Sapfó.

Sapfó.
Mrtva, mrtvá v hlubinách věků dávno, Sapfó, dřímáš, nad tebou času vlny dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj v lesbickém moři. Jako symbol Hellady před mým zrakem planeš v krásy úbělu; velká, čistá tvoje duše chvěje se, kvílí, jásá v sapfické sloce. Tvoje duše průsvitná lampa bílá, z které plamen divoce šlehal k hvězdám, tak že ptám se v úžasu, čím jsi více, Musou či ženou? Nevím, ale velebím pouze ženu silnou vášní, zářící krásou, duchem, ženu, které jedině mohla říci Helena: Sestro! Mrtvá, mrtvá v básníků pouze duši žiješ věkům! (V jantaru zlaté vlně často rovněž zkamení k časům příštím zářící motýl.) 46 Z jitra mlhou rameno Zory bílé když se mihne nad lesy, nahé nymfy plaše v sluje prchají, stromů vršky šumění táhne; Večervečer, z klína hvězdy své noc kdy pouští jako zlaté, báječné ptáky lásky, básník, věčný milenec tvůj, si v taji zašeptá: Sapfó! 47