Arete.

Arete. – Svému bratrovibratrovi. –
Arete, krásná Aristippa dceř a hrdá jako Juno, si vyšla večer v háje tmavou šeř, kdy vycházíš ty, luno! A před tvou tváří, která symbolem je smavé Afrodity, jí splýval s rtů hrdosti plápolem ten smělý hovor hbitý: Slyš, holoubků jež párem tažena svět držíš pod svou nohou, já nechci býti láskou blažena jak všecko pod oblohou! Nechť každý lká pod sladkým tvojím jhem, mře, zmítá se a svíjí, dceř otce filosofa hrdá jsem, tvou zhrdám poesií. Tvou zhrdám něhou, tvými plameny, myšlence zasvěcena já nechci nikdy muže rameny být k loži přivlečena! 36 Já velké zasvěcuju Palladě svůj celý život čistý! – V tom divný ševel zvučel po sadě jak chechtot mezi listy. A rázem blízký rozdělil se keř, v něm svítilo dvé očí, než ohlédne se Aristippa dceř, faun starý z něho skočí; Jeje hrozný, plný prachu, na bradě má ještě zbytky pěny: Já slyšel, cos tu lkala k Palladě, ó křehké slovo ženy! I prchá Arete a za ní on, juž přižehnul ji k hrudi, dech jeho cítila a lásky zvon ji náhle ze sna budí. Kde faun jest? – Zmizel. Ale jeho dech otrávil její duši; teď vášně palný a neznámý žeh jí mozek v hlavě suší. Teď cítí jen, že musí milovat a muže za objetí že dá i život! Sama v divý chvat za faunem v houští letí. 37 A na měsíce ploše zářivé hle velká, obrovitá plá Afrodita! V tváři hněvivé jí zlobný úsměv kmitá. Ví, kořist vyrvala juž Palladě, svůj prohlíží lup jistý, a divný ševel zvučí po sadě jak chechtot mezi listy. 38