zemi a tázali se a on odpovídal. A rostl dav jich z jitra k poledni, co písku v moři víc jich, víc a více, a k večeru, než přišel poslední, juž na počet jich bylo tři tisíce. „Ó bratři,“ Eon děl, „jenž Kristovy jste údy, kterak mám vás jmény zváti? zřím na všech čele plamen nachový rybáků, apoštolů, nocí pláti. 90 V své srdce všecky lásky závorou já tiskna na srdce vás Kristu kladu, vy láskou odění a pokorou teď zahájíte novou světa vládu. Pryč s jmény, které na křtu dali vám! Co Petr, Jehan, Iltud, Cadoc, Beda? ty Moudrost sluj, ty Lásky věčné Chrám, ty Opatrnost, a ty Soud, ty Věda! A nyní v pochod! Pějte lásky zpěv, jenž okřídlené duchy dělá z duší, a vichrů úpění a moří řev a lidské záští hlas nás nepřehluší! Pán volá nás, on srdce naše stisk’ v své dlani jako horský křemen tuhý, ó hleďte, by z vás jasný paprsk trysk, ó zdrťte pýchy a sobectví kruhy!“ Tak valili se jako spousty vod, když tají na hor štítech z jara sněhy, že zdálo se tu, celý lidský rod se vydal v pouť, řek zaplnili břehy. Pláň oživili, do vsí zasáhli jak mračno kobylek a rostli stále, kde hrad, před nimi mosty vytáhli, však oni valili se dál a dále. 91 A bretonští se lekli baroni a na svých křeslech bledli biskupové, a brzy meč o štít juž zazvoní, vymýtit z kořen kacířství to nové. Pán s biskupem své dali žoldáky a baron Tellmark stal se vojska vůdce, na blázny ty, na chlubné žebráky táh’ s vojskem a chtěl utkati je v půtce. Však Eon pravil k davu: „Lide můj, tam pouze spěj, kam dráha mléčná kyne, čím tobě meč, tvá spása bůh je tvůj, kdo bere meč, víš, ten od meče zhyne!“ – Však táhne vojsko Tellmarkovo již (děl kdosi z davu), baroni s ním čelní a kněží jsou. – „Ty jim se postavíš, co mohou nám, vždyť my jsme nesmrtelní! My klidně květ ve vlasech, na rtu zpěv, je s hlasným aleluja! přivítáme, my děti míru – co nám boje řev, říš ducha novou ve svých srdcích máme! Co s válkou, to je Satanáše síť, by proti Krista tělu zuřil zchytra, on roztáh’ ji a zatáh’ rázem nit, však co nám boj, co včera, dnes a zítra?“ 92 A byl to pohled čárný, báječný, tu kopí les – tam ňadra bez pancíře, tu vášně blesk – tam zástup netečný, jen skalopevný v nezlomné své víře. Tam přílbice – zde květy ve vlasu, tam na rtu povel k boji – píseň tady, tam tisícové lítí k zápasu – tu apoštolů zpívajících řady. „Říš Boží na netečný nesem svět a světla jiskru v chaos temné noci!“ – A „bijte do nich!“ tomu na odvet, však bláznů tlum ustoupí brzy moci. Boj divý vzplál a nevídaná řež, vše zbito záhy, skorem bez odporu, a k hvězdám čněla mrtvol strmá věž a vojsko vracelo se do táboru. Jen baron Tellmark nešel, zůstal sám, kde viděl zuřit nejstrašnější vřavu; hle, mrtvý Eon zbodán ležel tam, on k němu klek’ a uříz’ jemu hlavu. Ji k sedlu přivázal za dlouhý vlas a k zámku otců svojich v let se pustil, kůň dal se v cval a hnal se ráz a ráz a hlavy vlas o třemen divě šustil. 93 A posupný stál na pravici les, pruh nebe za ním červánků zryt blesky, kraj s bojištěm, pláň, lnoucí do nebes, vše ráz to mělo gigantové fresky. Nad hlavou barona se vznášel sup, slít’ bleskem občas a chraptivě hýkal, snad Tellmarkovi záviděl ten lup, jenž v kaluž bláta kaluž krve stříkal. A krev se v těžkých kapkách řinula na sedlo, řemen, třemen, na ostruhy, a cesta úvalem se vinula, tam zámek, slyšel z dálky kvasit druhy. Zpěv divý duněl síní kamennou, všech baronů květ seděl na terase, sem doléhal řev manů ozvěnou a ret se klidně ztápěl v hypokrase. V tom vrazil Tellmark, na stůl mezi ně jak balvan Eonovu hodil hlavu. „Zde doplněk je k vaší hostině!“ A smích a jásot zazněl v drsném davu. – Jest mou! křik’ jeden, v boje zátopu já mrštil po něm kopím, mou je přeci, ji pověsím si doma u stropu na postrach dětem ve železné kleci! 94 „Ne, jesti mou!“ v to zařval tučný mnich a v jazyk, jenž z úst zkrvácených čouhal, hřeb ostrý vrazil: „Tu máš za ten hřích, žes církvi Páně, biskupům se rouhal!“ Krev černá tryskla mezi víno, krev se smísila na kamenném jich stole, však Tellmark překřičel všech divý řev, chyt’ hlavu za vlas a se rozhled’ v kole. „Mou zůstane!“ on děl; „že hvězd je syn, nuž uvidíme, kdo se hlásí k němu!“ Šel na kraj terasy, tam bezdna klín, hle, otvírá se mozku šílenému! Chtěl„Chtěl ku výši a půjde v hlubinu, kde vlk jej rozhlodá, sup lačný s rysem, chtěl na skráni jas hvězdných rubínů, a nyní musí spokojit se s hnisem!“ A kolem pěstě vlasy otočil té bledé, děsné, umučené hlavy, a ku terasy římse přiskočil a ukláněl se níž nad jícen tmavý, Aa mrštil hlavou v propast, šlechta níž se sklonila, však náhle děsem vzkřikla – ne v propast, v azur tryskla hlava výš a jako hvězda ve hvězd moři znikla. 95
Cid v klidu.
Přijel král do Saragossy, bylo hluku, bylo slávy, tlačily se dohromady měšťáků i grandů hlavy. Ze všech kašen na náměstích místo vody víno teklo, trouby zněly, bubny hřměly, řek’ bys, že to hřmotí peklo. Na radnici tam se sešli Hispanie bohatýři, hidalgové, alkadové, biskupové, kavalíři. Připíjeli při fanfarách králi, jenž jak slunce svítí, kterým křesťanský svět trvá, před nímž bůh se malým cítí. Připíjeli při fanfarách královně i infantovi a plýtvali stejně vínem jako pochlebnými slovy. Kde je Cid? – Proč není tady? Vzpomněl král si nenadále. Kde je Cid? zní po nádvoří. Kde je Cid? to hlučí v sále. 96 A don Fadrik, který toužil zavděčit se svému králi, na kůň sedá, z města letí, za ním prach se mrakem valí. Letí k dvorci s věží zpustlou, Cid kde o samotě žije, klepá – a pak rychle na dvůr v dům, jenž břečťanem se kryje. Hledá Cida. Ten je v stáji, Fadrik divné vidí věci, Cid jak svoji Babieçu hladí po šíji a pleci, Ovesoves kterak pěkně míchá, ze žlabu jí píti dává, hovoří s ní jako s děckem, líbá ji a poklepává. Fadrik zvěst svou vyřizuje dvorně, přívětivě, hladce, ale Cid však odpovídá: Nemohu, mám mnoho práce. Nemohu, kůň, který v bitvách nes’ mne k vítězství a slávě, zaslouží též trochu péče, by si oddech’ po té vřavě. 97 Nemohu, tam vlaštovici divá bouře hnízdo smetla, třeba nyní, pode krovem by jí dlaň má nové spletla. Nemohu; dav chudých čeká, jimž král válkou vyrval chleba, oř můj, lid můj, vlaštovice, ale král mne nemá třeba. Polnice až zazní znova, budu první na svém místě, první v bitvě, první na smrt chvátat budu dozajistě. Ale v míru chci mít pokoj, jdi, to vyřiď svému králi, chvíli klidu Cid že sobě dvorní falší nepokalí. Nad fanfary, nad přípitky dražší řeht mi Babieçy! – Fadrik zmaten chvátal, králi vše ty divné řekl věci. Zasmušil král hrdé čelo a pak pravil k všemu lidu: Milý Cid náš svým je vždycky jako v práci, tak i v klidu. 98
Pietro Damiani. – Otakaru Mokrému. –
Duch pravil k němu: Hyne církev Páně a musí zhynout, neb na každé straně jí stojí Satan místo archanděla a v ucho co jí šeptá, ona dělá, a papež ztratil dávno Petra klíče. Hřích vévodí a sluzi jeho chtíče. Ctnost halí tvář svou těžce zahanbena. A kdo tím vinen? Žena, žena, žena! Jí otráveno ctnosti svaté símě, jí biskup od žaltáře holé týmě uklání v lůno nevěstky, jí hada plod kletý světu vrácen, duší stáda do pekla brány bičem vášně honí ten úsměv její, který stříbrem zvoní a pod nímž hnije polovička světa! Nuž, proti ženě vstaň, jeť ona kleta! A Petr povstal, chudý mnich a prostý, a zmořen modlitbou a zmořen posty šel za svým cílem: spasit církev Páně. Dost dlouho chladnou dlažbu v Avellaně svých kolen barvil krví, nyní k činu se vzchopil, dosti dlouho živ byl v stínu, 99 i vyšel jako slunce v mlze rudé. A kázal. Nejdřív lákal k sobě chudé a proti kněžím, kteří měli ženy, své výmluvnosti ručej rozbouřený obrátil divě, nemluvil, však hřímal. Děs preláty a biskupy vše jímal a s žoldáky šli často proti němu. Však lid jej chránil proti všemu zlému a byly často hádky, seče, půtky. Leč děsný mnich své výmluvnosti důtky tím výše napřáhal, čím odboj věčí. Měl oheň apokalypsy v své řeči a nahé meče odplaty a trestu. Bos, provaz na bedrách se blížil k městu. * Jak ručej proutím sobě cestu klestí, se davem lidu prodral na náměstí a ruce roztáhna nad svoji hlavu tu začal řeč ku ztišenému davu: Vy, z chrámu Páně jenž se ubíráte, o jeden stupeň k peklu více máte, neb kněz, jenž oběť nejsvětější sloužil, je ženat, v noci hříšné tělo ploužil ve slastech