Mezi bibeloty
na knihovny vlysu,
kde se tísní noty
v spoustě časopisů,
nad moderní vazbou,
nad starými škváry,
zlatem hoří svícen
hebrejský a starý.
Devět zdobných ramen
devět člunků nese,
na dně jejichž plamen
v svátek rozžehne se,
zřím tu ruku vetchou,
jak se chví, když spěje
tlustý knot a krátký
vhroužit do oleje.
Slyším vážné hlasy
posvátné té chvíle,
zvuky přísné krásy
Jomkipuru, Tfile;
vidím šedé pejzy
kolem bledých skrání,
slyším Israele
kvil a naříkání!
V jizbě osamělé
v rabinově domu,
v thory listy ztmělé,
komu plál, ach, komu?
Svítil staré vdově,
jež bdí v noci sama?
Ve zmítaných duší
jaké svítil drama?
Jakou štván byl poutí
po moři a suchu,
než moh’ spočinouti
zde v té řadě druhů,
kteří podél stěny
se jak šiky tísní,
stráží mojí dumy,
druhy mojí písni?
Jak lid jeho, psanec,
zvyklý nářku, vzlyku,
býval svázán v ranec
v krámek vetešníků,
za babku byl prodán,
přeplacen pak znova,
než klid poskytla mu
jizba básníkova!
V tvůrčí práce shonu
duchu znavenému,
v hlahol ranních zvonů
skráň jsem zvedal k němu,
tisíc měl jsem chutí,
rozžehnout jej v ráno,
některé než moje
dílo dokonáno!
Citů mých když příval
ňader těsné břehy
rozechvíval, zrýval
palčivými žehy,
neb když duma jedna
velká, osamělá,
silně bušit začla
na svor mého čela.
Jako nad Talmudem
skloněn starý rabbi,
mezi pravdou, bludem
plavec mdlý a chabý,
kolikrát jsem třtinou
v pochyby se řítil,
s devíti co pruty
v sny mé svícen svítil!
Že sám nejsem v noci,
jak jsem cítil plně,
duchů jak bych mocí,
vlna rovna vlně,
zavát v bratrů šiky,
zápasících po věk,
cítil jsem, jak s lampou
věky chodí člověk.
Jak tmy kolem plaší
žití nesouzvuky,
myšlenky kde raší,
v nové, zářné puky;
s nové mízy tokem,
by duch povstal silný,
nezdolaný athlet
věčné, boží dílny!
Nuže, plaň v mou práci,
dárku milých dlaní,
v plesu, v resignaci,
těsně u mých skrání!
Slyším z dáli žalmy,
samum v pouště šíru,
vidím kynout palmy
věčných oas míru!