Spartacus.

Spartacus. – Paní Marii Konopnické. –
Řím oddych’ sobě z hloubi. Otroků juž vzpoura zlomena mocí, lstí, svárem, řadou dlouhých útoků a bojem ve dne i v noci. Na cestách všech jen krev a krev a krev i slunce v krvi se ztrácí, zní mroucích ston a poraněných řev, dnes vojsko těžkou má práci. Šest tisíc křížů musí řadou stát, ku Capui kde cesta, číš ověnčenou by moh’ pozvedat dnes vítěz zpupného města. Šest tisíc křížů v tmavé nebe ční, šest tisíc mrtvol z nich visí, a z města jek orgie divoké zní a v stony mroucích se mísí. V tom Crassus rázem dělil fora dav, svým hlasem přehlušil vřavu: kde Spartacus jest, tisíc jiných hlav rád za jeho dám hlavu! 57 Ten mrtev, dí otrok, v zápasu vír s odvahou, sílu jež budí, se vrhnul první, pravý bohatýr – kdes leží s proklanou hrudí. Sem s mrtvolou! hřmí Crassus. První všech ta na kříž budiž vbita! A nastal v davu shon a ruch a spěch a smečka otroků hbitá Južjuž vleče zahalené v krev a prach Spartaca mohutné tělo, na první kříž s ním sterých paží vzmach... však třikrát dolů jim sjelo. A provazy jej spjali, řetězy a hlavu na dřevo vbili, a potom, jak se sluší vítězi, ve tvář mu plili a pili. Číš zněla v orgie hlahol a smích k oslavě panského Říma, jenž zkrušil otroků odboj a pych. Tvář reka tiše dřímá. Je psán v ní hluboký, vítězný klid, jen v oku otázka klíčí: Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí! 58