DĚJINNÁ CHVÍLE.

DĚJINNÁ CHVÍLE. Před vídeňským parlamentem o půlnoci dne 21. prosince 1906.
Není hlasných kročejů po ulicích, není tísně zástupů, ruchu, šumu, město celé v čistého sněhu roušce obvykle dřímá. Málo vozů bezhlasně jen se smykne jako tiché přeludy zmrzlým sněhem, chodců kroky bezhlasně zniknou v šeru, porůzná světla Jenjen se pestří v řetězích nekonečných, než je mlha půlnoční spolkne v dálce, divně jako strašidla trčí k nebi balustrád sochy: Věštců sochy, mudrců, kteří Zákon druhdy lidstvu vrývali v desky z kovu, polonazí v chitonech lehkých tady v sněhové kápi 164 Sedísedí řadou dvojatou v němé dumě; jako kolos za nimi v klidné pose se stem očí planoucích rozložený parlament leží. V této chvíli, zpožděný kdy jen chodec chvátá v náruč rozkoše lehkonohé, s chleba skývou proletář domů spěchá po práci denní; Nadnad tou ladnou budovou parlamentu v městě líném Faїaků lehkovážných,lehkovážných křídlo dějin v posvátné chvíli noční tajemně šumí. Kdo je slyší? Slyší-li, zdali chápe? Zřídka spělo s tajemnou zvěstí dějin, dnes tu šumí radostně, vítězícím, mohutným tempem. Padá hradba útisků starých, padá, zle se brání v poslední křeči chabě, couvá zvolna, nerada jen se vzdává lepšímu příští! V tichu nočním poslední val, ten padá násilností; vzkříšený, prostý člověk z prachu témě pozvedá, ku výsluní kráčeti hotov. 165 Vrácen sobě zdeptaný, ve jho schýlen, může věřit v ideu dobra, práva, sám vznést může ku dílu společnému mozolnou ruku! Cosi jako očista skonu, křivdy slavně táhne nad spícím městem v dálku, dlouhých roků útisky v prach se hroutí volnosti tuchou! Starý lidstva nepřítel dál se svíjí, „Fráze! Fráze!“ opáčí v plané zlobě, neví, v posled slovo že nesmrtelné vítězí vždycky! Ať vše frází! – Svoboda, Rovnost, Právo, Láska k lidstvu nebudou, nejsou frází! Ohněm jsou vždy nebeským, který věků okovy kruší. V svaté chvíli – neví to lidstva démon – šum že křídel dějinných letí městem, nejen městem, celičkou říší letí v království, v kraje, Slavnýslavný letí, vítězný, hlasy zní v něm valných duchů od věků zápasících pro to svaté národů právo božské... Ať letí kámen, 166 Nedoletínedoletí... spadne kdes bez ozvěny! Let však křídel dějinných hřímá dále, padá v dómy, paláce, nízké chaty, v císařské síně, Vv šero hrobek, v císařské rakve padá, hlásá všade vítěznou dobu novou. Zasvěcenec jedině zvuk ten slyší v tiši a sněhu. Lid však slavně přijímá s vážným klidem nové doby poselství – není kroků valných davů, povyků, křiku, písní, triumfů, oslav, Jakbyjakby cítil: Musilo tak se státi právem božským, lidským též, co se stalo... Ale hrůza posvátná okamžiku nad vším se chvěje. 167