Dary.

Dary. – Své ženě –
Strž světla, jasu, paprsků a zoře se otevřela, z ní se valil hlas, svých proudů vření utišilo moře, na křídle rozpjatém se kondor třás’. – Tři andělové, jenž zpět létli domů od země, skryli tvář v perutí šer, děs zarazil je z toho hlasu hromu, jenž přehlušil i zpěvný jásot sfér. – A hlas ten pravil: Svěřen vaší dlani na prosbu vaši osud člověka. Čím v žíly vlili jste mu síly vzplání, by lehčí byla kletba odvěká? Co dali jste mu, by svůj osud děsný moh’ nésti ne-li šťasten, aspoň tich? Předstoupil první s obličejem vesny, skráň ukláněje světla na stupních: Já člověka jsem viděl; večer skanul ku širé zemi, mlčel pták i strom, do úhlů světa chladný vítr vanul a pustý trčel kamenitý lom. – 22 A na tom lomu s tváří zoufající on se zlomenou klečel motykou, pot v ručejích mu tekl s bledých lící, nad směsí strojů lkal tu všelikou. Vše lámalo se o kámen a křemen, kam pohled’, jeho sokem okolí, vůl neměl jho, oř jeho neměl střemen, jen ruka jeho měla mozoly. Já za ruku jsem vzal tu nešťastníka a ved’ ho pod strom v měkké trávy chlad, a z darů tvojich – budiž tobě díka – já spánek vzav děl člověku: Jdi spat! A na víčka, jež parnem rudá byla, já mačkal dřímotný jsem nepenthes, a mlha spánku brzy obě slila a člověk šťasten v zapomnění kles’. – Neb spánekspánek, to jest mystický chléb duší, to alleluja srdcí znavených, v něm opět srdce klidem zvěře buší a vášně pud v něm konejší se tich. Co zítra jemu, dnes když zapomněno, mžik spásy, vykoupení kyne-li? Já lidstvu dal jsem nejkrásnější věno!... Bůh druhému tu kynul anděli. Já člověka jsem našel ve jhu parna, pot ručejemi s čela jeho tek’, i spánku milost byla tady marna, neb jako mouchy příval myšlenek 23 Jejjej šálil, pálil, hlodal, bodal, vraždil. Já vína v prázdnou nalil jemu číš, snům jeho cestu rubíny jsem dláždil a křídla dal mu, aby vzlétnul výš. – Ó víno, duchů nektare ty zlatý, ó slzy slunce v pohár chycené, co ústrky jsou, útrapy a ztráty, co všecko štěstí, blaho ztracené? Ty splítáš duhy na skráň myslitele a ráje otvíráš mu předtuchu, zář edenu se v duši jeho stele ve šumném jásotu a výbuchu! V tom třetí anděl předstoupil a pravil: Já u člověka stanul, byla noc, na loži tvrdém divý žár ho trávil, sen prchal, vína nestačila moc. Tu za ruku jsem chytil ženu, Evu, a v ucho šeptal jsem jí: Slyš a vstaň, tam ňadro hřímá plné vzdorů, hněvu, tam potem horkým zbrocená je skráň. Tam ruka mdlá se křečovitě svírá, jež hmoždila se ve dne za tebe, vstaň, budiž jeho naděje a víra! Vstaň, vznes jej svojí láskou do nebe! Jeť žena všecko! Opium i mana, je vína kouzlo, a je spánku mír, je clona sama ráje hvězdotkaná, je slastí božských nekonečný vír. 24 Je bouř a klid, je vzruch a utišení, noc hluboká a propasť závratná, jí z ňader pučí víno zapomnění, jímž vzpruží se zas noha malátná. Jí mozek myslí a jí srdce buší, jeť ona život sama nejvyšší, je zoře citu, žernov, který kruší, čím zmar a zkáza v boj si přispíší. Já největší z tvých darů, Hospodine, na srdce člověka jsem položil, neb ženou život trvá jen a hyne, tys chtěl, by člověk život rozmnožil! A z ženy klína povstal člověk svěží a síly pln šel po své práci zas!... Ztich’ anděl – kolem hluboký klid leží a v strži světla mlčí děsný hlas. A dolů jenom požehnání splývá, kde žena muži v práci soudruhem jde zvolna – skřivan v azuru co zpívá – a usmívá se prvním za pluhem. 25