Arete.
– Svému bratrovibratrovi. –
Arete, krásná Aristippa dceř
a hrdá jako Juno,
si vyšla večer v háje tmavou šeř,
kdy vycházíš ty, luno!
A před tvou tváří, která symbolem
je smavé Afrodity,
jí splýval s rtů hrdosti plápolem
ten smělý hovor hbitý:
Slyš, holoubků jež párem tažena
svět držíš pod svou nohou,
já nechci býti láskou blažena
jak všecko pod oblohou!
Nechť každý lká pod sladkým tvojím jhem,
mře, zmítá se a svíjí,
dceř otce filosofa hrdá jsem,
tvou zhrdám poesií.
Tvou zhrdám něhou, tvými plameny,
myšlence zasvěcena
já nechci nikdy muže rameny
být k loži přivlečena!
36
Já velké zasvěcuju Palladě
svůj celý život čistý! –
V tom divný ševel zvučel po sadě
jak chechtot mezi listy.
A rázem blízký rozdělil se keř,
v něm svítilo dvé očí,
než ohlédne se Aristippa dceř,
faun starý z něho skočí;
Jeje hrozný, plný prachu, na bradě
má ještě zbytky pěny:
Já slyšel, cos tu lkala k Palladě,
ó křehké slovo ženy!
I prchá Arete a za ní on,
juž přižehnul ji k hrudi,
dech jeho cítila a lásky zvon
ji náhle ze sna budí.
Kde faun jest? – Zmizel. Ale jeho dech
otrávil její duši;
teď vášně palný a neznámý žeh
jí mozek v hlavě suší.
Teď cítí jen, že musí milovat
a muže za objetí
že dá i život! Sama v divý chvat
za faunem v houští letí.
37
A na měsíce ploše zářivé
hle velká, obrovitá
plá Afrodita! V tváři hněvivé
jí zlobný úsměv kmitá.
Ví, kořist vyrvala juž Palladě,
svůj prohlíží lup jistý,
a divný ševel zvučí po sadě
jak chechtot mezi listy.
38