Poesie.
Juž stokrát děl jsem: Nechci, nechci!
Darmo,
juž slétá níž a chytá mne v své jarmo,
mne kouzlem slova, vlnou rhytmu láká,
má dívky mladé obličej, hlas ptáka,
já musím za ní v prostor! Jak noh báje
mne chytla a chce unésti mne v ráje
jak bohatýra zašitého v kůži,
tož snů a dumy. Dýchám vůni růží,
v tmu zřítelnice šlehají mi žáry
a cítím, kterak ostré dvojí spáry
se v hruď a bok mi zatínají rázem.
Déšť květů z ran mých však se sype na zem
a tam, kde zatla spár, mi rostou křídla.
Zem pode mnou! Zřím hory, nivy, zřídla
jak temné čáry, města jako body.
Cos hučí v dálce, hromy to či vody?
Ne, to jsou času obrovitá kola.
Nám z cesty! na ně bájný pták můj volá
a dál to hřímá v oblakovém moři.
Neznámé hvězdy z temna vln se noří,
[9]
jsou větší těch, jež naše nebe hostí.
Kol skráně vlá mi peruť minulosti
a v duši mé se staré světy křísí,
trou v zmatku se a týčí, matou, mísí,
já pouze cítím, jak jsem ve všech duší.
Jsem jako květ, jejž pod kolesy kruší
vůz vítěze a deptá ořů vřava.
Když přejde bouř ta, květ zas zvolna vstává,
zří k nebi azurnému plný prachu.
Tak duše moje plna hrůzy, strachu
se dívá v dál, se vzbouzí a se chvěje.
Naslouchám v temno. Dávné epopeje
tam duní kladiv kyklopických třeskem.
V mou hruď se vrací stará síla bleskem.
Co kdysi letlo jak sen duše nitrem,
to k žití hlásí se; noc chce být jitrem,
květ plodem chce být, ptáče chce být zpěvem.
Co chvělo mnou kdy spravedlivým hněvem,
co vzruchem krásy, touhou k pravdě, k dobru,
teď žije zas; mám sílu starých obrů
a cítím v sobě žáry mučenníků,
jenž umírali na rtech s hymnou díků.
Jsou mými zas ty samotářů dumy,
ať hvozdů mrákotných v ně hněvy šumí,
ať rozkacené moře v skalin strži;
mou vytrvalost těch, kdo ve tmách drží
tvůj, Pravdo! ve tmy sálající kahan.
Nechť jako poustevník jsem štván a tahán
zlou smečkou démonů, tož nudou, tísní
a unavením, hnusem, duše plísní,
skřek zlobohů těch překřičím a v světla
zdroj ponořím se! Těch, jimž brada zkvětla
10
nad biblí, koranem a nad talmudy,
žár svatý cítím, kmetů, v světské trudy
jenž byli nepodajní, tvrdí, hluší
a naslouchali prorockou jen duší
všem hlasům pouště, noci, hvozdů, moře,
hvězd jiskřením jenž zpíjeli se, zoře
jimž lázní byla plamennou a žhavou!
Dál, ptáku, nes mne! Cítím nad svou hlavou
tvé křídlo, matko moje poesie!
Zas poznávám je. Srdcem ve mně bije,
jak hvězdný plášť se kol mých beder točí,
je velké, plné sterých, dračích očí
a větších nežli Aldebaran žhoucí!
Je moře světla mořem zvuků vroucí
a hymna velká jeho pery letí
jak starců vzdech a plesná píseň dětí,
a květů liják z něho padá, padá;
a dračích očí svítí dlouhá řada
až v duše dno mi, stále, víc a více!
Znám tyto oči, duchů zřítelnice
to plamenné jsou, zžíravé jak uhlí,
jímž prorok očistil ret k věštbě ztuhlý,
kdys lampy byly to, tmou plály k ránu:
Při jedné zákon lásky své psal Manu,
při druhé Ezechiel chvěl se tajem,
při jiné Dante peklem šel i rájem,
při jiné Manfred z moře dumy hlavu
zved’ odbojnou, při jiné viděl slávu
jak hvězdu pláti Peer Gynt kolem skrání.
Ó lampy poesie, kéž se sklání
hvězd mlčenlivou mříží svit váš tichý
11
mně do srdce! Ať ztichne zmatek lichý,
ať osvěží mne víra ve zápase,
že najdem v posled ztracený ráj zase,
že z hloubi znějící ten sykot hadí
ve moři hudby ztichne; van, jenž chladí,
že požehnáním, rosou, mannou skane
na tvrdou pěst a čelo utýrané;
že láska bude bohem vždy a všude,
že k poesii stále lidstvo bude
se obraceti jako k hvězdě pólů!
Chci zpátky! Darmo, ty mne do plápolu
juž taháš za sebou, ty divý ptáku,
já vidím blesky hořeti v tvém zraku,
ty rosteš, jsi jak jezdec z vidin Jana!
V tvých očí hloubi hoří světlo rána,
jež čekáme, nach vroubí tvoje líce
a hvězdy míhají se zmírajíce
jak rosné brilanty tvým vlasem rusým.
Já řekl: Nechci! – Ale nyní musím!
12