Cepy a kladiva.

Cepy a kladiva. – Ant. Dvořákovi. –
Ve snách žije nejvíc duše. Valné moře minulost, odtud nejspíš vybírá si myšlének med, písně skvost. Přítomnost ji často raní, k zemi táhne její vzlet, proti vůli upomínkou, vlnou písně musím zpět. Slunný jih mne opět láká vyzlacenou perutí a má duše letem ptáka za ním spěje v pohnutí. Háj byl stmělý, fík a kaštan vzpjaly k nebi ramena, jimiž místy pronikala záře slunce plamenná jako dlouhé, zlaté šípy, jako jehel tisíce. Listy tmavé zaleskly se nachem temným záříce, slunce bylo právě v sklonu, jak rubínů žhavá strž západ hořel, jas a plamen sypal se jak o přítrž v snivé temno starých buků, v jejichž zlatou kůru vryt mnohý lásky taj se halil, jak jej zpíval Theokrit. Leskem stráně kol se smály, vůní dýchal chladný stín, edenem se zdál mi býti ztracený kout Apenin. Chvílemi kdes lkala flétna, pastýřův zpěv střídavě vpadal v nyjící ty zvuky, hmyzu bzukot ve trávě, tíseň včel a zlatokřídlých motýlů rej, šídel třpyt provázel sny ve mdlé hlavě, jež se svezla na pažit, a tam snila, kolébána chladem, šumem, přesladko, jak by na tvém spala klíně, hor těch snivá Dryadko! 152 V sny mé náhle, jak jsem hlavu v ušlapanou trávu klad’, zaduněl tu dálný, valný, jako těžkých kladiv spád v rhytmu slavném jako hřmění blížící se potopy, a já viděl vaše paže, bohům rovni Kyklopi! A já viděl, kterak hromem v slunce lesku zářivá vznášela se, snášela se obrovitá kladiva ve kovárně strmé Etny jako tep, jímž dýchá čas, dunělo to, i hlas flétny chvějným zastesknutím zhas’, jisker příval se rozlíval z kovadliny v širý svět na večerním tichém nebi, až hvězd myriadou zkvět’. Srdce země hřímalo to a já slyšel jeho tluk velkolepý, všeobsáhlý, vše ladící na souzvuk, a já mnil, že ve tvém ráji žiju šťastný, Hellado, lidského ty ztraceného štěstí luzná zahrado, a já snil, že v laurech žiju, nesmrtelných věštců druh, kde byl každý celý člověk, kde byl pěvec polobůh. Hřímaly tak rány kladiv dunivé a vítězné! Rázem do nich jiné zvuky, drsnější a železné, vmísily se. Kentauři tak nehřímali v děsný rej, hlaholem tím nezazněla Homerova epopej, Tayget neslyšel ty zvuky mlhou z rána obtkaný, když se chvěl pod honby rykem lehkonohé Diany, tak se netřás’ posněžený Edomos v svých základech, když uslyšel přede jitrem Héliových ořů spěch. Indie to neslyšela, květnou její plání kdys s Maenad smečkou když uháněl tigry tažen Dionys. A ten hlahol byl mi známý, vítal jsem ten pádný tep, tak jen svištěl a pak dopad’ husitských mých otců cep blýskavicí drtě v střepy cizáků a mnichů leb! Bouře děsná, ale plesná, kterou ze sna vzbuzen vstal celý národ, hymna duchů, chorál, vesmírem jenž vál, 153 píseň valná jak bouř dálná, slávy ples a boje ryk, svatba čepele a cepů, před níž chvěl se odpadlík, nejkrásnější báseň lidstva hřeby v lebky vepsaná, pouta rukou, pouta duchů strhaná a zdeptaná, v lidstva hoře, slávy zoře, Alleluja! Hosanna! Slavný hlahol otců mojich, modlitba to vítězná zněla vzpomínkou v mé duši strašlivá a líbezná; já jsem cítil v těžkých dobách, v ciziny jak zátopu otci naši větší byli antických těch Kyklopů, kteří proti nebi vstali. – A tu vděčně ve slzách dvojí hlahol ten jsem snoubil upomínky na vlnách. V západ jasný, hrdý, šťastný, Helladou v své duši syt; srdcem doma já jsem slyšel husitské ty cepy hřmít. – Čechy! Čechy! zajásal jsem v kyklopických kladiv spád, a zvuk cepů a třesk kladiv zní v mé písni posavad. 154