VIII. SVÍCEN.

VIII.
SVÍCEN. – Paní Gabriele PreisovéPreissové. –
Mezi bibeloty na knihovny vlysu, kde se tísní noty v spoustě časopisů, nad moderní vazbou, nad starými škváry, zlatem hoří svícen hebrejský a starý. Devět zdobných ramen devět člunků nese, na dně jejichž plamen v svátek rozžehne se, zřím tu ruku vetchou, jak se chví, když spěje tlustý knot a krátký vhroužit do oleje. Slyším vážné hlasy posvátné té chvíle, zvuky přísné krásy Jomkipuru, Tfile; 111 vidím šedé pejzy kolem bledých skrání, slyším Israele kvil a naříkání! V jizbě osamělé v rabinově domu, v thory listy ztmělé, komu plál, ach, komu? Svítil staré vdově, jež bdí v noci sama? Ve zmítaných duší jaké svítil drama? Jakou štván byl poutí po moři a suchu, než moh’ spočinouti zde v té řadě druhů, kteří podél stěny se jak šiky tísní, stráží mojí dumy, druhy mojí písni? Jak lid jeho, psanec, zvyklý nářku, vzlyku, býval svázán v ranec v krámek vetešníků, za babku byl prodán, přeplacen pak znova, než klid poskytla mu jizba básníkova! 112 V tvůrčí práce shonu duchu znavenému, v hlahol ranních zvonů,zvonů skráň jsem zvedal k němu, tisíc měl jsem chutí, rozžehnout jej v ráno, některé než moje dílo dokonáno! Citů mých když příval ňader těsné břehy rozechvíval, zrýval palčivými žehy, neb když duma jedna velká, osamělá, silně bušit začla na svor mého čela. Jako nad Talmudem skloněn starý rabbi, mezi pravdou, bludem plavec mdlý a chabý, kolikrát jsem třtinou v pochyby se řítil, s devíti co pruty v sny mé svícen svítil! Že sám nejsem v nocinoci, jak jsem cítil plně, duchů jak bych mocí, vlna rovna vlně, 113 zavát v bratrů šiky, zápasících po věk, cítil jsem, jak s lampou věky chodí člověk. Jak tmy kolem plaší žití nesouzvuky, myšlenky kde raší, v nové, zářné puky; s nové mízy tokem, by duch povstal silný, nezdolaný athlet věčné, boží dílny! Nuže, plaň v mou práci, dárku milých dlanídlaní, v plesu, v resignaci, těsně u mých skrání! Slyším z dáli žalmy, samum v pouště šíru, vidím kynout palmy věčných oas míru! 114