Caligula a Philon.
– Paní Sofii Podlipské. –
Strýc Claudius zas usnul při hostině,
ve vlasech pecky datlí, fíků stopky,
na břicho ruce sklonil. Ihned caesar
stáh’ posupné své brvy, šikmé oko
po síni zašilhalo velíc ticho.
Hned loutny ztichly, řecké otrokyně
se vytratily jako bílé stíny
a tlumený smích rozlehal se kolem.
Jen srkajíce tiše pili víno
ve trikliniu líní parasité
a Caligula pokyvuje hlavou
se ztemněle smál, až mu brady laloch
se rozkýval jak pěny hustý chumáč
ve zátoce, kdy rozčeří ji vítr.
Pak eunuch přišel nesa ženské trepky,
je Claudiovi na tučné dal ruce,
v tom druhý pustil mísu s hlasným třeskem.
Hned Claudius se vzbudil, v obličeji
jal trepkami se škrábat, mnul si oči.
Smích homerický ukončil tu scenu,
jež denně po zákuskách hrávala se
u stolu caesarova.
Zatím v bahně
svět celý tonul, v útisku a bídě;
63
jen podlost vládla železnou svou patou,
v dlaň zlato sbírajíc. Vše moh’ jsi koupit.
Stud dívčí v Římě největší byl zázrak
a muže síla divem nevídaným.
Od stolu povstal caesar. Eunuch kleknul
a šeptal v prachu: Jakým hávem hodlá
dnes odít světa pán své božské tělo?
Jak Dionys v bakchantek vírném středu
chce městem jeti v nachu, tigří kůži
přes ambrosické boky přehozenou?
Či jako Poseidaon, vládce vody,
chce v lastuře se véztivézti, trojzub v ruce?
Či jako Apoll chce svou nahou krásou
svět okouzlit? Či v zbroji Alexandra
chce děsit lid svůj jako stádo ovcí?
Stáh’ caesar tlusté rty své ku pošklebku
a protáh’ údy, zavrávoral spilý,
jen stěží nesa ohromné své tělo
na tenkých nohách. Kopnul do eunucha,
až na mramor pad’ čelem, stopy krve
kde zableskly se. – Do Tartaru s celým
tím krámem bohů asijských i řeckých,
jsem bohem sám, nač třeba mi jich masky?
Já nechci býti olympických bláznem,
já bohy vypovím! Dnes na Selenu,
jsem čekal celou noc jak Endymion,
a nepřišla, pak v ucho Jovišovo
jsem šeptal otázky své – kámen, kámen
se nehnul na podstavci. Vyženu ho!
A všecky s ním! Jdu k villám u Lamie,
jak satrap asijský chci jíti městem,
plát jako slunce, dýchat vůní ambry!
64
A vrávoraje klesl na lehátko,
číš vína za druhou pak v letu prázdnil
a hlasně zíval..zíval... Nežli otrok přines’
háv purpurový, začal trhat růže,
jež kolem poháru se vily věncem.
– Co růže, volal, sprosté, všední květy
mně, caesaru? Jak páchnou umrlčinou!
Čím napustili jste jich bledé lístky?
Jsou otráveny, nacpu vám jich do úst,
až zadusím vás! Kdo se opováží
mně příště růže kolem číše vinout,
ten v růžích zahyne! –
Klek’ otrok na zem,
kol paží dal mu těžké, zlaté kruhy
a nachový plášť sepjal zdobnou sponou,
do vlasů věnec krokosu mu vtisknul
a hyacintů, v dlaň dal zlatou berlu
kol drahokamy posetou a v ruce
pak zatleskal, a hnul se celý průvod.
Šli věčným městem. Eunuši a dívky
a citeristé, pištci, senatoři
a haruspikové a vojevůdci,
stráž z paláce a kejklíři a z cirku
dav barbarů. V jich středu na nosítkách
pod chladem pavích vějířů dlel caesar
ve hávu satrapa. Kol na kolena
se zástup hrnul, jak zřel známý průvod,
div čelem že se nedotýkal země.
V své nudě nevšim’ jeho sobě caesar,
jen Claudius, jenž hopkal vedle něho
jak šašek, na klečící házel v smíchu
65
si vybíraje z vlasů pecky broskví
a slupky oranžů a stopky fíků,
dnes dvorní blázen, děsný tyran zítra.
