Civilisace.
– Svatopluku Čechovi. –
Jak smaragd v perel dřímající lůně
snils v oceanu tichém, ostrove,
pln snivé dumy, paprsků a vůně
a bájných květů barvy nachové.
Mohutných stromů různorodé tvary
se v klenbu pletly, z které padal chlad
a milý stín v tropické slunce žáry,
a s mořem v závod hřímal vodopád.
Pod banány a cedry v palem stíně
žil člověk, divoch, různé zvěře druh,
a život plynul božsky mu a líně
jak věčný, ničím nerušený kruh.
Pil sílu, přírodo, z tvých bujných ňader,
čist jako květy tvojich lotosů,
syt živnou ambrosií sladkých jader
a tučným mlékem velkých kokosů.
Pod horami, kde věčný sníh se lesknul,
tam čněly jeho chatek kužely,
smál papoušek se, divý holub stesknul
a včely v starém kmenu bzučely.
139
A večer sbíhala se opic stáda
kol chatek v divém tanci vřeštíce,
kde měsíc velký na šupiny hada,
jenž v síti spal, tkal jisker tisíce.
A buvolů a ghazel štíhlých davy
zem tepaly, až vzduch s kolem chvěl,
kdy z domorodce luku, jenž v keř tmavý
se mangy skryl, šíp zrádný zasvištěl.
Ó hry, kdy nový měsíc květem pučel,
ó tance černobokých bajadér,
ó vážné rady kmetů, sněm kdy hlučel
ve tísni oštěpů a pestrých per!
Zde bylo štěstí! Pakli sporů hádě
přec jazykem tu švihlo dvojklaným,
zas brzy míru ustoupilo vládě,
a z dýmky míru se nes’ modrý dým.
Zde bylo štěstí! Pod banánů listy
se usmívala černá Venuše
a radosti svit přirozený, čistý,
spěl jako šťáva z malin do duše.
Zde bylo štěstí! Jak ty stromy kolem
rost’ lidský rod a v pokoji zde has’,
vlád’ svobodně tu hvozdem a tam polem,
zval svým plod stromů, zvěř a pole klas.
140
A moře ať juž rozvlněné bouří,
ať v míru spící v pásu sterých duh,
v sny pělo jim a z chat ve modrém kouři
se nad ním s blahem vznášel velký duch.
*
Po bouři vzešlo zamlžené jitro,
kol obzor pochmurný byl mraků pln,
brillantů deštěm plálo stromů nitro
a v hukot větru duněl hukot vln.
Ty nevíš, co jsi udělalo, moře,
co v plášti bouře přineslo jsi sem,
co útrap vzejde jitrem tím, co hoře,
ty nevíš, co jsi neslo v klínu svém!
Žes nevztyčilo pohyblivé věže,
svých peřejí a vichrů děsnou spřež,
žes nepustilo v prostor bez otěže
a v zápětí jim hromné klíny též!
Ó nešťastný syn nešťastného rodu,
jenž vyšel k moři v tento kletý den
a viděl ve vln houpati se brodu
věc podivnou – i stanul udiven.
Vln ve příboji sud se houpal malý
ve pohře větru stále břehu blíž,
a za ním druhý, třetí mih’ se v dálí
a brzy sudy břeh byl pokryt již.
141
Houk’ černoch v les na ostatní své druhy
a brzy juž se hemžil celý břeh. –
Co velký duch posýlá v naše luhy?
A na sudy juž hrnuli se v spěch.
Dřív ukláněli ku dužinám hlavy
a slouchali, zda nezní cosi v nich,
pak vyrazili zátku – kýs mok tmavý
se valil z nitra v lesklých peřejích.
I chutnali, znamením druh druhu,
že lahodné to, dává odpověď
a kolem sudu usedli juž v kruhu
a plným douškem pili. Pestrá změť
Tutu mužů bojovných, žen, dívek, dětí,
a brzy druhý soudek načat byl,
a začli smát se, hovořit a pěti.
Čím velký duch to dnes je obmyslil!
Tak sladké to a nahořklé zas chuti,
jak hruď to jímá divou rozkoší!