Sodomy! Jen duše čistá smí v prsty tělesné vzít tělo Krista. Co vaše koncily a co vše bully? Toť meče, jež jste v svou obranu skuli ať v Avignonu nebo ve Triburu. Mne neváží. Má duše touží vzhůru a duše mnichů, opatů a kněží jen v bláto zpět do zatracení běží, 100 kam ďábla vnadidlo je láká: žena! Dnes ženou církev boží potupena. Toť z ráje had, vnadidlo arciďábla, jímž síla církve více a více slábla, až posměchem se nevěřícím stala. Dnes v postel ženy tvrdá Petra skála se změnila, jeť žena pijavice, jež tím víc ssaje, čím jí dáváš více, jest duší jed, meč srdcí, vlk a sova. Byť deštěm síry byla moje slova, já nemluvil bych, ale ohněm krátce bych vrh’ se na kláštery, na paláce a druhou Gomorhu bych rozžal světu. Ó vstaňte, vstaňte, vstaňte, orly v letu ať zahanbíte a v divosti supy! Nuž, vrhněte se rázem na biskupy, na Beliala nevěstky – jich ženy! Tak Petr kázal. Biskup ze Sieny byl jiného však mínění a dráby lid rozehnal, jenž v odporu byl slabý, a Petr sotva unik’ v boji lítém. Prch’ z města, za ním smečka v honu hbitém, sta mečů nahých, sta vzepjatých ramen, kam nedostačil oštěp, stačil kámen, i hnali jej jak jelena psů smečka. Však noc juž tu a stínů její vlečka na pole padla, doliny a nivy; i zarazili hon svůj prudký, divý a přiznali se, že jim Petr zmizel. * 101 Ten hořký plod své horlivosti sklízel. Pad’ v rokli, nad níž stromů hustá řada se tměla. Ležel na dně. Z těla vláda mu prchala a vědomí s ní z duše. Jen ve snu slyšel, jak tlum ořů kluše vždy dál a dále nad ním. Slyšel, hlasy jak ztrácely se, hledali ho asi, pak zaklení a ticho noci pusté. A z lesa nad ním černé stíny husté se skláněly a sahaly mu v nitro; pad’ v těžkou mdlobu – – Růžové kol jitro lem skály zlatilo, když k sobě přišel. Zas v polosnění různé hlasy slyšel, však jinak zněly, ne tak drsně, divě. Chtěl oči otevřít, však nemoh’, snivě hlas měkký ve ostatní hovor splýval, však nemluvil, jen jako zdálky zpíval: Sotva se na trávě zaleskne rosa, u mého okénka maličký pták klepá a žebrá o zrníčko prosa, upírá ke mně prosebný zrak. Nu tak, nu tak, jsem prostá dívka, chudá a bosa, však nesnesu nikde bolest ni mrak. Sotva že slunce šlehne v skal prahy na mojím okně chudičký květ prosí a žebrá o kapku vláhy, otáčí ke mně žíznivý ret. 102 Nu hned, nu hned! Všecko dám každému ráda a záhy, jen když je veselý krásný ten svět! Cos divného v tom prostém zpěvu znělo. Mnich nazved’ se a přejel dlaní čelo, to bylo vlhké; prohléd’, viděl krví; chtěl vstát a kles’ a z lesa nápěv prvý sem opět zvonil, laškoval a jásal. Zem byla rájem; každý keř květ střásal, svit slunce zlatý ležel na kamení jak tisíc prstenů, a ptačí pění se z lesa ozývalo v píseň tuto. Tak divně bylo srdce mnicha tknuto, chtěl vstát – pad’ opět celý zkrvácený. Zas oči v mdlobě zavřel. Tělo ženy v tom nad ním sklonilo se. Dívka mladá, vlas černý z šátku rudého jí padá, kol penízků spjat třísní třepetavou, jenž leskly se a hrály její hlavou, a čílko snědé v nich se kmitlo lunou a z ústek zvonilo to sladkou strunou: Nu hned, nu hned, všecko dám každému ráda a záhy, jen když je šťastný krásný ten svět! Pod jejím dechem otevřel mnich oči, i bylo mu, jak náhle zmij když skočí vstříc poutníkovi; trhnul sebou zpátky. Zda pokouší jej démon? Však zpěv sladký mu rozvazoval srdce krunýř tuhý. Hléd’ kolem sebe. Viděl její druhy, 103 kejklířů chasa, jež bloudila krajem, nad rokle této tábořila krajem, tam vozík jich, ve trávě ženy jedí a děti skotačí, u mezka muži snědí cos hovoří. V čí padl nyní ruce? Chtěl povstat, prchnout, ale bolest prudce jej sevřela, a byl by padl v kámen, leč chytlo jej dvé měkkých dívčích ramen a oči dvě naň zřely ve soucitu. Ó jak se leskly, jako na pažitu se rosa leskne, o níž právě pěla! Krev stavila mu hrnoucí se z čela. Pryč, demone! on vykřik’, v sírném dešti bůh zatop tebe! – Ubožák, jak třeští, pojď, Battisto, a pomoz mně! Hlas její on ještě slyšel, mdloby pod peřejí pak vědomí mu přešlo zas a síly. Jej kejklíři v svůj vozík uložili, a dívka strhši s čela šátek v chvatu, šla tam, kde ručej zvonil o skal patu, jej smočila a kol hlavy mu kladla. V té chvíli v rokli tlupa vojska vpadla, žoldáci biskupští... Ba, zde se ztratil! děl jeden. – Pochybuju, že se vrátil, děl druhý. – Hle, tam tuláků sbor leží; jich zeptáme se! A dva k vozu běží. 104 Sto dukátů, kdo o mnichu nám poví! Vstal Battista, byl dojat těmi slovy, leč dívka v tom jej stranou stiskla prudce, že mlčky sed’ zas, roztáh’ obě ruce a hlavou kroutil jak ten, kdo se diví. Ten sotva, pánové, juž bude živý, děl druhý z tlupy, les je vlků plný a prudká bystřice má zrádné vlny, noc slepá, pro oběť má očí tisíc! A dívka, zlekána se v hovor mísíc, též svědčila. I odešli. Jak děcko pak smála se. Mnich uvnitř slyšel všecko. * A léta prchala jak voda v řece. Co chtěl mnich prostý, to docílil přece, neb církev železnými vládla pruty nad celým světem. Idol nepohnutý, na trůně papež seděl v Římě pevně a lidský duch se svíjel, třásl hněvně svům poutem, ale otřásal jím darmo. Král, císař, baron, každý klad’ se v jarmo těch zlatých klíčů. Mnich vlád’ všemu světu, vše rozšláp’ v květu a vše srazil v letu a kacířství a bludy větřil všady. Dnes kardinál byl Petr, nad zlořády vlád’ tuhou berlou v Ostii, však vlivem byl vlastně duší v těle církve živém, on dosazoval papeže i krále. 105 Kdys přes náměstí nešen nenadále se musil zastaviti, pálit měli tam čarodějku, proces čet’ on celý a podepsal, teď rozpomněl se na to. Chtěl kynout žoldnéřům. V tom slunce zlato juž zkalil kotouč dýmu černotmavý a plamen trysknul. Petr nezved’ hlavy, leč plamenem cos jako píseň znělo, i naslouchal a srdce v něm se chvělo; sen minulosti jeho duší táhnul. On s tvrdou duší z nosítek se nahnul a naslouchal, tak zpěv mu v nitro sáhnul: Sotva se na trávě zaleskne rosa, u mého okénka maličký pták žebrá a prosí... Jek trub, hrom bubnů padl v tuto píseň. Chci k hranici! on křik’, však lidu tíseň tu stála jako zeď a nehnula se. A zpěv zněl zas, co bylo v onom hlase, on cítil jen a slza v jeho řase: Nu hned, nu hned, všecko dám každému ráda a záhy, jen když je veselý ten krásný svět! Zpět, dave! Pusťte! Zhaste rychle plamen! Však darmo volal. Tisíc hlav a ramen se tmělo před ním v jásotu a bouři, a bubny duněly. – Pár kroků dále v kouři 106 a v žáru hynula a umírala, jež druhdy nezištně mu život dala. A tvrdý kněz pad’ v nosítka svá, v nachu skryl tváře bledé úzkostí a v strachu, a v oku, v němž kdys Říma síla bleskla, se nyní velká, plná slza leskla. 107
Stráž před palácem Tamerlana. (K obrazu Vereščagina.)
Jsou uzavřena vrata a němá jako hrob, chví záře slunce zlatá se v lesku jejich zdob a srší samé blesky přes kruhy, arabesky na mramorové desky těch mlčenlivých kob. Stráž dvojí u nich stojí jak duby z Kavkazu, po uši v plné zbroji dbá věrně rozkazu, jak vbita v zem, se nehne, a sotva bunčuk sehne, když slunce dlažbu sžehne svým deštěm topazů. Po boku křivá, tenká, ve pochvě zářící se houpá damascenka, perletí jiskřící toul přeplněný šípy, z nichž jed a zhouba kypíkypí, a pásu dlouhé cípy zas květů směsicí. 108 Luk těžký dlažbu tříská, jak s paží visí jim, na rameni štít blýská svých hřebů svitem mdlým, a bunčuk v pravé dlani s pík dlouhých v tichém vlání nad turbany se sklání, nad obličejem zlým. Zde stojí vždy a mlčí ve slunci, v záři hvězd žhnou zraky jejich vlčí, u stop těch tajných cest; víc mysl, než ví, hádá; slyš! vzdech a křik a váda, teď temně cosi padá, a opět – ticho jest! V tu bránu knížat davy na hrdle s řetězem šli, Timur v lesku slávy nad nimi vítězem, a podél jeho dráhy dál Kirgizové, spahi, meč třímajíce nahý, hruď krytou železem. A v půlnoc opuštěnou těm zlatým ku vratům sem s dívkou uloupenou se přihnal jezdců tlum; 109 vlas větrem plál a cizí vnad sterých půvab ryzí, prs vydobyl se z řízy a výkřik děsu rtům. Pak mufti vyšel starý z těch zasmušilých bran, ve zraku zhaslé žáry, na prsou jizvy ran růžence korálová skrz prsty zrna znova propouštěl šepce slova, jež káže alkoran. A ticho, palác dřímá, v něm vladař spí i rob, i jeho stráž děs jímá, taj vládne šerem kob. Koberci zločin chvátá, msta za ním tiše, svatá! Jsou uzavřena vrata a němá jako hrob! 110
Spravedlnost.
