Píseň žoldáka.

Píseň žoldáka.
Zní trouba, oř můj deptá prach, můj korbeli, výš v jeden vzmach, tvé víno jako krve nach se smutně na mne dívá; jak zítra bude? – K čemu strach, vždyť každá předtucha je lživá! Tak zkusil jsem to tisíckrát, můj život pít a bít se, rvát, v třesk mečů, v polnic břesk se smát a síti žal a hrůzu, dnes raněn – zítra v boji stát, sám prodajný v prodajnou luzu. Dnes pán můj rytíř – zítra pop, pozejtří po mně ani stop, dost možná, že juž přes můj hrob hřmít bude vichrů jízda a v štít můj kdesi v hradní strop že vlaštovky si sklenou hnízda. Slyš, svah se zachvěl lesnatý, ruch kol v dol sněhem zavátý, to jede kupec bohatý, hvizd táhlý – juž ho máme! a všecky pytle s dukáty i břicha rozpáráme. 77 Mnich s odpustky jde v stínu skal, ó dobrý obchod udělal, co duší v rajskou slávu slal, co peněz v mošnu svoji. S ním k zemi! – „Ave“ nedolkal a v boží slávě sám juž stojí. Přes chrámů, hradů, chatek rum já bouřně jdu, dnes korbel k rtům a ženy cizí ku ňadrům po těžkém boji tisknu, a raněn v boje hluk a šum jen zakleji a výsknu. Dnes vyhnán, naverbován zas; co vedro mi a co je mráz, co bůh je mi a co mi ďas? Syt bojů všech a zkoušek znám jedno: Krátký mečem ráz a dlouhý, nekonečný doušek! 78