Smrť tragiků.

Smrť tragiků. – AntAug. E. Mužíkovi. –
Vzlét’ orel k nebi, v zobáku želvu nes’ a kroužil v modru nad kmetem, který snil, leb jeho lysou považoval za srázné skalisko, třpytné v slunci; Aa chtěje rozbit kořist svou, pustil ji, ta létla kolmo na hlavu starce, v ráz ten mrtev klesnul – božský Aischyl dokonal, jako by schvácen bleskem. – Zvuk chóru vážný vlnil se jako proud, jenž táhne zvolna k velkému moři, zněl a slavně chvěl se jako hlasy zástupů prosících: Světlo! světlo! Smír! Život! Radost! Jásání! Štěstí! Mír! Jeť člověk bohem nadšením, silou svou! Při zvucích vlastní, velké básně Sofokles velebnou vydech’ duši. A básník, který z poháru žití pil jen trpkou pravdu, pelyňkem jemuž zlým a žlučí byla žena, který s vášněmi zápasiv prožil všecky, – 50 Jakjak smutný jeho život byl, smutná též báj zbyla lidstvu o smrti jeho, – psy byl roztrhaný Euripides. Symbolu, písni má, závoj strhni! Psy básník velký roztrhán! Často zřím v svém snění, kterak vrhla se divě naň ta lítá smečka, zuby ceníc, sápajíc divoce kmeta v kusy. Tu chrtů dlouhé, větřící tlamy zřím, tam tupých vidím buldoků slepou zášť, vlk lačný funí, feny tesák proniká oběť svou mroucí v křeči. Znám toho chrta, kritik to žluče pln, znám tupou tlamu buldoka, pedant zlý, znám vlka, školometa, znám též feny té zběsilé vztek a vášeň! Jak smečka chrtů ryla se v těle tom, ten mozek sápal z mohutné lebky té, jež porodila davy obrů, druzí co trhali jeho údy! Tak v ducha jeho dědictví ryje teď sta hlupců spilých moudrostí školních knih, sta přežvýkavců, kteří slinou geniů zářící stopy špiní. Ó velký stíne, usmířen můžeš být tím smutným losem, společný nám je všem, kdož tvůrčím křídlem tknuti cestou neschůdnou kráčíme k idealu. 51