Vrh’ na zem Amru hûky jantar žlutý, stráž kázal zdvojit u haremu bran, pak dlouho seděl těžce zadumán, zrak vnořen v sorbet posud nedotknutý. Pak za ňadra sáh’ ve divokém chvatu a vytáh’ prsten. Jak v granátný plod had dvojklaný a tenký jazyk vbod’, vryl na něm zlatník maurský do achatu. Ten prsten, povolán byv k Tamerlanu, ve přátelství a shody věčný znak dal synu chana. Včera jeho zrak jej našel v haremu a u fontanu. Tam na dlažici mramorové svítil. Jak přišel tam? To jistě chanův syn se vplížil v harem jako noční stín a tam jej ztratil. – Amru prsten chytil Aa prohlížel jej, nemůž’ taký druhý být pod sluncem, jak ten, co před ním plál. Byl tady, ale s kterou z dívek spal, o kterou zloupil Besarabské luhy? 111 Či s dcerou Uralu či Numidie, či s Maurkou, jejíž vlastí Gibraltar? Či s židovkou, jejíhož oka žár blesk do zraku a jedy v svaly lije? Ó jistě byl tu – prsten hle to praví! U fontanu spal této noci dnes a kroužek zlatý s prstu se mu svez’, ať plavý hladil vlas anebo tmavý. Je třeba ve všem spravedlivý býti! A kynul eunuchům, šept’ slova tři a vyšel vítěz v myšlének svých při, za tigry do pouště se honbou řítí. A když se vracel, eunuch otevírá. Kol fontanu tam leží tři sta žen, tu hnědý prs, tam bok plá obnažen a mlčky eunuch s meče krev si stírá. Svit luny padá kol na mrtvá těla. V tom vešel otrok, čelem o trůn bil: „Ten prsten, pane, v ryby břiše byl, již včera k obědu tvá velkost měla!“ 112
Moudrost života. – Frant. Heritesovi. –
Vezír Džafar, velký v bitvě jako v radě, procházel se jednou ve palmovém sadě mezi řadou broskví, mezi ananasy, datlemi a fíky. Slunce zlaté jasy hrály v bílém písku, na trávě i květu tisíce duh tkaly v kapky vodometu, který z tlamy zmoka pod velkými listy tryskal v modrý blankyt zářící a čistý. Tmou rozlehlých, starých, majestatních cedrů mramorový palác kmital v denním vedru, hořel celý jako velký bílý plamen, okna jeho plála, každé drahý kámen. Lesk a píseň všecko, kam vkročila noha. Svět byl kolem jako velký zázrak boha. Džafar hleděl, v písku jak si hráli ptáci. V tom na stezce stáli před ním jeho žáci, na svých ňadrech ruce skřížili a hlavu ukláněli: Odpusť zvědavému davu, spor vznik’ mezi námi, máš rozhodčím býti; pověz, zdali dobrem aneb zlem je žíti! Džafar překvapený hleděl k zemi chvíli. Než však odpověděl, Juzuf mluvit pílí: Darmo, řek’ jsem, vy se k mistru ubíráte, 113 jeho náhled já jsem slyšel častokráte: život že je bídný, že je zlem, že raní tam, kde nejmíň myslíš, zrádně, z nenadání. Ano, není tomu příliš dávno, všecku slávu jeho výše necenil než pecku, kterou z broskve vyndá, jejíž ostrou hranou zranil dásně sobě a již hodil stranou. Viď, náš mistře drahý, že to pravdou není! na Juzufa soptí druzí rozhorlení. Ale Džafar vážně sivou kývá bradou, oko těká sadem, dlouhou žáků řadou a pak odpovídá: Nelhal Juzuf, druzi, není tomu dávno, tímto sadem v chůzi utrh’ jsem si broskev, divě nedočkavý, zabořil jsem zuby v její purpur žhavý, příliš divě, takže zraniv ústa sobě mrštil jsem ní ve prach, rozlícen, v té době přírodě jsem klnul, která plodem dráždí, láká sladkou šťavou, vnitřkem raní, vraždí, a dar její s žitím pak jsem porovnával. Brzo ale prchnul hněvu první nával a já viděl, člověk je-li spravedlivý v žití, nepostačí zkoumat jeho divy, že jak tvrdá pecka tají sladké jádro, ruda zlato, vodu skalin tvrdé ňadro, tak i život lidský přes veškerou zlobu v jádru svém je dobrý od kolébky k hrobu. Život celý broskev s usměvavou tváří, mladost, její maso šťavnaté, jež září, uvnitř pecka tvrdá, dospělý věk muže drsný, ale blah, kdo rozluštit jej může, 114 najde jádro sladké, stáří shovívavé, moudré, nebem dané, vlídné, štěstí pravé. Přitom utrh’ broskev, sobě pecku nechal, maso žákům podal, do paláce spěchal. * Prchly mnohé roky; prchly, jako v chmuru ptáci když se tratí; na hedvábnou šňůru, již mu kalif poslal, velký Džafar hleděl. Iblis, anděl smrti, na prahu již seděl. Žáci kolem stáli v mlčení a pláči. Džafar pozved’ hlavu: Nu, jak Allah ráčí, zkušenost to častá, ovšem že dost smutná, však mé pecky jádro příliš trpce chutná! 115
Flagellanti. – Jar. GolloviGollovi. –
Svět stár je už a říš tvá blízko, Pane, svět hyne jako loď, jež práchniví, krev tvoje darmo s kříže tvého kane a nikde pták se snítkou olivy! Jsme zatracení, kletí, zaprodaní od narození v hříčku Satana, jak v noci krčmou zní kol děsné lání a clona tvého chrámu zdeptána. Jen málo je nás vyvolených z davu, jenž víme, známe světa blízký skon, jenž pod popelem ukláníme hlavu, nás málo – zatracených legion. Kde andělé jsou tvoji, Hospodine? před tváří světa tvář svou zakryli, svět opilec je, jenž se v propast šine, hráč o věčnost na prahu mohyly. Kdo rozvažuje dnes, na Olivetě co vytrpěl jsi úzkostí a muk? Kdo za tebou jde cestou kříže v světě, kdo na něm čítá tvého srdce tluk? Jsou zatracení u oltáře kněží, jsou zatracení soudci v taláru, jsou zatracení, kdo spí a kdo běží, jenž korunu ctí, jenž ctí tiaru. 116 Jsou zatracení, kteří v pýše nohu a zpupně kladou lidu na šíji, vzdech trpících se vznáší nad oblohu a krví rudnou kraje hostií. Je všecko kleto, víno ve kalichu a korouhev a kříž a patena, vzdech, z ňader jenž se dere v chrámů tichu, i jásající zvonů ozvěna. Vše v zmar se řítí. Na pokraji hrobu svět čeká – papež neví sám, kdo jest, nejstarší říše cítí pád a mdlobu, jest prázdným zvukem ctnost a cud a čest. Ó dopadejte, rány našich bičů, ó derte bedra, paže, prs i bok, vy lovci hříšných myšlének a chtíčů, jež číhají kdes v taji na útok. Ó dopadejte, rozderte v krev bedra, jen andělé se skryli v důtek šleh, by milost boží veliká a štědrá se rozlila všem v srdce záhybech! Ó dopadejte v křiku, zpěvu žalmů čím silnější, tím lepší duši lék, z muk vašich zříme vyrůstati palmu, jež chladí v žáru palných myšlenek. 117 Ó dopadejte, šleh váš ten je rosa, to očistce jsou žárné plameny, tím každým smrti otupí se kosa a otevrou se ráje prameny. Teč, krvi černá, po zádech a pleci, ty maso hříšné, v cárech dolů vis, rozbijte mříže úzké duše kleci, na ranách hlodej hmyz a val se hnis! Měl Kristus větší. Bijte, pějte díky, ať přehlušíte zvonů hlaholy, ať tváře všech jak šat je Veroniky, ó bijte, bijte – však to nebolí! Buď sláva tobě, na výsosti Pane, svět stará loď je, která práchniví, krev, která řekou z mojich beder kane, snad sláká ptáka s větví olivy! * Tak zpívajíce vtáhli v bránu města, příšerný zástup mužů, dětí, žen, se bičovali, kudy šla jich cesta, a každý s důtkami a obnažen. A zvony zněly, svíce plápolaly a s údů tekl horký krve nach, na prahu domů staré ženy stály a závrať jala všecky, děs a strach. 118 A nevěděl kněz, co má říci k tomu, jak zmaten za nimi zřel primator, jak v pevnost zamk’ se za zdi svého domu zchytralý měšťák, ale žalný chór Znělzněl ulicemi, dral se okny, zděmi: Svět, Pane, loď je, která práchniví, jsme zatraceni s dětmi svými všemi a nikde ptáka s větví olivy! Zněl po náměstí a zněl po nádvoří, v to dopadání důtek, kvil a vzdech: Tvá říš je blízko, starý svět se boří! A nové rány, kvil a vzdech a šleh. Kdo věřil, rychle bibli otevíral neb svojich dědů starou postillu, zpěv z ulic zněl sem a nad stolem zmíral: Svět starý juž se mění v mohylu! A bázlivě se stočil pod podloubí do krčmy mnohý starý nevěrec, tak divně dotkla se ho ta zvěst zhouby, ač nevěřil – on zachvíval se přec. Leč krčma prázdna jako po vymření, kde děvče, které druhdy štípal v líc? – Jen z ulice zní chmurné žalmů znění a rány důtek hustší víc a víc... 119 „Je všecko kleto, víno ve kalichu, ten, který krájíš a pojídáš chléb; sám arciďábel šklebí se v tvém smíchu, jeť domem jeho družiny tvá leb. Ó dopadejte, rány, bez milosti, čím větší, prudší je váš lijavec, tím spíš Bůh obměkčí se na výsosti a rány svoje otevře nám přec. A jejich krev se s naší krví smísí a svět se omyje v té krvi zas, a holubice čistá, jak byl kdysi, zas vzlétne v azur, hvězdy, život, jas!“... A brzy celý tábor na náměstí je rozbit v lesku smolnic krvavých, žoldáci městští darmo sobě klestí v střed jeho cestu, holohlavý mnich Nana sudu stojí, jako s kazatelny do davu hřímá: Na kolena, v prach! A nahý po pás, k sobě necitelný, se šlehá, až se ztápí v krve nach... A ruka, která kladivo dřív nesla, ta trhá s těla poslední svůj šat, jež vedla pluh a řídila běh vesla, ba ve slzách sám stojí v stínu kat. 120 A ženy pláčí a za důtky prosí a bičují se v divém nadšení, tu ňadra, živůtek jež stěží nosí, jež zvykla sladkých vzdechů vlnění, Aa jiná, z kterých ještě pilo dítě – vše zdráno v krev, jež teče prameny. – Ó rána každá trhá ďábla sítě a hasí pekel žhavé plameny! A v usedavém nářku, štkání, pláči jde měšťan, kněz a žena, dítě, kmet, v průvodu dálném táhnou za mrskači, co majetek jim – kam jdou, co jim svět? V krev tekou horkou horké slzy jejich, za nimi pusté město mizí v tmách, plá západ stopen krve ve ručejích, jak tam by planul jejich krve nach. Dům prázdný je, krb bez plamene čeká, kolébky zejí – opuštěn je práh, pes hladový jen na náměstí štěká a jen to nebe plane v krve nach. A v kouři, dýmu, který kolem vane, zní příšerný ten nářek truchlivý: Svět starý je a říš tvá blízko, Pane, a nikde ptáka s větví olivy! 121
Faust v Praze. – Al. Jiráskovi. –
V staré krčmě na Šmerhově divný mumraj, divný ples doktor Faustus z Wittenberka studentům všem strojí dnes. Zastavilť se v Praze letem na své bludné pouti světem do italských smavých niv; na koleji ráno mistry v syllogismus zapřed’ bystrý, učenosti pravý div. Na večer pak celou kolej zval na Šmerhov k večeři, co tu vína, medoviny, ani krčmář nezměří; Faust v studentů seděl středu, řečnil vychvaluje vědu a pil v její vznik a zdar, mnohému až bakaláři slza po vyhublé tváři vousem tekla ve pohár. „Věda – žena nenasytná, člověk, věčný nedouk, 122 čím víc dáš jí, tím víc ssaje šíje tvé i mozku tuk. S magií však alchymie, v té se jádro všeho kryje, toť je dívka, vzlet a skok! dělá zlato, číší blyskne a juž zasvěcence tiskne kyprých děvčat pružný bok. Těm se oddá, kdo chce záhy s dobrou jen se potázat – jejich mistr chce pár kousků, přátelé, vám ukázat; rozumějte jenom žertu, nemyslete, že hned čertu propadnete duší svou, všecko v světě stojí šprýmem, průpovídky hladkým rýmem, syllogismu bystrou hrou!“ A jak v sklepě Auerbacha začal kejkle provádět, krčmářova kredenc v koutě na velbloudí rostla hřbet, samy z pochev letly meče, z děr ve stole víno teče, při hlaholu dud a trub komínem i oknem letí na sudu a na koštěti Lilita a Belzebub. Židle chodí s lidskou tváří, s velkým břichem sem a tam, 123 konvice se staví samy na police černý trám, tři sta koček, jen to blysklo, okny na ulici trysklo, sklo však celé nad úběl, krčmář, jenž sem vstrčil hlavu, dívaje se na tu vřavu, rázem uši oslí měl. Dvanáct bilo. Hluk a povyk přešel v teskné mlčení. Faust dí: Nyní ukážu vám vrchol svého umění, předvolám vám duši lidskou, čistou, pravou, etherickou, spjatou pouze v stínu tvar, nebude to lstí a klamem, Albert Magnus s Nostradamem zřel ji tak i Abelard. Na protější stěnu chvatně velké plátno napíná, muří nohy kreslí vzduchem, kruhů tlum se protíná, magická kol táhne kola a pak velkým hlasem volá: Vzhůru z hrobů, duše, sem, ať jsi Nimrod nebo Abel, ať vás zrodil Řím či Babel, ať jste drakem, lvem či psem! A tak před ztrnulým davem Alexandr Velký šel, 124 Hektor, Ajax, Andromacha, v tváři majíc věčný žel, v posléz zářící a mladá Heleny též vzplála vnada nesmrtelná na plátně, v oné chvíli v krásy květu když se sboru Trojských kmetů objevila památně. A brak bohů Olympických na plátně se potácí, v tom křik’ někdo ze zástupu: Chceme látky domácí! Výborně! hned dav se durdí: Nač to dávné haraburdí? Viděti chcem předky své! Fausta křik ten nepomate, bručí páté přes deváté, nové duše v oběh zve. A tak Libuše se zjeví, hvězdu zlatou na čele, kníže Václav jak v boj hřímá, kol svých skrání anděléanděle, Břetislav pak s Otakarem, mohutnost se síly žárem, chlouba zašlých století, v posled Karel, otec země, nachýlené k zemi témě, jak žil všechněm v paměti! Křik a úžas – kdosi z davu vykřik’: Mrtvé nechte spát; 125 já bych rád, ať zjeví se tu Václav král a jeho kat! Faust se usmál: Vždyť je tady! Pijáků všech dlouhé řady hned se obrátily v kout; jako přízrak král tam seděl, v číši hleděl, vše ač věděl, ani brvou nechtěl hnout! V tom křik’ jiný: Na tvém plátně ať se zjeví mistr Jan, jehož mocným vlivem byl nám Kutnohorský dekret dán! Hluk a jásot, číše znějí, nadšením se ňadra chvějí: Dlouho živ a zdráv nám buď! Hrůzy Říma, hrůzy pekla přemoh’ on a jím zas vtekla otců síla v chabou hruď! A juž na Faustově plátně každý vážné rysy zřel, až tu v lesku nadpozemském Bethlemský stál kazatel, spanilá tvář Bohem vzňata! Všecky jala hrůza svatá, mlčky k druhu tisk’ se druh, cítil každý, že v té chvíli v směšnou jejich kratochvíli nesmrtelný vkročil duch. Ale běda – kolem plátna jaký rudý hraje žár? 126 roste vlnami a hltá kolem látky vetchý cár! Hoří! vykřik’ dav a vstával. Divoce Faust rukou mával, zmizel obraz, zmizel žeh. Co ten plamen, pekla hráči? Klidně Faust dí: Vždycky kráčí světem velduch v plamenech! Jedno, ať mu blbců zloba pod nohou je roznítí, či ať z ňader šlehají mu, jen když tmy kol osvítí! Proto genius se zrodil, aby pochodeň v tmy hodil, které kryjí staletí, aby plál a hřál a svítil a pak žáru, který vznítil, první stal se obětí! 127
Zpověď vlků.
