Stráž před palácem Tamerlana.

Stráž před palácem Tamerlana. (K obrazu Vereščagina.)
Jsou uzavřena vrata a němá jako hrob, chví záře slunce zlatá se v lesku jejich zdob a srší samé blesky přes kruhy, arabesky na mramorové desky těch mlčenlivých kob. Stráž dvojí u nich stojí jak duby z Kavkazu, po uši v plné zbroji dbá věrně rozkazu, jak vbita v zem, se nehne, a sotva bunčuk sehne, když slunce dlažbu sžehne svým deštěm topazů. Po boku křivá, tenká, ve pochvě zářící se houpá damascenka, perletí jiskřící toul přeplněný šípy, z nichž jed a zhouba kypíkypí, a pásu dlouhé cípy zas květů směsicí. 108 Luk těžký dlažbu tříská, jak s paží visí jim, na rameni štít blýská svých hřebů svitem mdlým, a bunčuk v pravé dlani s pík dlouhých v tichém vlání nad turbany se sklání, nad obličejem zlým. Zde stojí vždy a mlčí ve slunci, v záři hvězd žhnou zraky jejich vlčí, u stop těch tajných cest; víc mysl, než ví, hádá; slyš! vzdech a křik a váda, teď temně cosi padá, a opět – ticho jest! V tu bránu knížat davy na hrdle s řetězem šli, Timur v lesku slávy nad nimi vítězem, a podél jeho dráhy dál Kirgizové, spahi, meč třímajíce nahý, hruď krytou železem. A v půlnoc opuštěnou těm zlatým ku vratům sem s dívkou uloupenou se přihnal jezdců tlum; 109 vlas větrem plál a cizí vnad sterých půvab ryzí, prs vydobyl se z řízy a výkřik děsu rtům. Pak mufti vyšel starý z těch zasmušilých bran, ve zraku zhaslé žáry, na prsou jizvy ran růžence korálová skrz prsty zrna znova propouštěl šepce slova, jež káže alkoran. A ticho, palác dřímá, v něm vladař spí i rob, i jeho stráž děs jímá, taj vládne šerem kob. Koberci zločin chvátá, msta za ním tiše, svatá! Jsou uzavřena vrata a němá jako hrob! 110