VI.
MORRIS ROSENFELD.
Bledého zřím samotáře,
skloněn nad svůj stroj
neví, co jest slunce záře,
ví jen, co jest boj,
věčný boj o chleba kus,
jehla letí, praskla nit,
musí šitšít,
by moh’ žít –
Za ním stojí genius.
Z nízké chaty na Podolí
vyšel získat chléb,
záhy poznal, jen co bolí,
hanu, ústrk, škleb,
poznal bídy kal i hnus,
přec mu nestupily cit,
musil šít,
by moh’ žít –
Však šel za ním genius.
106
Ve londýnské husté mlzemlze,
v tísni amerických měst,
na svět hleděl jen skrz slze,
žal zněl ze všech cest;
slyšel steré písně Mus,
v choré duši stále znít,
musil šít,
by moh’ žít –
Nepomoh’ mu genius.
A tak šije, šije, šije,
v potu celý den,
v noci lačným douškem pije,
skloněn nad pramen
krásy, ale stín všech hrůz
i tam krutě za ním slít,
dále šít,
by moh’ žít –
Zmlknout musí genius.
Otců zlaté sny a dumy,
bratrů pláč i hněv,
s Libanem co Karmel šumí,
v hymnický tká zpěv,
k stroji káže hodin klus,
do dílny se navrátit,
a zas šít,
by moh’ žít –
v potu musí genius.
107
Nechť i skloněn v práce jarmo,
bohatýrsky přec on žil,
s bídou on se nerval darmo,
duši svých přec vyslovil.
Nad rozbitý žití vůz
budoucnosti na blankyt,
by moh’ žít,
v hvězdný třpyt
vždy se vznese genius.
108