I. V klínu všecky kvetoucí růže léta,

Jaroslav Vrchlický

I.
V klínu všecky kvetoucí růže léta,
V klínu všecky kvetoucí růže léta,
jde v svět Láska veliká, vítězící, cítíš, jak se dotýká všeho dechem, kamkoli vstoupí.
Vzduchem horkým kadeře hladí v letu, ústa ladí k polibkům i ty ruce, které v dálku vzpínaly toužné dlaně, objímat učí! K nám tak přišla. Cítíš ji, na dně v duši? Tam se modlí, zpívajíc: „Věčné jaro těchy, klidu, souzvuku, tichých slastí dopřej nám Osud!“ V mojí zpívá: „Shroutit se mohou věky, nad vším trůnit vítězná budu vždycky ve všech srdcích; s důvěrou zvedám oko hledajíc Tebe!“ – 13 Echem zní mi slavnostním z dálky: „Nazpět! Radost! Radost!“ Cítím to, že ji cítíš, jen ta ústa scházejí, jen ta ústa k důkazům lásky. By s rtů jejích v polibcích něha – Psyché, plaše kolem patřící, v božském studu, že jest naha, padla mi, by se skryla, v toužebnou náruč...