Antická hymna na slunce.
– Frant. KvapiloviKvapilovi. –
Buď zdrávo slunce, nejlepší všech bohů,
ba otec žití, s oblačného trůnu
se dívá stejně v chaos i květ hlohu
a věčný ether tká si na korunu.
A patří klidně v propasti a moře.
Od mládí svého vzňat jsem k němu láskou,
mně zázrakem byl herold jeho – zoře,
a mlha divem, jež mu bývá maskou.
Já rukama paprsky jeho chytal,
je zrakem pil, div oči neosleply,
za jeho svitem, kde mi hrál a kmital,
jsem otáčel se, kde krb jeho teplý.
Buď zdrávo slunce! Sterém ve obraze
nám stále svítí jeho tváře svatá,
jím světy v své se drží rovnováze,
jím země láskou do mateřství vzňata.
Toť Hélios, jenž s ohnivými oři
z vln vyjíždí, jež chví se jako lyra,
jím v hřivách mraků rosné perly hoří
a paprsk, uzda, drží je a svírá.
30
Toť Dionys, jenž po světě kol chodí,
jímž v číši révy světa los je zvážen,
jímž poupata se z thyrsů suchých rodí,
jak jede blažen smečkou tigrů tažen.
Toť Asklépios, vykupitel, spása!
Ve osmi kruzích nebes vládne. Sterá
se souhvězdí trou pod ním, vesmír jásá
a souzvuk rodí se v svět, jeho dcera.
Jak věrní otroci jdou časy za ním.
Kam hne se, jaro květy vstříc mu hází,
on připíná jeseni hrozny k skráním
a ztápí lidstvo v blaho beze hrází.
A plachá zima jak vlčice lačná
se vyjíc z dálky k jeho nohám loudí,
však tknuta jeho zrakem taje v mračna,
se rozplývá a v slzných zdrojích proudí;
Přespřes tvář tvou, matko země, z jara stéká
a slunce vítěz usmívá se v mraku,
jím zlatem kmitá v dálce modrá řeka
a jiskrou zřítelnice v lidském zraku.
A země, potěšena zvěstí velkou,
vzpne do hvězd hlavu, v moře vhrouží nohu,
a šťastna jest jak druhdy roditelkou
všech tvorů, lidí, nesmrtelných bohů!
31