Krev hárá tělem v divém zaplanutí,
i pijí dál jak praví divoši.
Ó jak to hřeje, ó kterak to pálí!
A sudy nestačily věru jim,
však sotva jeden dopit, druhý z dálí
jak bohy slán spěl k břehům písčitým.
142
A chytali je – juž se rvali o ně,
na břehu moře národ celý dlel,
a v chvatu, křiku, jásotu a shoně
se celý národ houfně opíjel.
A divý zážeh juž jim vstoupal v mozky,
vždy nový sud se vyhoup’ nad peřej
a v řevu, zpěvu mezi sudů trosky
se rozpoutali v kanibalský rej.
A tančili tak slunce do západu
ve vřesku, smíchu, mnohý k zemi kles’
a jiní v hádku dali se a vádu –
a moře bilo divě v skalný tes.
A zpiti v objetí žen muži klesli
bez hnutí, vlády. – Měsíc z mraků vstal
a brázdil vodu stříbrnými vesly. –
V tom na obzoru velký koráb stál.
Hvizd táhlý se nes’ moře peřejemi,
loď přistala, z ní bílých mužů sbor
vystoupil tiše – ostrov dřímal němý;
proč nezašla jsi, luno, za obzor?
*
Ó probuzení hrozné! V polosnění
jen těžké cítí nejdřív nárazy,
pak slyší cos, jak vlny kol se pění,
jich mozky táhnou divné obrazy.
143
Pak procitnou, a hlavu vedle hlavy,
zde leží kdesi, žaluplná směs,
a pohyb týž je stálý, kolotavý,
a nevědí, proč zchvátil všecky děs.
Nad nimi kroky, cizích hlasů zvuky.
Kde jsou? – tu strop a tam jak podlaha,
kol boku, šíje řetězů slyš hluky!
Ó procitnutí chvíle neblahá!
A onen pohyb zoufalý a děsný,
teď výš, teď dolů, jako v závrati,
líp znovu opět ponořit se ve sny,
až divný pocit se zas vytratí;
Ažaž vychladne skráň pod horečným palem,
až pozdraví je známý stromů šum
a ptáků povyk, chládek, vůně palem,
až pozdraví je žen a dětí tlum.
Však marno, onen pohyb neustává,
ten vztyčit chce se a zas padá zpět,
o nízký strop naráží jeho hlava
a kletbu darmo šeptá jeho ret.
Ten ruku vztahuje, však běda, na ní,
hle, visí řetěz, nemůže jí hnout,
cos jako krev se řine jemu v skráni,
a u nohy, slyš, řinkot zvoní pout.
144
A pohyb onen děsný neustává –
hle, tam jak z oken slabá kmitá zář;
chce doplížit se tam, leč bičem mává
nad nimi s šklebem v tváři otrokář.
A na boky a prsa, šíj a plece
dští rány důtek; starý náčelník
se k oknu v lijavci jich dovlík’ přece
a viděl – běda! – v krátký pouze mžik:
Jak nesměrný se ocean kol valí
a nocí nad ním plane jižní kříž.
Nad rány důtek, co jej v hrudi pálí:
Tam ocean – a kolem těsná mříž.
A jeho rod se vzbouzel pod palubí,
zněl vzlykot žen a dětí hořký pláč,
v své kruhy muži zatínali zuby,
v to svištěl otrokáře karabáč.
A s hora smích zněl, hluk a cinkot číší
a dole pláč a úpění a kvil.
Kde velký duch je, který vše to slyší?
Ó strašná lodi, jaký je tvůj cíl!
Ach, ostrove, pln paprsků a vůně,
juž s bohem! neuzří tě nikdy již.
Ó šťastni, mořská pohřbí-li vás tůně
a nad vámi-li vzplane jižní kříž!
145
Ó šťastni, jestli v moři vaše kosti
se zastkví korály a perletí,
než, ubožáci, naší vzdělanosti
být zoufalou a děsnou obětí!
Však marné je i toto zbožné přání.
Čím bohu netknutost je lidských práv?
Kdo chytřejší jsa pádnou vládneš dlaní,
bij vše a boř! – Loď vjela ve přístav!
146