České písni.

České písni. – Karlu Bendlovi. –
Kde jsou tvé tajné zdroje, ó písni česká? – Vždycky blyští se tvoje rosa na znaveném retu, když těžké boje, když mdloba, ústrk, záští neustává, když slza s brv se prýští, ty tichou na odvetu se rozšveholíš v českém sadu, v poli a rána nezabolí, se rozšveholíš a zas úsměv vstává a nová naděj, skřivan, křídlem mává! Kdes dívka, ranní rosou jež ubírá se čeříc nožkou bosou na mezi svěží trávu, hoch za pluhem neb s kosou, ve smutku kloní oba hlavu, neb teskný smutek leží na celém kraji českém, jak zaklet byl by dumou jen a steskem. V tom jak pěnice prostá, ale svěží, se oboum vznítíš v ňadrech, písni naše, a mocným trylkem tryskneš jim z duše, takže plaše se ohlížejí sami, 162 a zajásáš a výskneš a blyskneš a kolem vzduch se vlní perličkami, a radost se zas vrátí a vrátí se zas víra a hned se slza stírá a jeden úsměv tvář i slzy zlatí, květ vůní jest, pták švehol na souvrati! Jsi krásná, pakli zvučíš samou láskou, jsi něžná jako první roztoužení, jsi měkká jako ňader rozvlnění, jsi snivá jak to dívčí čílko s první vráskou. Jsi sladká jak to políbení a žhavá jak snu lásky vyplnění! Tvůj nápěv tak se kolem srdce skládá jak šátek hedvábný, jejž hochu dívka dávadává kol krku, zulíbaná, smavá, když kohout vyvolává a první zory svit se do komůrky vkrádá. Ó česká písni lásky, věčně krásná, mladá! A jindy roztruchlíš se žaluplně, tím smutkem v podzim vlna mluví k vlně i listí padající, když husté mlhy ku měsíci jak sbory duchů táhnou: tvé zvuky, písni, žalně k srdci sáhnou, že zastaví se, puká, jak mrtvá, chladná by je stiskla ruka. V svém smutku dojemná a divně jímavá, jak vlaštovka, když na okénko ťuká, jak matka, která choré děcko uspává. 163 A jindy smích a ples své všecky zvonky snes’ ve čaruplnou směs do tebe, česká písni! A zní to žert a šprým, na slepou bábu rým si hraje taktem tvým v nápadů šumné tísni; květ samý, kam se hneš, vznět, kam se ohlédneš, let vánku, tak ty jdeš, ó česká písni, ve pentlí třísni! A mrtvých otců hlasy se vážně v tobě časem ozývají a hrůza, žas to letí v českém kraji, když na minulé časy si vnuci vzpomínají; když staré kletby žluč, urážky staré slina na ústa stoupá, pěst se zatíná, syn chabý jako třtina se zachvěje a stydět začíná – ó česká písni, zvuč jak palcáty a cepy, hromné mlaty, tvůj hněv je velký, spravedlivý, svatý! zni, hřímej v paláce i chaty! Jdi, písni moje, k české písni, jdi s českým smíchem a jdi s českou tísní, ať, kde zní tvá zvěst smavá, na ústech úsměv vstává a štěstí naděj, skřivan, křídly mává! 164