Eskurial tmí se jak mohyla velká, noc juž vstává nad ním, pomsty roditelka. V koutech šerých komnat zlé svědomí sedí, v duše dno se dívá, ale slova nedí. Uklání stráž kopí i muškety zvedá, mlčky mihla ze vrat postava se šedá. Kráčí v pusté sady. Šumí vodomety, mrtvých dechem těžce dýchají kol květy. V dlouhé aleji, kde stínů hra se sbíhá, druhá postava se nachýlená míhá. Potkají se mlčky, rozejdou se znova, fontan obcházejí mračni, beze slova. Chvílemi jen v šumot vodomet jak šplíchne, schýlený stín první tiše „Carlos!“ vzdychne! Chvílemi jen v šumot stromů větru letem „Flámsko!“ vzdychne druhý chvějícím se retem. A zas potkají se, nad fontanem stojí a zas rozejdou se, druha druh se bojí. Když děs táhne nocí, smutek vichrů echem, tak se ti dva vlci zpovídají vzdechem. 128
Selský Otčenáš.
Otče náš, jenž jsi v nebi, ó slyš! skroušeným voláme hlasem, za živa jsme v pekle již, myslíme, věř nám to, časem. Kdo jen může, dře nás z kůže, vrchnost je čertem, správce je rasem. Tvé jméno posvěceno buď, snad se tak smiluješ přeci, odvahu vliješ nám v znavenou hruď, sílu dáš vyhublé pleci. Jsi otec náš, viď? Tvé království přijď! Jsme tu jak hladová ptáčata v kleci. Hezké to ovšem z faráře úst: Věčná budbuď vůle tvá všady! Ach, panstvo má věčně jen masopust, co sedláci zmírají hlady. Rač to dáti, tvá ať platí vůle víc nežli panské spády. 129 Chléb náš vezdejší, dnes, vždy nám dej, to prosba, každý již pláče; otčenáš celý v tom, ó vyslyš jej! vždyť zrnko si najde i ptáče; my však v životu ráno robotu máme a z večera – karabáče. Odpusť nám, čím jsme hřešili kdys, však čím na nás hřešili páni, na nebi soudcem nechť věčným tys, když zde jsme týráni, štváni, jak zvěř v mdlobě, jim ni tobě odpustit, bože, nemůžem ani. Však v pokušení neuveď nás, bysme na jarmo své zvykli, zapřeli věčný svobody hlas a proti svým dětem se spikli, by každý slep zahodil cep, jak zvěř by v blátě zašli jsme, znikli. Od zlého zbav nás, ať je to daň, desátek, žoldák, či plamen, syp zlaté zrní tvoje nám dlaňv dlaň, pánům však na hrdlo kámen; v okamžení sedlák změní celý svět v nebeské království – Amen. 130
Vidění Nostradamovo. – Jos. Thomayerovi. –
JáJá, Nostradamus, který ke dnu taje jsem bledé ucho sklonil naslouchaje, co tepnami vře světa, budoucnosti; já, jemuž mrtvých oživují kosti, kdys v noci hluché nad prostor a časy se zadumav jsem tyto slyšel hlasy: Králové: Jsme velcí světa, skoro polobozi. Ty koule u noh, které v prachu vozí tlum našich otroků, my máme v dlani, leč s křížem na hoře. Jsme panování, jsme pýcha, sláva! Hosanna i Ave nám při pohárech zní i z hrobů tmavé a děsné strže, z popravišť a chrámů. My města pálíme, jak v chlívě slámu zapálí sedlák, když chce vyhnat mouchy. My zlatými se odíváme rouchy a smějem se, jak můž’ být v bibli psáno, že polní lilie v svém kmentu ráno je krásnější, než my jsme na svém trůně. Nám září světla a nám dýší vůně. Jen jedno trudí nás, že konec bude té nádheře. Smrt vládne vždy a všude a stejně zvrátíme se v prach a hroudu, a zbude krev jen po nás v dějin soudu. 131 Biskupové: Plá safir v mitře nám, v talarech perly. Svět celý dřímá v stínu naší berly. Jsme černí, bílí, rudí, fialoví a vládnem někdy mečem, vždycky slovy. Nám kropáč žezlem jest a bible desky všech zákonů, zkad vytrhujem blesky, tož encykliky, dogmata a bully, v jichž jho kacíře odbojné jsme skuli. Jsme velicí, neb velký bůh je s námi. Nás hněte jen, že basiliky, chrámy a kaple všecky dlážděny jsou hroby. Smrt čeká na nás, její těžké mdloby jsou mocnější než naše anathema. A Smrt je hrozná, neúprosná, němá, jí nevyhnem se, konec ten nás trápí. Toť mnich, jenž v své kdys zadusí nás kápi. Baroni: My máme psovody a chrty máme. Sedláky na rožeň si napícháme dle rozmaru. My hrajem v kostky v noci a pijem do rána. Jeť v naší moci chám s pluhem svým a kupec se svou károu. Jsme za dobře jen s opatstvím a farou a s děvčaty, jež na hrad schytáme si. Až k obzoru se táhnou naše lesy a naše rohy zní na všecky strany. My máme pážata a máme many, jež ob čas ženy naše rády mají. To nevadí nám, v hladomoren taji 132 dost místa je pro kupy shnilých kostí. Jen jedno hněte nás, to budoucnosti stín černý, Smrt, té v náruč stejně jdeme jak polední chám – té se nevyhneme. Obchodníci: My projeli svět. Shon je naše žití. Za jantarem, jenž jak med žlutý svítí, za perlou, muškátem v kraj světa tíhnem. Tu Samumu se s nouzí v poušti vyhnem, tam sotva loď že dopravíme k břehu. Dnes v ledu, sněhu, zítra v slunce žehu za grošem nejistým se ženem rádi. Však pohár vína v posled nás též zchladí a pyšní jdeme v damašku a kmentu. Jsouť plny děvčat trhy Orientu, lze obchod vésti s mnohou karavanou a pro sebe též dáti leccos stranou. Na měšec tlučem jako Jidáš pěstí. Jen jedno žlučí na dně číše jesti: Smrt, stará ona obchodnice s hadry a kostmi; našich skladišť mocné kvádry zde nespomohou, vleze dírkou klíče. Hu, slyšíme chřest motyky a rýče! Sedláci: Na dlani tvrdý mozol, který tlačí, na šíji žernov máme, nám však stačí, když sprchne v čas a když se zjasní trochu. Nás těší pokolení děvčat, hochů, jenž stejným potem jak my hroudu dědů zas budou vzdělávat, by ku posledu 133 jak my si lehli na hřbitůvek malý dřív, než nám sýpky vojny zdrancovaly a požár zhltil chalup došky šedé. Když urodí se, nám se dobře vede. Vše rádi spolknem, pánů pych i vádu, ta zubatá jen kdyby v stínu vzadu se nešklebila s kostrou, se sutkami. Ta čistě vymlátí nás; Pán Bůh s námi! Učenci: Nám blaho kvete, pakli nad kvadranty se kloníme neb v tlusté folianty, nás těžký syllogismus nejvíc těší, nechť blázna čapku na hlavu nám věší. Svět stojí námi, měříme jej v kruhy a kružidly na poledníků pruhy; i hvězdy přátelsky nám kynou s výše. Nám pravda píti dává z plné číše. Ó jaká radost poraziti soka při disputaci! Jaká, ódy sloka když tančí před námi, a rhytmu řasy jak roucho nazvedá! Ó jaké krásy jsou v Platonovi, jaké v Ulpianu! Nám plesem bdít je od večera k ránu a uvažovat sporný případ těžký. Nechť jiný lítá, my chodíme pěšky, však bezpečně. Žal, na dně každé studny, již věda otvírá nám v podvod bludný, že číhá Smrt a ostré zuby cení. Víť ona více než my přeučení. 134 Milující: My víme, že jsme našli cestu k nebi, my žijem sny a máme zapotřebí jen chleba polibku, jen smíchu rosu. My rozumíme slavíku i kosu, jdem samým kvítím, žijem v živé básni; jsme skoro bohům rovni, neb jsme šťastni. My usínáme spolu v ruce ruku. Nám vše jest hudbou, ševel starých buků, pastýře flétna, zaskřípnutí vrátek, když skot jde domů. Ustavičný svátek nám dnové jsou. Nám není příkrá hora, má samé růže pro nás v klínu zora a z keřů do snů zas nám voní růže, když tisknem rety k retům blíž a úže. My závidět nemůžem pranikomu. Nás znají houště keřů, sněti stromů a často, kde je stezka úzká, nutí nás kořeny a větve k obejmutí. Tak žijem stále v zimě jako v létě. Jen s hrůzou ptáme se: Proč Smrt je v světě? Má smyslu, když nás nechce vzíti spolu? Smrt je nám okénkem v svět zla a bolů. Smrt černý bod je v světla velkém moři, bod roste v skálu, o kterou se boří loď štěstí našeho. Když Smrt je v žití, proč nesmíme ji druhu druh s rtů píti? Poutníci: Neznámé cesty kol mlčících lesů a tiché vísky v zvonu slavném plesu a hlučná města s mudrci a blázny a nekonečné pouště prostor prázný 135 my projdem klidně vírou opásáni, u boku růženec, hůl s křížem v dlani. Nám stačí doušek z chladné studny jeden, drn měkký u lesa je pro nás eden a v krčmě tvrdá lavice nám lože je královské! Jen dovol, věčný bože, dojíti šťastně k posvátnému městu, a nedej, by nám zaskočila cestu Smrt krčmářka, ta klíč má v ruce hbitý, jímž otvírá dům z šesti prken sbitý, své hosty sytíc červy v něm a hnisem. Když máme víno být, buď ty nám lisem! Kajicnice: My krásné byly; strun a písní znění nás vedlo žitím, sladké políbení nám bylo cílem, zlata hrsť když za ním. My smávaly se hlučně městským paním a dívkám, které s cudnou tváří k chrámu se ubíraly. U zlatnických krámů jsme čekaly a napřed vybíraly si šperky, jež nám milenci pak dali. Ó noci divé vášně nezkrocené! Na chrámu stupních v hanbě, v roztržené a poházené popelem teď kytli se třesem aneb všité v režném pytli na oslu, ocas v ruce, městem jedem. Smrt píše cos nám v obličeji bledém, to poslední náš milenec, však věrný. Jen třikrát škoda, že se v příkrov černý jen halí a my purpur máme rádi. Ó snové v rakvi! – Kde jste, snové mládí? 136 Malomocní: My polonazí, odění jen vředy, na pouštích vedem život plný bědy, jen s větry hovoříme, s ptactvem nebenebe, nás vedro žhne i zima, nás hlad střebe. Jsme vyvrhnuti z lidské společnosti a napřed zvykáme si, naše kosti jak budou chrastit u hřbitova za zdí. Nás hlodá samota a stud ten brázdí nám v líce děsné, bezdné smutku vrásky. My známe povržení, jméno lásky nám hádankou. Nás vykoupení čeká jen v klínu Smrti, však i ta nás leká, ji zmírajíce s žitím proklínáme. Proč sami bídní před Smrtí strach máme? Blázni: My rozdělili vesmír mezi sebe. Ty moře máš, ty zemi a ty nebe. Na trůnech našich z lejna kdos nás škrtí, my poznáváme tebe, děsná Smrti! My pomoci však proti tobě víme, my chytnem tě a uvaříme, sníme a sami pak se v tebe proměníme. Tak neuškodíš nám, my zvítězili. Kdo nesmrtelným chce být, ten ať šílí, neb Smrt když přijde k němu, do zrcadla se svého podívá, zří, kterak svadla juž ve tváři a jak je scvrklá, stará... Jak voní fialky a růže z jara! ....................................... 137 Ty z hlubin temna já jsem slyšel řeči, a srdce mé se chvělo v divé křeči, a na kolena pad’ jsem sepjav dlaně, a volal v prázdno: Budiž svrchovaně ty požehnána lidmi stokrát kletá, ó Smrti, jež jsi spravedlnost světa! 138
Civilisace. – Svatopluku Čechovi. –
Jak smaragd v perel dřímající lůně snils v oceanu tichém, ostrove, pln snivé dumy, paprsků a vůně a bájných květů barvy nachové. Mohutných stromů různorodé tvary se v klenbu pletly, z které padal chlad a milý stín v tropické slunce žáry, a s mořem v závod hřímal vodopád. Pod banány a cedry v palem stíně žil člověk, divoch, různé zvěře druh, a život plynul božsky mu a líně jak věčný, ničím nerušený kruh. Pil sílu, přírodo, z tvých bujných ňader, čist jako květy tvojich lotosů, syt živnou ambrosií sladkých jader a tučným mlékem velkých kokosů. Pod horami, kde věčný sníh se lesknul, tam čněly jeho chatek kužely, smál papoušek se, divý holub stesknul a včely v starém kmenu bzučely. 139 A večer sbíhala se opic stáda kol chatek v divém tanci vřeštíce, kde měsíc velký na šupiny hada, jenž v síti spal, tkal jisker tisíce. A buvolů a ghazel štíhlých davy zem tepaly, až vzduch s kolem chvěl, kdy z domorodce luku, jenž v keř tmavý se mangy skryl, šíp zrádný zasvištěl. Ó hry, kdy nový měsíc květem pučel, ó tance černobokých bajadér, ó vážné rady kmetů, sněm kdy hlučel ve tísni oštěpů a pestrých per! Zde bylo štěstí! Pakli sporů hádě přec jazykem tu švihlo dvojklaným, zas brzy míru ustoupilo vládě, a z dýmky míru se nes’ modrý dým. Zde bylo štěstí! Pod banánů listy se usmívala černá Venuše a radosti svit přirozený, čistý, spěl jako šťáva z malin do duše. Zde bylo štěstí! Jak ty stromy kolem rost’ lidský rod a v pokoji zde has’, vlád’ svobodně tu hvozdem a tam polem, zval svým plod stromů, zvěř a pole klas. 140 A moře ať juž rozvlněné bouří, ať v míru spící v pásu sterých duh, v sny pělo jim a z chat ve modrém kouři se nad ním s blahem vznášel velký duch. * Po bouři vzešlo zamlžené jitro, kol obzor pochmurný byl mraků pln, brillantů deštěm plálo stromů nitro a v hukot větru duněl hukot vln. Ty nevíš, co jsi udělalo, moře, co v plášti bouře přineslo jsi sem, co útrap vzejde jitrem tím, co hoře, ty nevíš, co jsi neslo v klínu svém! Žes nevztyčilo pohyblivé věže, svých peřejí a vichrů děsnou spřež, žes nepustilo v prostor bez otěže a v zápětí jim hromné klíny též! Ó nešťastný syn nešťastného rodu, jenž vyšel k moři v tento kletý den a viděl ve vln houpati se brodu věc podivnou – i stanul udiven. Vln ve příboji sud se houpal malý ve pohře větru stále břehu blíž, a za ním druhý, třetí mih’ se v dálí a brzy sudy břeh byl pokryt již. 141 Houk’ černoch v les na ostatní své druhy a brzy juž se hemžil celý břeh. – Co velký duch posýlá v naše luhy? A na sudy juž hrnuli se v spěch. Dřív ukláněli ku dužinám hlavy a slouchali, zda nezní cosi v nich, pak vyrazili zátku – kýs mok tmavý se valil z nitra v lesklých peřejích. I chutnali, znamením druh druhu, že lahodné to, dává odpověď a kolem sudu usedli juž v kruhu a plným douškem pili. Pestrá změť Tutu mužů bojovných, žen, dívek, dětí, a brzy druhý soudek načat byl, a začli smát se, hovořit a pěti. Čím velký duch to dnes je obmyslil! Tak sladké to a nahořklé zas chuti, jak hruď to jímá divou rozkoší! Krev hárá tělem v divém zaplanutí, i pijí dál jak praví divoši. Ó jak to hřeje, ó kterak to pálí! A sudy nestačily věru jim, však sotva jeden dopit, druhý z dálí jak bohy slán spěl k břehům písčitým. 142 A chytali je – juž se rvali o ně, na břehu moře národ celý dlel, a v chvatu, křiku, jásotu a shoně se celý národ houfně opíjel. A divý zážeh juž jim vstoupal v mozky, vždy nový sud se vyhoup’ nad peřej a v řevu, zpěvu mezi sudů trosky se rozpoutali v kanibalský rej. A tančili tak slunce do západu ve vřesku, smíchu, mnohý k zemi kles’ a jiní v hádku dali se a vádu – a moře bilo divě v skalný tes. A zpiti v objetí žen muži klesli bez hnutí, vlády. – Měsíc z mraků vstal a brázdil vodu stříbrnými vesly. – V tom na obzoru velký koráb stál. Hvizd táhlý se nes’ moře peřejemi, loď přistala, z ní bílých mužů sbor vystoupil tiše – ostrov dřímal němý; proč nezašla jsi, luno, za obzor? * Ó probuzení hrozné! V polosnění jen těžké cítí nejdřív nárazy, pak slyší cos, jak vlny kol se pění, jich mozky táhnou divné obrazy. 143 Pak procitnou, a hlavu vedle hlavy, zde leží kdesi, žaluplná směs, a pohyb týž je stálý, kolotavý, a nevědí, proč zchvátil všecky děs. Nad nimi kroky, cizích hlasů zvuky. Kde jsou? – tu strop a tam jak podlaha, kol boku, šíje řetězů slyš hluky! Ó procitnutí chvíle neblahá! A onen pohyb zoufalý a děsný, teď výš, teď dolů, jako v závrati, líp znovu opět ponořit se ve sny, až divný pocit se zas vytratí; Ažaž vychladne skráň pod horečným palem, až pozdraví je známý stromů šum a ptáků povyk, chládek, vůně palem, až pozdraví je žen a dětí tlum. Však marno, onen pohyb neustává, ten vztyčit chce se a zas padá zpět, o nízký strop naráží jeho hlava a kletbu darmo šeptá jeho ret. Ten ruku vztahuje, však běda, na ní, hle, visí řetěz, nemůže jí hnout, cos jako krev se řine jemu v skráni, a u nohy, slyš, řinkot zvoní pout. 144 A pohyb onen děsný neustává – hle, tam jak z oken slabá kmitá zář; chce doplížit se tam, leč bičem mává nad nimi s šklebem v tváři otrokář. A na boky a prsa, šíj a plece dští rány důtek; starý náčelník se k oknu v lijavci jich dovlík’ přece a viděl – běda! – v krátký pouze mžik: Jak nesměrný se ocean kol valí a nocí nad ním plane jižní kříž. Nad rány důtek, co jej v hrudi pálí: Tam ocean – a kolem těsná mříž. A jeho rod se vzbouzel pod palubí, zněl vzlykot žen a dětí hořký pláč, v své kruhy muži zatínali zuby, v to svištěl otrokáře karabáč. A s hora smích zněl, hluk a cinkot číší a dole pláč a úpění a kvil. Kde velký duch je, který vše to slyší? Ó strašná lodi, jaký je tvůj cíl! Ach, ostrove, pln paprsků a vůně, juž s bohem! neuzří tě nikdy již. Ó šťastni, mořská pohřbí-li vás tůně a nad vámi-li vzplane jižní kříž! 145 Ó šťastni, jestli v moři vaše kosti se zastkví korály a perletí, než, ubožáci, naší vzdělanosti být zoufalou a děsnou obětí! Však marné je i toto zbožné přání. Čím bohu netknutost je lidských práv? Kdo chytřejší jsa pádnou vládneš dlaní, bij vše a boř! – Loď vjela ve přístav! 146
Ghazi.
