Spravedlnost.
Vrh’ na zem Amru hûky jantar žlutý,
stráž kázal zdvojit u haremu bran,
pak dlouho seděl těžce zadumán,
zrak vnořen v sorbet posud nedotknutý.
Pak za ňadra sáh’ ve divokém chvatu
a vytáh’ prsten. Jak v granátný plod
had dvojklaný a tenký jazyk vbod’,
vryl na něm zlatník maurský do achatu.
Ten prsten, povolán byv k Tamerlanu,
ve přátelství a shody věčný znak
dal synu chana. Včera jeho zrak
jej našel v haremu a u fontanu.
Tam na dlažici mramorové svítil.
Jak přišel tam? To jistě chanův syn
se vplížil v harem jako noční stín
a tam jej ztratil. – Amru prsten chytil
Aa prohlížel jej, nemůž’ taký druhý
být pod sluncem, jak ten, co před ním plál.
Byl tady, ale s kterou z dívek spal,
o kterou zloupil Besarabské luhy?
111
Či s dcerou Uralu či Numidie,
či s Maurkou, jejíž vlastí Gibraltar?
Či s židovkou, jejíhož oka žár
blesk do zraku a jedy v svaly lije?
Ó jistě byl tu – prsten hle to praví!
U fontanu spal této noci dnes
a kroužek zlatý s prstu se mu svez’,
ať plavý hladil vlas anebo tmavý.
Je třeba ve všem spravedlivý býti!
A kynul eunuchům, šept’ slova tři
a vyšel vítěz v myšlének svých při,
za tigry do pouště se honbou řítí.
A když se vracel, eunuch otevírá.
Kol fontanu tam leží tři sta žen,
tu hnědý prs, tam bok plá obnažen
a mlčky eunuch s meče krev si stírá.
Svit luny padá kol na mrtvá těla.
V tom vešel otrok, čelem o trůn bil:
„Ten prsten, pane, v ryby břiše byl,
již včera k obědu tvá velkost měla!“
112