Strž světla, jasu, paprsků a zoře
se otevřela, z ní se valil hlas,
svých proudů vření utišilo moře,
na křídle rozpjatém se kondor třás’. –
Tři andělové, jenž zpět létli domů
od země, skryli tvář v perutí šer,
děs zarazil je z toho hlasu hromu,
jenž přehlušil i zpěvný jásot sfér. –
A hlas ten pravil: Svěřen vaší dlani
na prosbu vaši osud člověka.
Čím v žíly vlili jste mu síly vzplání,
by lehčí byla kletba odvěká?
Co dali jste mu, by svůj osud děsný
moh’ nésti ne-li šťasten, aspoň tich?
Předstoupil první s obličejem vesny,
skráň ukláněje světla na stupních:
Já člověka jsem viděl; večer skanul
ku širé zemi, mlčel pták i strom,
do úhlů světa chladný vítr vanul
a pustý trčel kamenitý lom. –
A na tom lomu s tváří zoufající
on se zlomenou klečel motykou,
pot v ručejích mu tekl s bledých lící,
nad směsí strojů lkal tu všelikou.
Vše lámalo se o kámen a křemen,
kam pohled’, jeho sokem okolí,
vůl neměl jho, oř jeho neměl střemen,
jen ruka jeho měla mozoly.
Já za ruku jsem vzal tu nešťastníka
a ved’ ho pod strom v měkké trávy chlad,
a z darů tvojich – budiž tobě díka –
já spánek vzav děl člověku: Jdi spat!
A na víčka, jež parnem rudá byla,
já mačkal dřímotný jsem nepenthes,
a mlha spánku brzy obě slila
a člověk šťasten v zapomnění kles’. –
Neb spánek, to jest mystický chléb duší,
to alleluja srdcí znavených,
v něm opět srdce klidem zvěře buší
a vášně pud v něm konejší se tich.
Co zítra jemu, dnes když zapomněno,
mžik spásy, vykoupení kyne-li?
Já lidstvu dal jsem nejkrásnější věno!...
Bůh druhému tu kynul anděli.
Já člověka jsem našel ve jhu parna,
pot ručejemi s čela jeho tek’,
i spánku milost byla tady marna,
neb jako mouchy příval myšlenek
jej šálil, pálil, hlodal, bodal, vraždil.
Já vína v prázdnou nalil jemu číš,
snům jeho cestu rubíny jsem dláždil
a křídla dal mu, aby vzlétnul výš. –
Ó víno, duchů nektare ty zlatý,
ó slzy slunce v pohár chycené,
co ústrky jsou, útrapy a ztráty,
co všecko štěstí, blaho ztracené?
Ty splítáš duhy na skráň myslitele
a ráje otvíráš mu předtuchu,
zář edenu se v duši jeho stele
ve šumném jásotu a výbuchu!
V tom třetí anděl předstoupil a pravil:
Já u člověka stanul, byla noc,
na loži tvrdém divý žár ho trávil,
sen prchal, vína nestačila moc.
Tu za ruku jsem chytil ženu, Evu,
a v ucho šeptal jsem jí: Slyš a vstaň,
tam ňadro hřímá plné vzdorů, hněvu,
tam potem horkým zbrocená je skráň.
Tam ruka mdlá se křečovitě svírá,
jež hmoždila se ve dne za tebe,
vstaň, budiž jeho naděje a víra!
Vstaň, vznes jej svojí láskou do nebe!
Jeť žena všecko! Opium i mana,
je vína kouzlo, a je spánku mír,
je clona sama ráje hvězdotkaná,
je slastí božských nekonečný vír.
Je bouř a klid, je vzruch a utišení,
noc hluboká a propasť závratná,
jí z ňader pučí víno zapomnění,
jímž vzpruží se zas noha malátná.
Jí mozek myslí a jí srdce buší,
jeť ona život sama nejvyšší,
je zoře citu, žernov, který kruší,
čím zmar a zkáza v boj si přispíší.
Já největší z tvých darů, Hospodine,
na srdce člověka jsem položil,
neb ženou život trvá jen a hyne,
tys chtěl, by člověk život rozmnožil!
A z ženy klína povstal člověk svěží
a síly pln šel po své práci zas!...
Ztich’ anděl – kolem hluboký klid leží
a v strži světla mlčí děsný hlas.
A dolů jenom požehnání splývá,
kde žena muži v práci soudruhem
jde zvolna – skřivan v azuru co zpívá –
a usmívá se prvním za pluhem.