Ty na tragický kothurn zvyklá MusoMuso,
rty stáhni k pošklebku a sáhni v struny,
jichž bouřný akkord vyzní děsným smíchem,
neb dějiny ty často v komedie
se halí masku smějící se fraškou,
však z důlků očí hlubokých a prázdných
se dívá Nemesis a důtky zvedá!
V atriu vily, tamtam, kde zářný mramor
plál sněhem v zlatých arabesek věnci
korintských hlavic, listy akantové
jež objímaly; v obrazů, soch směsi
bez ladu na své místo čekajících,
za nimiž na zdech z Pompejanské fresky
se mnohý satyr šklebil s nymfou v klíně;
nad okřídleným vozem Heliovým,
kde vznášely se tancující Hóry:
tlum vážných kmetů čekal s bázní v srdci.
Tak cizí kolem nádhera jímjim všecka,
tak odporny ty sochy, malby, sloupy;
jiného boha byli vyznavači,
a umění, jež mluvilo zde k smyslům,
jim bylo hříchem. Starců chmurná přísnost
jim sedla v rozježené brvy očí,
jež plály žárem proroků a věštců;
šat prostý, šedý, koženým spjat pasem,
na prsou zdoben stříbrem dlouhé brady
ku nohám splýval, jež tisk tvrdý sandal.
Tak tísnili se v atriu a chvěli.
66
Juž cymbálů a fleten zazněl povyk
a caesar vstoupil, starci padli na zem,
tvář s odporem v dlaň skryli; pohrdání
v nich zápasilo s bázní.
Chvíli ticho.
Dav kořících se změřil Caligula,
pak začal soptit. – Kdo jsou, co tu chtějí?
Proč staví se mi v cestu tato luza?
Hej, Chaereo, dej vymrskat je odsud!
– Jsou židé, z Alexandrie sem přišli.
– Aj, židé že jsou? Jak to pravil Horac
v své satiře? Máš pravdu, podle puchu
jsem poznati to mohl. Dej sem růže,
ať necítím ten česnek a tu cibul!
A sáhnuv jedné dívce v klín, jenž růží
byl plný, hrsť jich pozved’ k obličeji
v tom zapomenuv, před krátkou že chvílí
zval sprostou jejich ambrosickou vůni.
– Co chce ta luza, mluvil skrze růže,
ah, vzpomínám si! Mlčte! – Petronius
psal krásné věci o vás, že prý bohem
mne uznat nechcete? – Nu, dobrá! Nyní
snad k rozumu jste přišli! Moji sochu
snad slíbíte mi vztyčit v synagoze
před archou smlouvy? Či váš Jahve děsný
mne neuzná snad za hodného bratra
a souseda?
Tvář zahalili židé
před tímto rouháním, je nechal klečet
67
a obrátil se prudce ke družině
v smích propuknuv:
– Ej hleďte, tamten satyr,
toť celý strýc náš Claudius! To břicho,
ty nohy! Ne, kdo maloval to, věru
měl nápady! – Nu, proč se nesmějete,
když směje se váš bůh?
A dupnul hněvně
a dvořané se smáli. Z prachu židé
tvář pozvedli a vážný muž z jich středu,
kmet Philon, orel, myšlenky jenž křídlem
zalétal k slunci moudrosti a pravdy,
v před postoupil a mluvil tklivým hlasem:
„Krev teče městem naším, sloupy kouře
tam halí slunce tvář a na náměstích
a v ulicích lid Israelský zmírá
na hranicích pod spárem divé luzy,
na šibenicích, na prahu svých domů,
jež loupí, kdo chce, veden pouze zvůlí
a žízní zlata.“
– Nezdá se ti, Prisku,
že bacchantka tam na Pompejské fresce
prs levý menší má? Mně aspoň zdá se,
to podivno...
A Philon pokračoval:
„Vším vinen rozkaz tvůj, by socha tvoje
se vztyčila před svatou archou smlouvy.
My nemohli jsme tomu dopustiti
68
a v rouchu žíněném, na hlavách popel,
na prsou roztrhané černé šaty,
jsme prosili, by ráčil Petronius
být přímluvčím u tvého trůnu, pane,
a ušetřit nás této děsné rány.
Jak před tebou já též jsem před ním mluvil.
