VI. MORRIS ROSENFELD.

Jaroslav Vrchlický

VI.
MORRIS ROSENFELD.

Bledého zřím samotáře, skloněn nad svůj stroj neví, co jest slunce záře, ví jen, co jest boj, věčný boj o chleba kus, jehla letí, praskla nit, musí šitšít, by moh’ žít – Za ním stojí genius. Z nízké chaty na Podolí vyšel získat chléb, záhy poznal, jen co bolí, hanu, ústrk, škleb, poznal bídy kal i hnus, přec mu nestupily cit, musil šít, by moh’ žít – Však šel za ním genius. 106 Ve londýnské husté mlzemlze, v tísni amerických měst, na svět hleděl jen skrz slze, žal zněl ze všech cest; slyšel steré písně Mus, v choré duši stále znít, musil šít, by moh’ žít – Nepomoh’ mu genius. A tak šije, šije, šije, v potu celý den, v noci lačným douškem pije, skloněn nad pramen krásy, ale stín všech hrůz i tam krutě za ním slít, dále šít, by moh’ žít – Zmlknout musí genius. Otců zlaté sny a dumy, bratrů pláč i hněv, s Libanem co Karmel šumí, v hymnický tká zpěv, k stroji káže hodin klus, do dílny se navrátit, a zas šít, by moh’ žít – v potu musí genius. 107 Nechť i skloněn v práce jarmo, bohatýrsky přec on žil, s bídou on se nerval darmo, duši svých přec vyslovil. Nad rozbitý žití vůz budoucnosti na blankyt, by moh’ žít, v hvězdný třpyt vždy se vznese genius. 108