Hadi v růžích.
Noc. Nad Nilem se siný měsíc houpá
a v modrých parách zvolna výše stoupá,
nad ploché střechy palem tlum se kloní,
v jich šepty zádumčivě fontan zvoní.
V té chvíli povstal Oktavian z lože;
ku zemi shrnuv tigří a lví kože
jde tiše chodbami, sfing přísných středem.
Na sloupech, obeliskách v svitu bledém
květ lotosu, jak byl by živ, se vine
a s hlavou ibisa zjev mnohý kyne
tak přísně, jakby ptal se: Synu Říma,
co tady chceš? Tvá vina, že teď dřímá
ta řada síní v pološeru dumném.
Kde lkaly fletny v davů shonu šumném,
kde číše bleskly a se smály ženy;
jdi, zpupný vítězi! – Však zamyšlený
dál caesar kráčel nepromluviv slova.
Tu úzký vchod, hle, sloupů basaltová
jej tvoří dvojice, tak v hrob se vchází.
Dál caesar jde a stín se za ním plazí
hned vedle něho, nad ním a zas pod ním
a z podlahy jak ve zrcadle vodním
se zdají květů celé věnce růsti.
Jde tmavou chodbou – tato v jizbu ústí
a její půli lože zaujímá,
a na tom loži ona krásná dřímá
59
a caesar cítí, kterak v něm krev kypí.
Až na zem kanou byssu bílé cípy
a plno růží všude; těžká vůně
zde dusný plní vzduch. Ve květin lůně,
květ sama, Kleopatra odpočívá.
A upřeně se Oktavian dívá
na tuto v růžích skrytou spící krásu.
Chce políbit ji – leč jak stíny vlasů
cos mezi květy na ňadrech jí leží.
Blíž nakloní se. – Ucouvne jen stěží,
stín vztyčil se, hle, malé hádě syčí,
naň dvojklaný svůj jazyk drze tyčí,
kde bylo na prsu, tam skvrna tmavá
jak list, jenž z rudé růže upadává
na bílou sestru vedle na křovisku.
A druhá zmije vedle první v blízku
a caesar chápal. – „Jistě bozi slali
mi tebe, neúhledný hade malý;
jak děkuji ti! Cítím v této chvíli,
jak v síle své i světa pán se mýlí,
tys zachránila Řím, ó malá zmije,
neb tvůj lós byl by mým též, Antonie!“
60