Antická hymna na slunce.

Antická hymna na slunce. – Frant. KvapiloviKvapilovi. –
Buď zdrávo slunce, nejlepší všech bohů, ba otec žití, s oblačného trůnu se dívá stejně v chaos i květ hlohu a věčný ether tká si na korunu. A patří klidně v propasti a moře. Od mládí svého vzňat jsem k němu láskou, mně zázrakem byl herold jeho – zoře, a mlha divem, jež mu bývá maskou. Já rukama paprsky jeho chytal, je zrakem pil, div oči neosleply, za jeho svitem, kde mi hrál a kmital, jsem otáčel se, kde krb jeho teplý. Buď zdrávo slunce! Sterém ve obraze nám stále svítí jeho tváře svatá, jím světy v své se drží rovnováze, jím země láskou do mateřství vzňata. Toť Hélios, jenž s ohnivými oři z vln vyjíždí, jež chví se jako lyra, jím v hřivách mraků rosné perly hoří a paprsk, uzda, drží je a svírá. 30 Toť Dionys, jenž po světě kol chodí, jímž v číši révy světa los je zvážen, jímž poupata se z thyrsů suchých rodí, jak jede blažen smečkou tigrů tažen. Toť Asklépios, vykupitel, spása! Ve osmi kruzích nebes vládne. Sterá se souhvězdí trou pod ním, vesmír jásá a souzvuk rodí se v svět, jeho dcera. Jak věrní otroci jdou časy za ním. Kam hne se, jaro květy vstříc mu hází, on připíná jeseni hrozny k skráním a ztápí lidstvo v blaho beze hrází. A plachá zima jak vlčice lačná se vyjíc z dálky k jeho nohám loudí, však tknuta jeho zrakem taje v mračna, se rozplývá a v slzných zdrojích proudí; Přespřes tvář tvou, matko země, z jara stéká a slunce vítěz usmívá se v mraku, jím zlatem kmitá v dálce modrá řeka a jiskrou zřítelnice v lidském zraku. A země, potěšena zvěstí velkou, vzpne do hvězd hlavu, v moře vhrouží nohu, a šťastna jest jak druhdy roditelkou všech tvorů, lidí, nesmrtelných bohů! 31