Jak stojí tiše s tváří vzpřímenou, hruď jeho balvan, oko těká v dáli a dýše silou ducha plamennou. Kus hadru v turban svit mu čelo halí, šíj polonahá, žíly provazy, rty otevřené, snad ho žízeň pálí. Teď naposled v ten prostor bez hrází smí vhroužit oko, to jej málo mate, smrt nedělá mu velkých nesnází. Na důstojníka epauletty zlaté pad’ slunce svit, na řady bodáků, na ručnice, jež k brzké palbě vzpjaté Sese zdály chvěti v rukou vojáků, na jeho tvář, tak plnou pohrdání, pak v studu sám se ukryl do mraků. Blesk z šesti ručnic překonal ho v plání. * Tak ve osmahlé tváři vzdoru rys a s podpisem: „Tak odpraven byl Ghazi neb fanatik“ – jej dali v časopis. 147 Bez cti a studu s ošumělou frází, jíž všady platí naše století, a jejíž bláto po všem velkém hází. Však síla ducha, která posvětí myšlenku každou – svaté přesvědčení, jež s beder lotra snímá prokletí, Aa Jidáše jež na proroka změní, to nezabili, v jeho smrti mžik – to vzlétlo zase, fénix, ve plameni. A nyní ptám se: Kdo jest fanatik, ten barbar snad, jenž rodnou zem svou hájí, či vzdělanec, jenž jako dravec vnik’ Vv klid jeho pouště, z lůna jeho bájí jenž vyrval jej a svoji vzdělanost chce prachem vštěpovati této láji? Ten pes, jenž každou ohlodává kost, ten kupčík, který za bavlny žokem svou bibli skuhrá, pokrytec, svou ctnost, Jenžjenž zákon svobody čte jedním okem a k cíli svému dojde krve proudy, kam nelze dělem, liščím vniká skokem? Ó lidskosti! ó právo! dějin soudy! 148
Ptáče. – Václavu Gasztowtovi. –
Nad rytinami, nad obrazů směsí den celý schýlen, znaven řadou domů jsem toužil v chladu odpočinout kdesi, zřít oblohu a dýchat svěžest stromů; (mně líto bylo vždy těch na boulevardu, jenž s žlutým listím, plny prachu, v žáru, ve směsi povozů a chodců v křiku máj zažily jen sporých okamžiků) ven do sadů a daleko jsem toužil. Tu Buttes-Chaumont a s radostí jsem hroužil zrak v svěží zeleň, v šumot stromů plesný. I vzpomínka, že Montfaucon kdys děsný zde tyčil k nebi les šibenic divých i svoje kola plná mrtvol živých, mě nevzrušila, bylať černým mrakem, jenž vybouřil juž před mé duše zrakem a mizel za obzor... Kde náhle cesta se točila a panorAma města, jež tmělo se a vřelo ve hluboku, se objevilo zdivenému oku ve modré páře, v níž se večer nítil, sběh lidí zřel jsem. Gamin vrabce chytil 149 a jal se škubat za živa mu peří. Pták tíkal bolestně a v blízkém keři zněl pískot mláďat výčitkou a bolem. Dav procházečů seřadil se kolem, ten stranou lál, ten smál se, líně jiný jen krčil rameny a dál šel v stíny se rušit nechtěje, snad dobře trávil. A výrostek se zběsile dál bavil, krev tekla v písek, peří větrem hrálo. Když ptáka oškubal, na hlavě málo mu pírek nechal, vrh’ jej v prach a zpíval a se smíchem šel dál a jen se díval, jak táhne v písku stružku krve rudé. Šel kolem mne. Co z hocha toho bude? Já viděl zpustlost v každém tváře tahu a zdálo se mi, že zřím v oko vrahu, a starý spor mne zchvátil. Proč tu zloba ve mladém srdci klíčí? Naše doba oč lepší je než minulý věk starý? Čí vinou to, že vášní v zhoubné žáry se zvrátí, co by mohlo, tichý plamen, být požehnáním? Místo srdce kámen má tento hoch, jenž ještě děcko zpola ty stíny katů z Montfauconu volá, by učili jej ničit, vraždit, mučit? Co pomůže tu věřit neb se učit být člověkem? A místo hocha davy sem postavte, jež brlohy šer tmavý ve špíně odchoval o hladu, nouze jež vítala kdes na slámě neb v strouze, 150 a které nejprv chleba, chleba křičí a náhle se jak titanů sbor vztyčí, se proti vlastní krvi městem valí a drancují a hubí, vraždí, pálí! Čím klenotnice jest jim Louvru celá, čím Goujon, Carpeaux, skizzy Rafaela, čím knihovny, jež nastřádaly věky, čím musea a školy před jich vzteky? Ó město, jehož bludiště se rojí přede mnou v mlze, nad kráterem stojí tvé paláce, tvé bazary, tvé chrámy! A v jícnu vře to, šlehající plamy se valí ze všech stran, skřek letí nebem... Ó dokud ještě zkonejšit lze chlebem ty zástupy, jej dejte rukou plnou! Ne chlebem jen, leč světla zářnou vlnou je zatopte a živte ducha manou, než znovu hroznou zaduní to ranou! Ta ruka, jež dnes oškubává ptáka, rozpoutá zítra ohnivého draka na vaše střechy... Červánkový plamen trysk’ šerem náhle. Zrak jsem zvedl zmámen, ve hloubi Paříž jak v ohnivém moři, mně zdálo se, že ze čtyřech stran hoří stín mraků, chochol kouře, záři stíhá a Notre-Dame v něm ruce k nebi zdvíhá. 151
Cepy a kladiva. – Ant. Dvořákovi. –
Ve snách žije nejvíc duše. Valné moře minulost, odtud nejspíš vybírá si myšlének med, písně skvost. Přítomnost ji často raní, k zemi táhne její vzlet, proti vůli upomínkou, vlnou písně musím zpět. Slunný jih mne opět láká vyzlacenou perutí a má duše letem ptáka za ním spěje v pohnutí. Háj byl stmělý, fík a kaštan vzpjaly k nebi ramena, jimiž místy pronikala záře slunce plamenná jako dlouhé, zlaté šípy, jako jehel tisíce. Listy tmavé zaleskly se nachem temným záříce, slunce bylo právě v sklonu, jak rubínů žhavá strž západ hořel, jas a plamen sypal se jak o přítrž v snivé temno starých buků, v jejichž zlatou kůru vryt mnohý lásky taj se halil, jak jej zpíval Theokrit. Leskem stráně kol se smály, vůní dýchal chladný stín, edenem se zdál mi býti ztracený kout Apenin. Chvílemi kdes lkala flétna, pastýřův zpěv střídavě vpadal v nyjící ty zvuky, hmyzu bzukot ve trávě, tíseň včel a zlatokřídlých motýlů rej, šídel třpyt provázel sny ve mdlé hlavě, jež se svezla na pažit, a tam snila, kolébána chladem, šumem, přesladko, jak by na tvém spala klíně, hor těch snivá Dryadko! 152 V sny mé náhle, jak jsem hlavu v ušlapanou trávu klad’, zaduněl tu dálný, valný, jako těžkých kladiv spád v rhytmu slavném jako hřmění blížící se potopy, a já viděl vaše paže, bohům rovni Kyklopi! A já viděl, kterak hromem v slunce lesku zářivá vznášela se, snášela se obrovitá kladiva ve kovárně strmé Etny jako tep, jímž dýchá čas, dunělo to, i hlas flétny chvějným zastesknutím zhas’, jisker příval se rozlíval z kovadliny v širý svět na večerním tichém nebi, až hvězd myriadou zkvět’. Srdce země hřímalo to a já slyšel jeho tluk velkolepý, všeobsáhlý, vše ladící na souzvuk, a já mnil, že ve tvém ráji žiju šťastný, Hellado, lidského ty ztraceného štěstí luzná zahrado, a já snil, že v laurech žiju, nesmrtelných věštců druh, kde byl každý celý člověk, kde byl pěvec polobůh. Hřímaly tak rány kladiv dunivé a vítězné! Rázem do nich jiné zvuky, drsnější a železné, vmísily se. Kentauři tak nehřímali v děsný rej, hlaholem tím nezazněla Homerova epopej, Tayget neslyšel ty zvuky mlhou z rána obtkaný, když se chvěl pod honby rykem lehkonohé Diany, tak se netřás’ posněžený Edomos v svých základech, když uslyšel přede jitrem Héliových ořů spěch. Indie to neslyšela, květnou její plání kdys s Maenad smečkou když uháněl tigry tažen Dionys. A ten hlahol byl mi známý, vítal jsem ten pádný tep, tak jen svištěl a pak dopad’ husitských mých otců cep blýskavicí drtě v střepy cizáků a mnichů leb! Bouře děsná, ale plesná, kterou ze sna vzbuzen vstal celý národ, hymna duchů, chorál, vesmírem jenž vál, 153 píseň valná jak bouř dálná, slávy ples a boje ryk, svatba čepele a cepů, před níž chvěl se odpadlík, nejkrásnější báseň lidstva hřeby v lebky vepsaná, pouta rukou, pouta duchů strhaná a zdeptaná, v lidstva hoře, slávy zoře, Alleluja! Hosanna! Slavný hlahol otců mojich, modlitba to vítězná zněla vzpomínkou v mé duši strašlivá a líbezná; já jsem cítil v těžkých dobách, v ciziny jak zátopu otci naši větší byli antických těch Kyklopů, kteří proti nebi vstali. – A tu vděčně ve slzách dvojí hlahol ten jsem snoubil upomínky na vlnách. V západ jasný, hrdý, šťastný, Helladou v své duši syt; srdcem doma já jsem slyšel husitské ty cepy hřmít. – Čechy! Čechy! zajásal jsem v kyklopických kladiv spád, a zvuk cepů a třesk kladiv zní v mé písni posavad. 154
Čechy.
Nad velebou Tvých lesů, niv Tvých požehnáním, nad prostou krásou vsí, nad ruchem starých měst, když ve radostném plesu šťastný syn se skláním, Ti chtěje ve kadeř své písně snítku vplést, proč váhám, proč se třesu, stěží slze bráním? Já chudý, královna Ty zářné velebnosti, já dítě vteřiny, Ty paní budoucnosti, můj věnec ze slov jen, Tvůj z nesmrtelných hvězd! Na zkvetlém sedíš luhu, o hor příkré svahy Své moci vědoma se klidně opíráš, Tvým obrovitým křeslem skal jsou nahé prahy kol čela pralesy jak hustý závoj máš; u nohou Tvojich v duhu plné svěží vláhy, kam oko pohledne, se vlní klasů moře až v obor modravý, kde ruku hora hoře jak v tanec podává – Tvá neproniklá stráž! Tvá říza stříbrem tkaná, to jsou Tvoje řeky, jak ženou v poskoku se vrchů přes bradla! Z Tvých ňader tato manna pramení se věky, by v život věčný zas Tvá krása omladla, z nich každá k Tvojí kráse nové nese vděky: ta perly bohaté Ti tká do rusých vlasů, ta hvězdy stříbrné do zlata Tvojich klasů, Tvé krásy báječné jsou zářná zrcadla. 155 Jak drahokamy třpytné rybníky Tvé planou ve bujné zeleni bříz, olší, starých vrb, přes Tvoje pláně žitné vánky tiché vanou, Tvůj dech to blahostný! – A v chatkách svítí krb, a staré, milé zvěsti s báby retů kanou, vše k sobě tulí se. – Z vod venku vstává pára, a z lesa kolouchy laň k pastvě vede stará, a jak Tvůj diadem se blyští luny srp. Pak vidím v slunci dřímat valné Tvoje lesy, skřek ptactva v mraku, slyš, a zvěře v houšti řev, na kraji blíže lesa v pestré květů směsi v sluch z louky zaznívá sekáčů hovor, zpěv, jak v ohlas žežhulice ozvala se kdesi... Tam zní klepání kos a tam svou brázdou táhne dál trpělivý vůl, rád ve jhu šíji nahne a v povel oráče zní veselý smích děv. Tvá města ať jsou skryta pod vrchů Tvých štítem, na pláni veselé ať řekou věnčena, směs oken jejich vítá chodce vlídným třpytem, sta bájí povídá jich ulic ozvěna, když měsíc se jim vplítá do starých štítů svitem, vždy kouzlí před zraky Tvou minulost, ó matko! Slyš, bije půlnoc juž! – Jak ticho a jak sladko, až vniká pod brvy mně slza plamenná! A srdce Tvého srdce – divuplná Praha! Ó kdo by neslyšel v ní Tvého žití tep? To klenotnice, kam vždy ruka Tvoje sahá pro hávu svého šperk i ducha svého chléb. 156 Ó jásej, matko, pohleď, roste a se vzmáhá! Jak přeplněná číš vře žitím jarým ruchem, je vskutku srdcem Tvým, Tvým dechem a Tvým duchem; kraj rukou dělnou jest, myslící ona leb. Zde nelze za zlé míti chvějící se ruce, když závoj dějů Tvých odhalí na chvíli, ač ve pohnutí divém ňadra bouří prudce; Tvé kvítí budoucna vše pučí z mohyly, Tvá každá radost byla stopena vždy v muce. Leč žiješ, doufáš zas, jsi nové síly plna a Tvojím vzkříšením zní hory, luh i vlna, a nadějí Tvých květ plá čistý, spanilý! Z Tvých dávných hradů zbyly ovšem zříceniny, jež patří posupně z tmy lesů v světlý kraj, v nich pouze vítr kvílí, plaší černé stíny, mech hubí kamení a zapomnění báj; však v městech, vsích ruch čilý, život nový, jiný, tam otců minulost je símě, z něhož klíčí žár v srdce pravnuků, jenž poroby jho zničí a Tebe, matko má, si vzdělá na svůj ráj. Ó země slzí, krve, myšlenek a činů, v Svém velká bohatství a větší v pádu Svém, ó s čela svého shrň juž těžký závoj stínů, a staré slávy Své si přitkni diadém! Věř v lásku dcer Svých, matko, v zmužilost Svých synů! Hle, v prvním nadšení a s bouřným srdce plesem Ti myšlenky a krev, Ti sny a skutky nesem, bys šťastna byla zas a velká, všichni chcem! 157 Nuž, odhaliž nám svoje všecky luzné krásy: Svých lesů tišiny, Svých řek a jezer třpyt, ať ve pohledu na Tě zvlhnou naše řasy a s plesem, radostí se snoubí žárný cit, Tě přes klamy a boje vésti v přístav spásy! Tvou krásu, velikost ať oceníme zcela, ať prací s šíje kruh a písní vrásky s čela Ti, matko, shladíme, byť los náš proto – mřít! Ty povzneseš v lesk slávy královské Své témě a velká bohatstvím a zkvětlá úrodou, zas budeš Karla, Husa, Žižky volná země, zas vůní prodchnutá a zpěvy, lahodou. Pak věřím, že v hrob tmavý po letech k nám jemně zvěst dojde, divý ples procitne v našem prachu, že trůníš v moci své, ve staré slávy nachu, ve lásce dětí svých jsouc silná svobodou! Tu víru posud v hrudi, klenot vzácný, máme, že lepší zaplane Ti jednou budoucnost, že synů dav se vzbudí, Tvoje pouta zláme, v Tvůj vínek zasadí zas nové slávy skvost, a Blaník otevře se, věštba neoklame! Juž jede kníže Tvůj, nad jeho hlavou vlaje ta stará orlice a v ústret jemu plaje sta ohňů zářících jak hvězdný k slávě most! 158
Jitro na Petříně.
