Zpověď vlků.

Jaroslav Vrchlický

Zpověď vlků.
Eskurial tmí se jak mohyla velká, noc juž vstává nad ním, pomsty roditelka. V koutech šerých komnat zlé svědomí sedí, v duše dno se dívá, ale slova nedí. Uklání stráž kopí i muškety zvedá, mlčky mihla ze vrat postava se šedá. Kráčí v pusté sady. Šumí vodomety, mrtvých dechem těžce dýchají kol květy. V dlouhé aleji, kde stínů hra se sbíhá, druhá postava se nachýlená míhá. Potkají se mlčky, rozejdou se znova, fontan obcházejí mračni, beze slova. Chvílemi jen v šumot vodomet jak šplíchne, schýlený stín první tiše „Carlos!“ vzdychne! Chvílemi jen v šumot stromů větru letem „Flámsko!“ vzdychne druhý chvějícím se retem. A zas potkají se, nad fontanem stojí a zas rozejdou se, druha druh se bojí. Když děs táhne nocí, smutek vichrů echem, tak se ti dva vlci zpovídají vzdechem. 128