– Ta okna se mi nelíbí, jsou nízká,
a sloupy dorické by lepší byly,
zde příliš zlata, tam zas málo barev (
ta sprostá červeň!“
Philon pokračoval:
„Než takto zprzniti chrám Hospodinův,
smrt volíme, jsme řekli všickni sborem,
a muži, kmeti shlukneme se v davu
a přivedeme svoje ženy, dcery
a drobnou mláď a všecky povraždíme
a sebe druha druh ve oběť smíru.
Snad naše krev tvé rouhání, ó vládce,
před tváří boha vyváží a smíří.“
– Ty cypřiše u cesty vysekejte,
mně protivný ten strom jest, laur a myrty
kol vily nasázejte! Na tisíce
hnízd slavičích usaďte v keř a mlází,
ať veselo je!
Philon pokračoval:
„Jsme ochotni lid všecken obětovat,
ba celý národ na obětní kámen
šíj položí, než rouhal by se bohu!“
69
V tom obrátil se caesar jako bleskem,
stáh’ v pošklebek rty: Je to pravda, žide,
že vepřového štítíte se masa?
Proč, rád bych věděl?
Philon odpovídá:
„Náš zákon velí tak, zvyk otců svatý,
ba mnozí tak jsou přísní mezi námi,
že kůzlečím též, vládče, povrhují.“
– To mají pravdu, odpověděl caesar,
neb nechutné to maso! Vypuk’ v smíchy
a nevšímaje sobě dále židů
šel dál, procházel jizby vše a síně,
tu hněvem vzkypěl, tam se ušklíb’ žertem
dle choutky své, tlum židů kráčel za ním.
Šli s hlavou sklopenou a s bázní v duši,
neb tyrana žert bývá horší hněvu.
Však Philon pokračoval v svojí řeči,
jež rovna byla hor bystřině prudké,
jíž darmo skalin fantastické trosky
neb vývratě se staví v cestu vírnou;
ji rovněž nikdo kolem neposlouchá,
leč ona pouští dál svůj valí hlahol,
pták všetečný chce překřiknout ji smíchem,
štít skalný v brod jí hodí štěrk a kámen,
leč ona vítězící dál se valí,
hřmíc věčnou hymnu pustině a bohu.
„Ó, smiluj se, je smutek v našich duších
a na prahu úst našich sedí povzdech,
lne suchý jazyk na vypráhlou dáseň
a oko pálí přívalem slz horkých,
70
a doma čeká lid náš opuštěný,
jsa luze vydán v pospas. Z prsu matky
dřív nesmí děcko píti sladkou vláhu,
než vrátíme se domů vyslyšeni,
než spásy slovo spadne s tvojich retů
a zastaví to bezpráví, jež páše
na jmění našem potulný dav z ulic
a vojsko lačné krve jako zlata.
Ó smilování, chcem se modlit k Bohu,
by štěstím věnčil všecky tvoje kroky
a laurem slávy nesmrtelné hlavu,
bys vládnul dlouho veliký a mocný,
jak vládl druhdy Šalamón a David!
Chcem za tebe se modlit, nikdy k tobě!
Však naše kdybys neuslyšel hlasy,
tu jistě Bůh by povstal ve svém hněvu
a spravedlnost, jež v nás uražena,
by pozved’ z prachu na trůn všehomíra!
Ó nevolej hněv boha na svou hlavu,
na pavučině visí, děcka prstem
neb náhodou ta můž’ být přetržena
a žernovem tě zkruší hrozné pomsty!
Soud váhá stále, ale přijde jistě!
Však řeči této nevšímal si caesar
ni druzi jeho. Náhle mezi dveřmi
se Chaereas přiblížil ku vladaři,
ten šlápnul na nohu mu s hlučným smíchem.
Rty stisknul uražený praetorian
a neceknul, však tím rozzloben caesar
řvát jal se:
Nuže, křič přec, nemotoro,
a tancuj na jedné! Já chci se bavit
62
a vy se smějte! Což mám kolem sloupy?
A tleskejte mu!
Chaereas rty stáhnul
na úsměv nucený a jal se křepčit,
však v hloubi oka jeho zableskla se
tvá, Nemesis, tvář s děsnou hadí kšticí.
Když odcházeli židé, k Philonovi
se praetorian sklonil s mračnou tváří:
„Do zítřka počkej v Římě na odpověď,
víc o mně uslyšíš!“ a než moh’ Philon
se dále ptát, s družinou caesarovou
na schodech zmizel.
Druhého dne skonal
pod meči svých praetorianů caesar,
je Chaereas ved’, první ťal ho v hlavu.
72