Svit slunce ještě netkal zlaté pruhy do šera starých stromů na Petříně, jen větru tichý van den vítal mladý. Nad chrámů věže, ostré štíty domů se vznášel sen jak mlha unikaje, pták na haluzi čechral svoje peří, po letní noci chystaje se k písni, kdy sám a zamyšlen jsem vzhůru stoupal po rosné trávě; dumám podléhaje jsem neznamenal, že pode mnou Praha v háv ranní páry ztratila se zraku. A rostla pára všecko halíc v mlhu a bílou tříseň vlekla celou strání. Jak výš jsem stoupal, viděl jsem jen stromy, jak přeludy na modrém chvít se nebi, a kroků mojich pouze ruchem zněla ta samotářská tiš zde na Petříně; zdi zahrad bělaly se matně v dálce, květ kaštanu se nad ně skláněl rudý; pár skanulo jich v štěrk vymletých schodů, jak české krve rudé vroucí kapky by tryskly ze země – a já se zachvěl, já zved’ a líbal tyto květy rudé, neb ze všeho, co v bílou roušku páry tam dole halilo se, z žití města zde křížová jen cesta zbyla se mnou. 159 A volným krokem jak jsem stoupal výše, po kapli kaple jevila se oku, na každé hrozné umučení Krista, a mně se zdálo, touto cestou kříže že nedávno šel tudy národ český, že květy rudé – jeho krve stopy, že těžký vzduch – je plný jeho vzdechů, že rosa v trávě – jeho trpké slzy. A jitra smavé divadlo a svěží mi zmizelo – já šel s ním cestou kříže, pád jeho každý provázel svým vzdechem, trn jeho každý cítil na své skráni a marně rozhlížel se strání, dolem a nikde Šimona, jenž pomoh’ nésti, a nikde Veroniky s měkkým šatem, jež utřela by krůpěje mu krve. A parou jitra cesta dloužila se až za obzor a kolem stromy zvolna se v šibenice měnily a květné kol svahy byly rozkopané hroby, z nichž lebka sivá zvedala se v krvi neb ruka železná a třímající i v křeči smrti svatý kalich otcův. A stádo havranů se neslo mrakem a létlo podél křížové té cesty ke Strahovu a podél pustých lomů dál, ještě dál, kde jako přelud děsný v červánku krvi stála – Bílá Hora. A tento obraz stíhal opět jiný, šer stromů houstnul v neproniklou klenbu, 160 vše bylo svěžest, vůně, v středu buků a stověkých lip stála velká modla, dým obětí k rannímu nebi stoupal, sbor kněží zněl a hlahol bojovníků a v dívek tanci, v květech, jasu, vůni byl slaven příchod Vesny, která vzbouzí zem k životu po dlouhém spánku zimy a život jsouc kol rozlévá zas život. Ve stínu stromů plesal šťastný národ, své bohy ctil, v své zemi sám byl pánem a nevěděl, že jako černé mračno se chystá v záloze ta budoucnosti a losů strašná kletba, neustálý boj o píď této jeho svaté země, o hrstku prachu jeho velkých dědů, o jazyk jeho, s ním o jeho život. A brzy nastal zápas – kterak skončil? On není skončen. Vzhůru ze sna, z mdloby, pryč vidiny a zjev se, skutečnosti! Hle, slunce vítězící strhlo páru a v blesků věnci plane dole Praha, tvé srdce, vlasti, stověžatá, velká a nádherná a zlatá, ku obzoru se rozkládá v zeleně svěžím křesle a usmívá se! Nuže, s chutí k činu, tam život bují!... Stromy zašuměly a v srdci poklid, za sebou jsem nechal sny minulosti i přítomna stesky a mrtvé ticho pusté citadelly. 161
České písni. – Karlu Bendlovi. –
Kde jsou tvé tajné zdroje, ó písni česká? – Vždycky blyští se tvoje rosa na znaveném retu, když těžké boje, když mdloba, ústrk, záští neustává, když slza s brv se prýští, ty tichou na odvetu se rozšveholíš v českém sadu, v poli a rána nezabolí, se rozšveholíš a zas úsměv vstává a nová naděj, skřivan, křídlem mává! Kdes dívka, ranní rosou jež ubírá se čeříc nožkou bosou na mezi svěží trávu, hoch za pluhem neb s kosou, ve smutku kloní oba hlavu, neb teskný smutek leží na celém kraji českém, jak zaklet byl by dumou jen a steskem. V tom jak pěnice prostá, ale svěží, se oboum vznítíš v ňadrech, písni naše, a mocným trylkem tryskneš jim z duše, takže plaše se ohlížejí sami, 162 a zajásáš a výskneš a blyskneš a kolem vzduch se vlní perličkami, a radost se zas vrátí a vrátí se zas víra a hned se slza stírá a jeden úsměv tvář i slzy zlatí, květ vůní jest, pták švehol na souvrati! Jsi krásná, pakli zvučíš samou láskou, jsi něžná jako první roztoužení, jsi měkká jako ňader rozvlnění, jsi snivá jak to dívčí čílko s první vráskou. Jsi sladká jak to políbení a žhavá jak snu lásky vyplnění! Tvůj nápěv tak se kolem srdce skládá jak šátek hedvábný, jejž hochu dívka dávadává kol krku, zulíbaná, smavá, když kohout vyvolává a první zory svit se do komůrky vkrádá. Ó česká písni lásky, věčně krásná, mladá! A jindy roztruchlíš se žaluplně, tím smutkem v podzim vlna mluví k vlně i listí padající, když husté mlhy ku měsíci jak sbory duchů táhnou: tvé zvuky, písni, žalně k srdci sáhnou, že zastaví se, puká, jak mrtvá, chladná by je stiskla ruka. V svém smutku dojemná a divně jímavá, jak vlaštovka, když na okénko ťuká, jak matka, která choré děcko uspává. 163 A jindy smích a ples své všecky zvonky snes’ ve čaruplnou směs do tebe, česká písni! A zní to žert a šprým, na slepou bábu rým si hraje taktem tvým v nápadů šumné tísni; květ samý, kam se hneš, vznět, kam se ohlédneš, let vánku, tak ty jdeš, ó česká písni, ve pentlí třísni! A mrtvých otců hlasy se vážně v tobě časem ozývají a hrůza, žas to letí v českém kraji, když na minulé časy si vnuci vzpomínají; když staré kletby žluč, urážky staré slina na ústa stoupá, pěst se zatíná, syn chabý jako třtina se zachvěje a stydět začíná – ó česká písni, zvuč jak palcáty a cepy, hromné mlaty, tvůj hněv je velký, spravedlivý, svatý! zni, hřímej v paláce i chaty! Jdi, písni moje, k české písni, jdi s českým smíchem a jdi s českou tísní, ať, kde zní tvá zvěst smavá, na ústech úsměv vstává a štěstí naděj, skřivan, křídly mává! 164
Při obnovení sochy Bruncvíkovy pod mostem Karlovým. – Paní Karolině Světlé. –
Tak mostu Karlova zas na pilíři, jak bájila tě stará pověst lidu, se vznášíš v jaré, junácké své kráse. Ruch města kolem tebe hřmí a víří, ten nese radost svou a ten zas bídu, chvat davů, vozů rachot rozléhá se; a v noci v hvězdném jase pod tebou Vltava své dumy zpívá; sto věží ve malebném věnci kývá ti v pozdrav němý, s řekou žalující most v mlhu šerou splývá jak rámě obra v dálku rozepjaté; ty s mečem napřaženým, smavou lící se díváš ku měsíci, jak zbroj ti obetkává v třísni zlaté, a sníš a dumáš – otevřená kniha se minulosti děj před tebou míhá. Sníš o výpravách ve pravěku šeři, jež podnikal jsi v mládí neúnavný, jež znaly pouště, hvozdy, hory, moře? o půtkách s obry a s divokou zvěří, o cestách, dobrodružstvích, jimiž slavný 165 jsi stal se světa šírém po prostoře, kde vzplá i hyne zoře? Sníš o zmijích, jež opletly ti nohu, či o báječném velkém ptáku nohu, jenž mláďatům tě do hnízda vnes’ v spárech? Však roven polobohu ty, nový Herkul, silou svojí paže, jsi vítěz byl vždy v půtkách, vřavách, zmarech; o moři, které v žárech se vlnilo, kam lev, tvá věrná stráže, když na lodi, jak odjíždíš, tě zočil, se hlasným řevem zoufající skočil? Sníš o době, kdy poprv tady vztyčen jsi patřil v město Karla vzrůstající, štít české tržby, která světem spěla? Sníš o době, kdy národ těžce sklíčen střás’ cizácké jho? Snad ti šlehla v líci zář Kostnice, jež v kraj se rozletěla? Kol tebe vřava zněla sta vozů husitských, tys viděl cepy a sudlice, zřel pochod velkolepý, jak ze srdce se vlasti rozburácel, oltáře krušil v střepy a české síly příboj rozpoutaný palcátem Žižky starých křivd tíž splácel. Ó kterak jsi se vracel v dny slávy své, na všecky světa strany jak rád bys býval v boj též hnal se směle, jak srdce v žulovém ti bilo těle! Pak svědkem byls též obrovského pádu, jenž zachvěl vlastí s čela Bílé Hory, 166 ty exullantů slyšels písně žalné, tys viděl násilnictví strašnou vládu, kol samý mrak a nikde naděj zóry, jen nářky, stesky, kletby, slzy palné těch, v kraje co šli dálné. Ty slyšels v noci, stíny když se tměly, co v železných si koších vyprávěly ty sťaté hlavy našich mučenníků, mřít viděls národ celý a zápasit a klesat, vstávat stěží, a v nový boj jsi patřil, v střelbě, křiku studentů, bojovníků jak davy Švéd byl utkán v tuhé řeži; pak barbarská též zasáhla tě ruka – blah, neviděls juž další žal a muka. Teď nové doby vztyčen na zápraží jak v zázrak v národ oživlý se díváš, jak cherub třímáš zářící meč nahý, pod tebou vřava sterá se zas sráží, ty vesele v boj nový mečem kýváš, jak budoucnosti lepší přístav blahý by pojmout měl nás záhy. Zříš, národ mladý ve mravenčí píli, zříš město velké, plné čacké síly jak vzrůstá jako divem před tvým zrakem, a slyšíš jásot víly z dna Vltavy, jež hlavu vznáší snivou, zříš národ lví, jak posud s tvojím znakem jde v zápas s dávným drakem, jak v dílo zdárné mění píseň tklivou, zříš ve vítězství blízkou zlatou zoři a její pablesk na tvém meči hoří. 167 Žel, meč to není, který, jaks ho tasil, hned srážel celým šikům vojska hlavy, jímž vítěz prošels krajinami všemi. Kde nyní je ten meč? Ó ten by spasil nás v těžkém boji! Nebo davy, davy kol nepřátel se rojí v české zemi a k prosbám blankyt němý! V most Karlův zazděn meč tvůj podle zvěsti. Kdo najde jej a s ním zas celé štěstí té země, tvého lva jež v znak si vzala? Či symbol v tom, že pěstí víc nelze dobýt mrtvých dědů slávu? Meč ztracen! Síla ducha však se vzpjala, nás z hrobu zburcovala. Kéž s úctou sok před námi skloní hlavu jak druhdy před tvým vytaseným mečem, až silou ducha budoucna val ztečem! Jdi, Kanzóno, tvá tklivá zvěst nechať hlásá, město Libušino že s důvěrou se v nový květ svůj dívá! 168
Koruně sv. Václava.
