Spravedlnost.

Spravedlnost.
Vrh’ na zem Amru hûky jantar žlutý, stráž kázal zdvojit u haremu bran, pak dlouho seděl těžce zadumán, zrak vnořen v sorbet posud nedotknutý. Pak za ňadra sáh’ ve divokém chvatu a vytáh’ prsten. Jak v granátný plod had dvojklaný a tenký jazyk vbod’, vryl na něm zlatník maurský do achatu. Ten prsten, povolán byv k Tamerlanu, ve přátelství a shody věčný znak dal synu chana. Včera jeho zrak jej našel v haremu a u fontanu. Tam na dlažici mramorové svítil. Jak přišel tam? To jistě chanův syn se vplížil v harem jako noční stín a tam jej ztratil. – Amru prsten chytil Aa prohlížel jej, nemůž’ taký druhý být pod sluncem, jak ten, co před ním plál. Byl tady, ale s kterou z dívek spal, o kterou zloupil Besarabské luhy? 111 Či s dcerou Uralu či Numidie, či s Maurkou, jejíž vlastí Gibraltar? Či s židovkou, jejíhož oka žár blesk do zraku a jedy v svaly lije? Ó jistě byl tu – prsten hle to praví! U fontanu spal této noci dnes a kroužek zlatý s prstu se mu svez’, ať plavý hladil vlas anebo tmavý. Je třeba ve všem spravedlivý býti! A kynul eunuchům, šept’ slova tři a vyšel vítěz v myšlének svých při, za tigry do pouště se honbou řítí. A když se vracel, eunuch otevírá. Kol fontanu tam leží tři sta žen, tu hnědý prs, tam bok plá obnažen a mlčky eunuch s meče krev si stírá. Svit luny padá kol na mrtvá těla. V tom vešel otrok, čelem o trůn bil: „Ten prsten, pane, v ryby břiše byl, již včera k obědu tvá velkost měla!“ 112