Zní trouba, oř můj deptá prach,
můj korbeli, výš v jeden vzmach,
tvé víno jako krve nach
se smutně na mne dívá;
jak zítra bude? – K čemu strach,
vždyť každá předtucha je lživá!
Tak zkusil jsem to tisíckrát,
můj život pít a bít se, rvát,
v třesk mečů, v polnic břesk se smát
a síti žal a hrůzu,
dnes raněn – zítra v boji stát,
sám prodajný v prodajnou luzu.
Dnes pán můj rytíř – zítra pop,
pozejtří po mně ani stop,
dost možná, že juž přes můj hrob
hřmít bude vichrů jízda
a v štít můj kdesi v hradní strop
že vlaštovky si sklenou hnízda.
Slyš, svah se zachvěl lesnatý,
ruch kol v dol sněhem zavátý,
to jede kupec bohatý,
hvizd táhlý – juž ho máme!
a všecky pytle s dukáty
i břicha rozpáráme.
Mnich s odpustky jde v stínu skal,
ó dobrý obchod udělal,
co duší v rajskou slávu slal,
co peněz v mošnu svoji.
S ním k zemi! – „Ave“ nedolkal
a v boží slávě sám juž stojí.
Přes chrámů, hradů, chatek rum
já bouřně jdu, dnes korbel k rtům
a ženy cizí ku ňadrům
po těžkém boji tisknu,
a raněn v boje hluk a šum
jen zakleji a výsknu.
Dnes vyhnán, naverbován zas;
co vedro mi a co je mráz,
co bůh je mi a co mi ďas?
Syt bojů všech a zkoušek
znám jedno: Krátký mečem ráz
a dlouhý, nekonečný doušek!