Antinous.

Antinous. – Jos. Myslbekovi. –
Tma byla v síni, mramor jen svítil v ní, plál bílý, jak by měsíce paprsk mdlý byl utkvěl na těch sochách bohů, v přitmělých výklencích které bděly. Tak štěstí rovněž odchází z duší nám a pusté srdce zůstává prázdné pak, jen upomínka někdy zbude, kmitajíc zábleskem slabým do tmy. Kdos přišel – bílá postava, kráčí blíž, v své ruce drží kahanec, cloní jej, jak bála by se, v noční chvíli někoho z dřímoty snad že vzbudí. Ó chodče pozdní, nadarmo lekáš se! Ten, který dřímá na lůžku v síni té, víc nevzbudí se, aby vítal Hélia jásavé, zlaté oře. On rosné jitro neuzří nikdy víc! dech růží plných, slavíků tklivý zpěv, děv sladkoňadrých úsměv, všecko, všecko juž urvala jemu Lethe. 54 Ó zdvihej rukou, bolestí jež se chví, ten řasný peplos halící jeho tvář; ó dále zírej v jeho tahy posavad zářící věčnou krásou! Tou, která druhdy jala tě, dávno juž, a která bleskem zdrtila tebe v prach a rázem křídla dala tobě, nesouc tě nad zemi orlím letem! Jen dále zírej v ztrnulé tahy, dál, tvar obličeje naposled sleduj; plač, chrám Krásy zbořen tady leží, zhasla v něm zářící lampa – život. Jen dále noř se v zpomínek bezdnou tůň, den velký štěstí zázrakem jak ti vzplál, kdy na pochodu Bythynií unaven zašel jsi ve hvozd stinný. Zde spáti zřels ho pod fíkem, mladý hoch snad honbou znaven, usnul zde, pastýř snad, jenž málo dbalý svého stáda, sbíraje jahody, podleh’ vedru. Spal v mechu; hlavy antické jemný sklon mu rámě líbal zlacené sluncem, vlas šíj vlnou jemu tmavou vroubil, na retech utkvělý úsměv svítil. 55 A chiton krátký, řasnatý údů vděk víc prozrazoval oku než tajil jej, tys zdiven ptal se, který z bohů zbloudil to po věcích k siré zemi? Tys bál se jeho přerušit sladký sen, tys nad ním plakal! Nad děckem, které spí, tak v citu štěstí matka bdící ve pláči směje se, hvězdy v duši. Tys vzal jej s sebou; v hlomozu bitev on byl stále s tebou, přítel tvůj, ano víc – tvá láska velká, svatá, jedna, splnil ti života sny a touhy. Teď mrtvý na vždy pro tebe ztracen jest, však lidstvu věčně planouti bude v tmách co maják zářný čisté krásy, na křídlech duši jež zvedá k hvězdám. Ó dlouho zírej v ztrnulé tahy ty! ať navždy v duši vryješ si jeho tvář, on musil zhynout, aby mohl smáti se gracií jeho mramor. 56