Moudrost života.
– Frant. Heritesovi. –
Vezír Džafar, velký v bitvě jako v radě,
procházel se jednou ve palmovém sadě
mezi řadou broskví, mezi ananasy,
datlemi a fíky. Slunce zlaté jasy
hrály v bílém písku, na trávě i květu
tisíce duh tkaly v kapky vodometu,
který z tlamy zmoka pod velkými listy
tryskal v modrý blankyt zářící a čistý.
Tmou rozlehlých, starých, majestatních cedrů
mramorový palác kmital v denním vedru,
hořel celý jako velký bílý plamen,
okna jeho plála, každé drahý kámen.
Lesk a píseň všecko, kam vkročila noha.
Svět byl kolem jako velký zázrak boha.
Džafar hleděl, v písku jak si hráli ptáci.
V tom na stezce stáli před ním jeho žáci,
na svých ňadrech ruce skřížili a hlavu
ukláněli: Odpusť zvědavému davu,
spor vznik’ mezi námi, máš rozhodčím býti;
pověz, zdali dobrem aneb zlem je žíti!
Džafar překvapený hleděl k zemi chvíli.
Než však odpověděl, Juzuf mluvit pílí:
Darmo, řek’ jsem, vy se k mistru ubíráte,
113
jeho náhled já jsem slyšel častokráte:
život že je bídný, že je zlem, že raní
tam, kde nejmíň myslíš, zrádně, z nenadání.
Ano, není tomu příliš dávno, všecku
slávu jeho výše necenil než pecku,
kterou z broskve vyndá, jejíž ostrou hranou
zranil dásně sobě a již hodil stranou.
Viď, náš mistře drahý, že to pravdou není!
na Juzufa soptí druzí rozhorlení.
Ale Džafar vážně sivou kývá bradou,
oko těká sadem, dlouhou žáků řadou
a pak odpovídá: Nelhal Juzuf, druzi,
není tomu dávno, tímto sadem v chůzi
utrh’ jsem si broskev, divě nedočkavý,
zabořil jsem zuby v její purpur žhavý,
příliš divě, takže zraniv ústa sobě
mrštil jsem ní ve prach, rozlícen, v té době
přírodě jsem klnul, která plodem dráždí,
láká sladkou šťavou, vnitřkem raní, vraždí,
a dar její s žitím pak jsem porovnával.
Brzo ale prchnul hněvu první nával
a já viděl, člověk je-li spravedlivý
v žití, nepostačí zkoumat jeho divy,
že jak tvrdá pecka tají sladké jádro,
ruda zlato, vodu skalin tvrdé ňadro,
tak i život lidský přes veškerou zlobu
v jádru svém je dobrý od kolébky k hrobu.
Život celý broskev s usměvavou tváří,
mladost, její maso šťavnaté, jež září,
uvnitř pecka tvrdá, dospělý věk muže
drsný, ale blah, kdo rozluštit jej může,
114
najde jádro sladké, stáří shovívavé,
moudré, nebem dané, vlídné, štěstí pravé.
Přitom utrh’ broskev, sobě pecku nechal,
maso žákům podal, do paláce spěchal.
*
Prchly mnohé roky; prchly, jako v chmuru
ptáci když se tratí; na hedvábnou šňůru,
již mu kalif poslal, velký Džafar hleděl.
Iblis, anděl smrti, na prahu již seděl.
Žáci kolem stáli v mlčení a pláči.
Džafar pozved’ hlavu: Nu, jak Allah ráčí,
zkušenost to častá, ovšem že dost smutná,
však mé pecky jádro příliš trpce chutná!
115