Hadi v růžích.

Jaroslav Vrchlický

Hadi v růžích.
Noc. Nad Nilem se siný měsíc houpá a v modrých parách zvolna výše stoupá, nad ploché střechy palem tlum se kloní, v jich šepty zádumčivě fontan zvoní. V té chvíli povstal Oktavian z lože; ku zemi shrnuv tigří a lví kože jde tiše chodbami, sfing přísných středem. Na sloupech, obeliskách v svitu bledém květ lotosu, jak byl by živ, se vine a s hlavou ibisa zjev mnohý kyne tak přísně, jakby ptal se: Synu Říma, co tady chceš? Tvá vina, že teď dřímá ta řada síní v pološeru dumném. Kde lkaly fletny v davů shonu šumném, kde číše bleskly a se smály ženy; jdi, zpupný vítězi! – Však zamyšlený dál caesar kráčel nepromluviv slova. Tu úzký vchod, hle, sloupů basaltová jej tvoří dvojice, tak v hrob se vchází. Dál caesar jde a stín se za ním plazí hned vedle něho, nad ním a zas pod ním a z podlahy jak ve zrcadle vodním se zdají květů celé věnce růsti. Jde tmavou chodbou – tato v jizbu ústí a její půli lože zaujímá, a na tom loži ona krásná dřímá 59 a caesar cítí, kterak v něm krev kypí. Až na zem kanou byssu bílé cípy a plno růží všude; těžká vůně zde dusný plní vzduch. Ve květin lůně, květ sama, Kleopatra odpočívá. A upřeně se Oktavian dívá na tuto v růžích skrytou spící krásu. Chce políbit ji – leč jak stíny vlasů cos mezi květy na ňadrech jí leží. Blíž nakloní se. – Ucouvne jen stěží, stín vztyčil se, hle, malé hádě syčí, naň dvojklaný svůj jazyk drze tyčí, kde bylo na prsu, tam skvrna tmavá jak list, jenž z rudé růže upadává na bílou sestru vedle na křovisku. A druhá zmije vedle první v blízku a caesar chápal. – „Jistě bozi slali mi tebe, neúhledný hade malý; jak děkuji ti! Cítím v této chvíli, jak v síle své i světa pán se mýlí, tys zachránila Řím, ó malá zmije, neb tvůj lós byl by mým též, Antonie!“ 60

Básně v knize Zlomky epopeje: