Při obnovení sochy Bruncvíkovy pod mostem Karlovým.
– Paní Karolině Světlé. –
Tak mostu Karlova zas na pilíři,
jak bájila tě stará pověst lidu,
se vznášíš v jaré, junácké své kráse.
Ruch města kolem tebe hřmí a víří,
ten nese radost svou a ten zas bídu,
chvat davů, vozů rachot rozléhá se;
a v noci v hvězdném jase
pod tebou Vltava své dumy zpívá;
sto věží ve malebném věnci kývá
ti v pozdrav němý, s řekou žalující
most v mlhu šerou splývá
jak rámě obra v dálku rozepjaté;
ty s mečem napřaženým, smavou lící
se díváš ku měsíci,
jak zbroj ti obetkává v třísni zlaté,
a sníš a dumáš – otevřená kniha
se minulosti děj před tebou míhá.
Sníš o výpravách ve pravěku šeři,
jež podnikal jsi v mládí neúnavný,
jež znaly pouště, hvozdy, hory, moře?
o půtkách s obry a s divokou zvěří,
o cestách, dobrodružstvích, jimiž slavný
165
jsi stal se světa šírém po prostoře,
kde vzplá i hyne zoře?
Sníš o zmijích, jež opletly ti nohu,
či o báječném velkém ptáku nohu,
jenž mláďatům tě do hnízda vnes’ v spárech?
Však roven polobohu
ty, nový Herkul, silou svojí paže,
jsi vítěz byl vždy v půtkách, vřavách, zmarech;
o moři, které v žárech
se vlnilo, kam lev, tvá věrná stráže,
když na lodi, jak odjíždíš, tě zočil,
se hlasným řevem zoufající skočil?
Sníš o době, kdy poprv tady vztyčen
jsi patřil v město Karla vzrůstající,
štít české tržby, která světem spěla?
Sníš o době, kdy národ těžce sklíčen
střás’ cizácké jho? Snad ti šlehla v líci
zář Kostnice, jež v kraj se rozletěla?
Kol tebe vřava zněla
sta vozů husitských, tys viděl cepy
a sudlice, zřel pochod velkolepý,
jak ze srdce se vlasti rozburácel,
oltáře krušil v střepy
a české síly příboj rozpoutaný
palcátem Žižky starých křivd tíž splácel.
Ó kterak jsi se vracel
v dny slávy své, na všecky světa strany
jak rád bys býval v boj též hnal se směle,
jak srdce v žulovém ti bilo těle!
Pak svědkem byls též obrovského pádu,
jenž zachvěl vlastí s čela Bílé Hory,
166
ty exullantů slyšels písně žalné,
tys viděl násilnictví strašnou vládu,
kol samý mrak a nikde naděj zóry,
jen nářky, stesky, kletby, slzy palné
těch, v kraje co šli dálné.
Ty slyšels v noci, stíny když se tměly,
co v železných si koších vyprávěly
ty sťaté hlavy našich mučenníků,
mřít viděls národ celý
a zápasit a klesat, vstávat stěží,
a v nový boj jsi patřil, v střelbě, křiku
studentů, bojovníků
jak davy Švéd byl utkán v tuhé řeži;
pak barbarská též zasáhla tě ruka –
blah, neviděls juž další žal a muka.
Teď nové doby vztyčen na zápraží
jak v zázrak v národ oživlý se díváš,
jak cherub třímáš zářící meč nahý,
pod tebou vřava sterá se zas sráží,
ty vesele v boj nový mečem kýváš,
jak budoucnosti lepší přístav blahý
by pojmout měl nás záhy.
Zříš, národ mladý ve mravenčí píli,
zříš město velké, plné čacké síly
jak vzrůstá jako divem před tvým zrakem,
a slyšíš jásot víly
z dna Vltavy, jež hlavu vznáší snivou,
zříš národ lví, jak posud s tvojím znakem
jde v zápas s dávným drakem,
jak v dílo zdárné mění píseň tklivou,
zříš ve vítězství blízkou zlatou zoři
a její pablesk na tvém meči hoří.
167
Žel, meč to není, který, jaks ho tasil,
hned srážel celým šikům vojska hlavy,
jímž vítěz prošels krajinami všemi.
Kde nyní je ten meč? Ó ten by spasil
nás v těžkém boji! Nebo davy, davy
kol nepřátel se rojí v české zemi
a k prosbám blankyt němý!
V most Karlův zazděn meč tvůj podle zvěsti.
Kdo najde jej a s ním zas celé štěstí
té země, tvého lva jež v znak si vzala?
Či symbol v tom, že pěstí
víc nelze dobýt mrtvých dědů slávu?
Meč ztracen! Síla ducha však se vzpjala,
nás z hrobu zburcovala.
Kéž s úctou sok před námi skloní hlavu
jak druhdy před tvým vytaseným mečem,
až silou ducha budoucna val ztečem!
Jdi, Kanzóno, tvá tklivá
zvěst nechať hlásá, město Libušino
že s důvěrou se v nový květ svůj dívá!
168