Jitro na Petříně.

Jitro na Petříně.
Svit slunce ještě netkal zlaté pruhy do šera starých stromů na Petříně, jen větru tichý van den vítal mladý. Nad chrámů věže, ostré štíty domů se vznášel sen jak mlha unikaje, pták na haluzi čechral svoje peří, po letní noci chystaje se k písni, kdy sám a zamyšlen jsem vzhůru stoupal po rosné trávě; dumám podléhaje jsem neznamenal, že pode mnou Praha v háv ranní páry ztratila se zraku. A rostla pára všecko halíc v mlhu a bílou tříseň vlekla celou strání. Jak výš jsem stoupal, viděl jsem jen stromy, jak přeludy na modrém chvít se nebi, a kroků mojich pouze ruchem zněla ta samotářská tiš zde na Petříně; zdi zahrad bělaly se matně v dálce, květ kaštanu se nad ně skláněl rudý; pár skanulo jich v štěrk vymletých schodů, jak české krve rudé vroucí kapky by tryskly ze země – a já se zachvěl, já zved’ a líbal tyto květy rudé, neb ze všeho, co v bílou roušku páry tam dole halilo se, z žití města zde křížová jen cesta zbyla se mnou. 159 A volným krokem jak jsem stoupal výše, po kapli kaple jevila se oku, na každé hrozné umučení Krista, a mně se zdálo, touto cestou kříže že nedávno šel tudy národ český, že květy rudé – jeho krve stopy, že těžký vzduch – je plný jeho vzdechů, že rosa v trávě – jeho trpké slzy. A jitra smavé divadlo a svěží mi zmizelo – já šel s ním cestou kříže, pád jeho každý provázel svým vzdechem, trn jeho každý cítil na své skráni a marně rozhlížel se strání, dolem a nikde Šimona, jenž pomoh’ nésti, a nikde Veroniky s měkkým šatem, jež utřela by krůpěje mu krve. A parou jitra cesta dloužila se až za obzor a kolem stromy zvolna se v šibenice měnily a květné kol svahy byly rozkopané hroby, z nichž lebka sivá zvedala se v krvi neb ruka železná a třímající i v křeči smrti svatý kalich otcův. A stádo havranů se neslo mrakem a létlo podél křížové té cesty ke Strahovu a podél pustých lomů dál, ještě dál, kde jako přelud děsný v červánku krvi stála – Bílá Hora. A tento obraz stíhal opět jiný, šer stromů houstnul v neproniklou klenbu, 160 vše bylo svěžest, vůně, v středu buků a stověkých lip stála velká modla, dým obětí k rannímu nebi stoupal, sbor kněží zněl a hlahol bojovníků a v dívek tanci, v květech, jasu, vůni byl slaven příchod Vesny, která vzbouzí zem k životu po dlouhém spánku zimy a život jsouc kol rozlévá zas život. Ve stínu stromů plesal šťastný národ, své bohy ctil, v své zemi sám byl pánem a nevěděl, že jako černé mračno se chystá v záloze ta budoucnosti a losů strašná kletba, neustálý boj o píď této jeho svaté země, o hrstku prachu jeho velkých dědů, o jazyk jeho, s ním o jeho život. A brzy nastal zápas – kterak skončil? On není skončen. Vzhůru ze sna, z mdloby, pryč vidiny a zjev se, skutečnosti! Hle, slunce vítězící strhlo páru a v blesků věnci plane dole Praha, tvé srdce, vlasti, stověžatá, velká a nádherná a zlatá, ku obzoru se rozkládá v zeleně svěžím křesle a usmívá se! Nuže, s chutí k činu, tam život bují!... Stromy zašuměly a v srdci poklid, za sebou jsem nechal sny minulosti i přítomna stesky a mrtvé ticho pusté citadelly. 161