Sbor z antické tragedie.

Jaroslav Vrchlický

Sbor z antické tragedie.
I. I.
V tom stálém víru nekonečné změny chce každý aspoň jeden chytit bod; v něm zablýsknout se, veteš beze ceny, než znikne v temnu, věčnosti, tvých vod! Tak zápasí a mře ves lidský rod. Ten sochou, písní chce být vykoupen, a obé stejný k zapomnění schod, a všecko matný sen! Jen takty času, hodiny se chvějí, ať v slzách, v kletby reji, ve svadlém nebo zkvětlém země obličeji se zhlíží hvězdný chorovod! II. II.
Jak děkovat ti, otče světla, mám, žes moji duši vyrval věčným tmám? Své bez zásluhy že mohu dívat se na všecky světa divy, jak drahokamy tkáš je vyrvav chaosuchaosu, svých ořů hřívy, když na nebeské luhy se vzneseš veliký a nekonečnem pláš! 32 A vidět zem, jak mládne jarem, květ planoucí a plod kdy žárem se v barev lesku nalívá, ať oranž nebo oliva; a vidět zlaté obilí, kam, zdá se, že se rozptýlí tvé zlaté vlasy, Hélie; a vidět krokus, lilie, se zlatým srdcem narcisy, když květ jim rosa promísí; a vidět pažit zelený a starých stromů šumné krovy! Jak šťastný jsem a blažený, že vyzpívat to nelze slovy. Což teprv tvoji, Poseidone, říš! Ó věčně lkavé moře, slyš, ó slyš můj ples, že vidím tebe, jak zhlížíš v sobě nebe i hvězdy, které po něm chodí od noci k jitru do dáli, ať spící, nebo hrůza lodí, pěn chumáč tříštíš o skály, vždy veliké a nezměrné v tmách jako v blescích nádherné! Ó bezdno hrůzy! Nejstrašnější z běd je slepec, kmet; tak stíny v Erebu též před se hledí. On věčně v temnu sedí, mně líto ho, chci pomoci mu hned. 33 III. III.
Já vždycky prachu dítě a syn věrný země, nechť věčný led, nechť pouště žár mne hostí, chci nésti rád a jemně tvé svaté jho, ó přísná poslušnosti! Tys základ obce bohů, lidské společnosti, tmel věkům vzdorující! Jen tebou táhne vůl své břímě trpělivě, jen tebou nechá zem si v ňadrech rýti, jen tebou vášeň, zkrocený pes, lichotivě v prach klesá ruce pána lízající; jen tebou Olymp je a všecko pod ním žití! Jen tebou obec v mohutný strom vzrůstá, jenž neleká se bouře ani zhoubných vod; jen tebou zaplá květem skála pustá, v klín lidu klesne míru zlatý plod: Jsem celý tvůj, tvá služba je mi sladká a tebou drahá mi i nutnost, tvoje matka! IV. IV.
Nuž položte ho sem, kde hustým pod stromem se jitra perlami stkví vlhká tráva, ať zdřime lehkým snem, byl krátký jeho život, však kratší jeho sláva. Jak sprchá jarní květ, on mře; neb jeho ret se sotva dotknul přeplněné číše, již podává nám svět, jež oslazena krajem přec z nitra zmarem dýše. 34 Co hnalo v zápas jej? Nač v zápasníků rej se míchal, ký bůh štval ho divě? Výš obličej mu pozvedněte k slunci, než sejde k Hadu nivě! Ó smutný věru ples, že tak před časem kles’ jsa okamžité vášně marným plenem! Má slzu naši dnes, však zapomnění zítra juž bude jeho věnem. To příliš krutý trest. Však z přímosti on cest jak dítě sešel plaché, nerozumné. Kde jeho matka jest? Je líp, že nevidí ho v té trpké chvíli dumné! Jak sprchá jarní květ, jak rosy mizí sled, on zajde jak po bouři s hory voda, a sotva dívčí ret si vzdychne za ním smutně: Je krásy jeho škoda! 35

Básně v knize Zlomky epopeje: