VEČERNÍ STESK.
Ach, blankyte, ach světlo, lesku,
ach, žel, že jste tak efemerní,
že obracíme hlavu v stesku
Zaza vámi v chvíli podvečerní!
Snad ti, které jsme milovali,
neb ti, kteří nás měli rádi,
že za vámi se ubírali
jak radost, láska, jako mládí!
Kam? V šer a noc a propast temna,
jak vy mizíte po dnu krásném
a nebyla tu ruka jemná,
vás zadržeti v chvatu časném!
A nebylo tu dosti síly
k vám říci: „Proč již mizíte nám?“
a v prázdno vyzněl hlas, jenž kvílí
vstříc ironií vlastním stěnám.
41
Ach, blankyte, ach, světlo, lesku!
a přec je rozdíl mezi vámi
a láskou, mládím, nechť si v stesku
nad vámi lkáme v posled sami.
Vy bezpečně se navrátíte,
dnem novým v nový jas a plání,
vyvy, mládí, plese, lásko, spíte
a nemáte víc z mrtvých vstání!
***
To vím, jsou stesky obyčejné,
jež mizící den v srdcích budí,
a stejně vnukům budou stejné,
v tom poznání vždy budem chudí!
Neb sami jsme zde efemery,
v noc hnáni vždy a v tmavé stíny,
jimž jas je pohádkou, a šerý
jež kácí stín vždy do hlubiny.
Jimž jas jest pouze mládí čarem,
za nímž jde v patách tma vždy většívětší,
a radost, láska jsou jen darem,
jichž držíme se marnou křečí.
Dnes byl jsi tu; tvůj hovor síní
se nesl veselými slovy
a zítra kdes? a přijdou jiní,
a kam ty šel jsi, málo kdo ví...
42
Dnes onu otvíral jsi knihu,
a hladil vlasy svojich dětí,
a zítra jdeš a ani rýhu
nenecháš v lidské nepaměti!
Ó, stíny na zdi lidmi sloucí!
Ó, hlubiny, v něž zapadáte!
Tak tma, jen tma jest nehynoucí,
do které všecky pospícháte!
A caesar jako žebrák, bědní,
v hloub smeteni jsou, v bezdno letí...
Ach, vím, že jsou to věci všední –
Však dlužno o nich přemýšleti...
***
Nuž přemýšlel jsem. Z lesa, stíny
kde míchaly se s parou země,
Noc vyšla z jejich prohlubiny
a cestou přidala se ke mně.
I šli jsme drahnou chvíli spolu
a já jsem pravil k ní: „Ó, noci,
jdeš jako sirá vdova v bolu,
jejž oběma nám nelze zmoci.
Kde vzala jsi jen tolik stínů
a jaká tma na tebe lehla,
že v řasách šatu, z ňader, z klínu
ti jedna hvězda neprošlehla?
43
A přece víš, za chvíli krátkou,krátkou
že roztrhne se clona mraku,
že světla první jiskrou sladkou,sladkou
den sžehne radost ve tvém zraku?
Že ustoupíš mu sama ráda,
až v ohni země bude státi,
až tady rozezní se stáda
a strom, keř, skála budou pláti!
Ó, z příštího že tehdy jitra
ti nevrátí se paprsek jeden,
že netryskne zář z tvého nitra
vzpomínkou na ztracený eden?
A přece hvězd máš legiony,
ba hvězdných soustav myriady;
a světla hoří pro aeony
a sluncí celé vodopády!
Co, člověk, já bych pak měl říci,
jenž větry šlehán v nejistotě,
vždy nezkojen, vždy milující,
jdu, prahnu, žízním, skován k hmotě?
Kde mé jsou hvězdy, slunce moje,
kdy mého příští vzplane ráno?
den každý nese nové boje,
co měl jsem rád, vše pochováno!
44
Kde teprve se stínů honí
přes tříšť mých strouchnivělých klasů,
oř smrti podkovou kde zvoní
mi v patách v zpěv můj bez ohlasu;
Kdekde srdce k smrti unavené
víc opory a síly nemá,
jen v nové stíny se zas žene?“.....žene?“...
Však vedle mne Noc dál šla němá.
***
A já děl k sobě zrazen Nocí
a nedostanuv odpovědi:
„Sám půjdu dál, jak budu moci
v těch tmách, v těch stínech, v této šedi.
Snad dovleku se přeci někam,
kde krbu oheň rozžhnu sobě,
vždyť zatím jdu a zatím čekám,
vždyť konec jednou bude v hrobě!
A nežli dojdu, najdu přec,
své dumy lampu pověsíme
a zazpívám si – třeba v klecikleci –
a osudu již odpustíme,
Žeže uvrhl nás na dno rokle,
kam světla paprsk nepronikne,
a nechť je duch můj ptáče zmoklé,
i ve tmách rokle rád si tikne.
45
Tam aspoň jedno místo suché,
kde peří déšť mu nepromočí,
když svět hluch, srdce budiž hluché,
též světu zaplaš slzy z očí!
Lze konečně i v stínech žíti
a najít úkoj, klid a práci
a jako v řásný plášť se skrýti
ve všemohoucí resignaci.
Když lítat nelze, možno kráčet,
když růže není, šípku zbude,
a dlužno-li svůj řetěz vláčet
za sebou v dráze štěstím chudé,
Lzelze vždy si píseň zapět k tomu,
lze ještě v světě najít spásu,
lze spočinout ve stínu stromů,
a usmívat se v slunce jasu!
Sám v sobě svět si utvořiti
a sobě navzájem být světem,
a trhat snů a tužeb kvítí
a zamyslit se nad poupětem!“
***
A co tak děl jsem v zamyšlení,
se struna jasná ve mně hnula,
svit jemný skanul v moje snění,
jakoby tma se rozhrnula.
46
A já se díval vedle sebe;
Noc nekráčela více se mnou,
já širé viděl svítit nebe,
též jitra první záři jemnou!
A vedle cesty mezi travou
jsem viděl velké kapky rosy,
a se vztyčenou šel jsem hlavou
a v hrudi mé se modlil kdosi.
Kdo lepší, silnější byl vírou:
Ne, nikdy ztraceno vše není,
věř, přijde se i nocí čirou
ve plné, jasné světlo denní!
Zda vskutku noc jsem prošel celou
ve myšlenek svých strmém honu?
Víc krajinu jsem nezřel ztmělou
a neslouchal jsem z dálky zvonu.
Ač zapadal v bouř větru šumnou
a mlhou dušen, zmlkal chvíli,
já vítal jeho píseň dumnou
jak ten, kdo poutí v cíl se chýlí.
***
Ach, blankyte, ach, světlo, lesku!
Ó, víc již nejste efemerní,
již neobracím hlavu v strachu
za vámi v chvíli podvečerní!
47
Jdu hrdě stíny večerními,
skrz mlhy silným křídlem pluji,
a mezi čtyřmi zděmi svými
již lampu pevně rozsvěcuji!
Již cítím, třeba sám byl chvílí,
že nejsem sám, že ke mně vždycky
se řada velkých duchů chýlí –
a hrdě jdu v ten zápas lidský.
V tu vřavu, zápas, věčné boje,
v těch záhad studny neprohlubných,
v tu žízeň pravdy bez úkoje,
v ten hlahol různých hesel chlubných;
Zeze svého Pathmu, nechť je malý,
jest vybojován mojí poutí,
nechť vržen v těsný koutek skály,
i světy mohu obepnouti!
A tkáti sny své v této říši,
nechť jiných srdce jest k nim chladné,
a zpívat zpěv svůj – zda jej slyší,
mně ptáti se – víc nenapadne.
48