Stráž před palácem Tamerlana.
(K obrazu Vereščagina.)
Jsou uzavřena vrata
a němá jako hrob,
chví záře slunce zlatá
se v lesku jejich zdob
a srší samé blesky
přes kruhy, arabesky
na mramorové desky
těch mlčenlivých kob.
Stráž dvojí u nich stojí
jak duby z Kavkazu,
po uši v plné zbroji
dbá věrně rozkazu,
jak vbita v zem, se nehne,
a sotva bunčuk sehne,
když slunce dlažbu sžehne
svým deštěm topazů.
Po boku křivá, tenká,
ve pochvě zářící
se houpá damascenka,
perletí jiskřící
toul přeplněný šípy,
z nichž jed a zhouba kypíkypí,
a pásu dlouhé cípy
zas květů směsicí.
108
Luk těžký dlažbu tříská,
jak s paží visí jim,
na rameni štít blýská
svých hřebů svitem mdlým,
a bunčuk v pravé dlani
s pík dlouhých v tichém vlání
nad turbany se sklání,
nad obličejem zlým.
Zde stojí vždy a mlčí
ve slunci, v záři hvězd
žhnou zraky jejich vlčí,
u stop těch tajných cest;
víc mysl, než ví, hádá;
slyš! vzdech a křik a váda,
teď temně cosi padá,
a opět – ticho jest!
V tu bránu knížat davy
na hrdle s řetězem
šli, Timur v lesku slávy
nad nimi vítězem,
a podél jeho dráhy
dál Kirgizové, spahi,
meč třímajíce nahý,
hruď krytou železem.
A v půlnoc opuštěnou
těm zlatým ku vratům
sem s dívkou uloupenou
se přihnal jezdců tlum;
109
vlas větrem plál a cizí
vnad sterých půvab ryzí,
prs vydobyl se z řízy
a výkřik děsu rtům.
Pak mufti vyšel starý
z těch zasmušilých bran,
ve zraku zhaslé žáry,
na prsou jizvy ran
růžence korálová
skrz prsty zrna znova
propouštěl šepce slova,
jež káže alkoran.
A ticho, palác dřímá,
v něm vladař spí i rob,
i jeho stráž děs jímá,
taj vládne šerem kob.
Koberci zločin chvátá,
msta za ním tiše, svatá!
Jsou uzavřena vrata
a němá jako hrob!
110