Sen podivný mi sevřel těsně víčka: Do výše vyrůstaly klenby dómu, v jichž pestrých oknech slunce zlatem plálo. Bouř třásla klenbou jako jásot hromů, jak vichru kolébavka les kdy hýčká; a množství, jež kol klečelo a stálo, to schváceno se zdálo nejvyšším plesem, závratí a blahem, neb alleluja, jež mu z úst se dralo, to přehlušilo trouby, děla, zvony. Já davy klečet zřel za dómu prahem a dál a dál, až k horám české země, ba celé české plémě své nářky odvěké a kletby, stony na hymnu změnilo v té svaté chvíli, co koruna Tvá, Ty náš první kníže, jak svatovínek blíže ku skráním krále českého se chýlí. Co ve jásotu zástupů těch znělo, jen štětec snu můž’ mdlými kreslit rysy, v to slovo písně darmo barvy skládá: Ta stará sláva, čím jsme byli kdysi, to české, tvrdé, zkrušené přec čelo, přes které stín se tuhých porob skrádá, boj děsný, živlů váda 169 před kterým hříčkou malomocnou zdá se, a zas ta síla bohorovná, mladá, jež zázrakem nás ku životu vznesla, ta první píseň v otců rodném hlase, jež jako skřivan nad osení vstává, ten cit našeho práva, v boj odvaha, vše k vzruchu, světlu hesla, ten první, samostatný oddech z hloubi, ten první výkřik, když nadzvednut kámen, ten vzdor a síly plamen: vše v jásotu tom pojí se a snoubí. Ba, duše národa v tom celá byla, až silou svou to zdrtilo mé snění, že procitl jsem zmožen dojmy těmi. Ó dvakrát bolestné to probuzení! Dóm pustý byl a věčná lampa lila jen slzy krvavé na zdi a k zemi. Lvi heraldičtí němí u nohou králů spící náhle vstali a potvor směs, dravčími perutěmi jež hlídá zdi a okna, ta se smála a davy stínů houstly a se ptaly: Kde jsou ty lidu nadšeného davy? Kde hlahol a ryk slávy? Kde všecko, co tvá obraznost v snu stkala? Zda skutkem bude básnická tvá víra? Co svatou tužbou v ňadrech všem se vlní, zda v zářný čin se splní, až v chorál slávy zajásá vlast sirá? A bohatýrské postavy všech reků, co věky spí zde v sarkofagů plísni 170 pod chrámu dlažbou, vstaly jakby živy; a jako vichřice ve divé tísni kol spěly. Zřel jsem stíny zašlých věků, lesk mečů, očí žárných záblesk divý, skrz hledí kterak civí jak hrozba, výtka, jak otázka soudu, a cítil jsem, jak hněv jich spravedlivý, když ptaly se: Ó pověz, čí to vinou, že koruna, již v horkém krve proudu jsme uhájili vnukům heroicky, jen šperk co heraldický v sen dlouhý v schránu složena je stinnou? Kdy zaplá tento symbol slávy vaší ve staré slávy obnoveném jase na čele krále zase děsnější vrahům a vám stále dražší? A všickni, kterým tížila kdy skráně, jimž byla cílem, povznešením, slávou, ti stáli tu jak soudci naší doby. A celý národ s nakloněnou hlavou vpad’ v hlahol jich a v strmé chrámu báně to šlehlo hymnou duchů v šeré koby, až zachvěly se hroby: Ó skvoste svatý, nesmrtelné ceny, ó šperku vzácný přeumělé zdoby, jak dlouho ještě budeš osiřelý? Kde ruka jest, jež v lepší času změny Tě vynese a v odznak síly boží na hlavu krále vloží, by zajásat moh’ v spáse národ celý? Tvá sláva jak Tvá krása nezastárla, Tvé drahokamy stejnou hrají září, 171 jak s pečlivou kdy tváří je v diadém Tvůj pletla ruka Karla! Ó plaň nám dále, hvězdo síly naší, zkad lepší budoucnosti nová zoře se vlní, světla moře, po národě! Tys pevná kotva v zoufalost a hoře, Tys maják, stíny noci který plaší, Tys kouzlo, jímž jsme všickni bratry v shodě, tož v touze po svobodě! My nevěříme, že by v chvíli smutné Tvůj lesk moh’ vyblednouti v českém rodě! Tlum andělů Tě perutěmi cloní a mečem plamenným tu ruku utne, jež nehodná by svatokrádná, smělá se Tebe dotknout chtěla! Tys Gral nás, odkud spásy zdroj se roní, Tys berla pevná v těžké naší pouti a láskou mocní, silní vírou k sobě s důvěrou zříme k Tobě, nám i budoucím nedáš zahynouti! 172
EPILOG
[173]
Nemesis.
Buď zdráva, matko, největší všech bohů, jež pozdě často, ale jistě nohu na šíji kladeš tyranů a vládců a popů, lotrů, sket a svatokrádců. Kde trůn je tvůj? Ó rci, na jakém oři se snášíš k nám? Ó přijď, od moře k moři klam vládne, zvůle, násilí a zloba; dny spočteny jsou, nadchází tvá doba, tvá velká, smutná tryzna velkolepá! Svět ovšem říká, matko, že jsi slepá, však musíš slepou být, neb kolem tebe se hemží havěť, kobylek roj nebe tak halívá; ty musíš slepá býti, neb tolik špíny, zhouby, zla je v žití, že kdybys všecko potrestati chtěla, bys k cíli velikému nedospěla; ty modře proto nevšímáš si hmyzu a vypálit se chystáš velkou hlízu [175] na těle lidstva, zdali dnes neb zítra, to jedno již, leč jistě záblesk jitra se zrodí z krve, bouře ve průvodu až ty se zjevíš v soud lidskému rodu. Po tobě proroci, blesk vášně v oku, kdys lkali, říše tísícího roku když vítat chtěli velké vyplnění. Jak přelud v básníků jsi vlétla snění, v snech tyranů co strašné Mene Thekel jsi vstávala, jim kreslíc muky pekel; tys Dantovi ryjící vedla pero, meč Žižkovi a v úzké celi šero jsi mnichu sedala na bible kraje, když ve mystickém snění rozjímaje zřel nestvůru Apokalypsy strašnou. Dnes touhou jedněch, druhých hříčkou frašnou a zítra šlehy požáru a jícen chrlící zhoubu lidskou, krví sycen, dnes Macbethovy zkrvácené ruce a zítra – Zora lidstva – revoluce! Ty velké božství zahalené mrakem, ty přísná ženo s neúprosným zrakem, ty Eumenido, zatřes kšticí hadí nad jícnem lidstvo zastav, kamo pádí, je obnov shnilé v horké krve proudu! Kdo dobrý, neleká se tvého soudu; já aspoň, krok tvůj až uslyším, v hrobě se pozvednu a žehnat budu tobě! 176 POZNÁMKY.
Básně tyto jsou dalším článkem řetězu, který tvoří skladby v knihách „Duch a svět“, „Sfinx“ a „Perspektivy“ uveřejněné.
Sbor z antické tragedie. Chorická tato čísla stála původně v antické tragedii Hippodameia, která prvotně byla psána celá ve slohu starých. Když jsem pozděj tragedii tu pro jeviště upravil, odpadly sbory, které zde podávám. Číslo druhé vztahuje se k vystoupení slepce Myrtila v 1. jednání, číslo čtvrté ku zavraždění Chrysippa Atreem v druhém jednání tragedie, ostatní čísla jsou rázu všeobecného a obejdou se bez výkladu.
Abelard a Heloïsa. Poslední číslo této básně jest pouhou parafrasí nadpisu druhého listu Heloïsy k Abelardovi. (Viz: M. Gréard Lettres complètes d’Abélard et d’Heloïse.)
Cid v klidu. Báseň tato jakož i báseň „Cid v práci“ (Perspektivy) a „Klasy chudých“ (Duch a svět) jsou trosky většího cyklu, v kterém chtěl jsem druhdy zpracovati staré romancero španělské dle svého způsobu.
Čechy. Báseň tato tvoří vstup stejnojmenného, souborného díla Ottova.
[177] OBSAH.
Prolog Poesii9
Symfonie živlů15 Píseň života17 Dary22 Legenda srdce26 Zajatci28 Antická hymna na slunce30 Sbor z antické tragedie32 Arete36 Štěstí Adonisovo39 Herodice41 Venus Verticordia44 Sapfo46 Co zbylo z antické fresky48 Smrt tragiků50 Tanečnice52 Antinous54 Spartacus57 Hadi v růžích59 Hymna andělů v noci před vzkříšením Vykupitele61 Caligula a Philon63 Irský křest73 Píseň troubadoura75 Píseň žoldáka77 [178] Poslední triumf Petrarkův79 Abelard a Heloïsa82 Eon z hvězd86 Cid v klidu96 Pietro Damiani99 Stráž před palácem Tamerlana108 Spravedlnost111 Moudrost života113 Flagellanti116 Faust v Praze122 Zpověď vlků129 Selský Otčenáš131 Vidění Nostradamovo139 Civilisace139 Ghazi147 Ptáče149 Cepy a kladiva152 Čechy155 Jitro na Petříně159 České písni162 Při obnovení sochy Bruncvíkovy pod mostem Karlovým165 Koruně sv. Václava169
Epilog Nemesis175
E: sf; 2004 [179]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 179