II.
LÁSKA.
– Tři ódy. –
[11]
LÁSKA.
I.
V klínu všecky kvetoucí růže léta,
V klínu všecky kvetoucí růže léta,
jde v svět Láska veliká, vítězící,
cítíš, jak se dotýká všeho dechem,
kamkoli vstoupí.
Vzduchem horkým kadeře hladí v letu,
ústa ladí k polibkům i ty ruce,
které v dálku vzpínaly toužné dlaně,
objímat učí!
K nám tak přišla. Cítíš ji, na dně v duši?
Tam se modlí, zpívajíc: „Věčné jaro
těchy, klidu, souzvuku, tichých slastí
dopřej nám Osud!“
V mojí zpívá: „Shroutit se mohou věky,
nad vším trůnit vítězná budu vždycky
ve všech srdcích; s důvěrou zvedám oko
hledajíc Tebe!“ –
13
Echem zní mi slavnostním z dálky: „Nazpět!
Radost! Radost!“ Cítím to, že ji cítíš,
jen ta ústa scházejí, jen ta ústa
k důkazům lásky.
By s rtů jejích v polibcích něha – Psyché,
plaše kolem patřící, v božském studu,
že jest naha, padla mi, by se skryla,
v toužebnou náruč...
II.
Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Jak se tobě jevila ve snách mládí?
Jistě jako archanděl, vítěz, který
v hlomozu bitvy
Steklstekl valy nepřátel v cizím městě,
despoticky v cimbuří vetknul prapor
a pak rabům, kteří se před ním třásli,
podmínky dával. –
Tak jsi snila, mladičká dívka, kdysi.
Nevím, jestli ideál splněn tobě?
Jedno vím jen, jinak mi zjevila se
v mládí snech Láska.
14
Přišla skromně s kytičkou konvalinek,
přišla tiše, sklánějíc oči k zemi,
v kterých plály fialy první Vesny,
milá a sladká.
Jedno řekla: „Miluji! Chci tě míti!“ –
a pak Lásky vzdala se kouzlu celá,
jak ta krůpěj na svlačce bílém zvonci
slunci se vzdává,
Byby ji vssálo. Blaženství! Štěstí! Rozkoš!
Dát se vžíti! – Kterak jsme oba snili?
Kdo měl pravdu? – Vítězná podléhajíc
zůstává Láska!
III.
Jak jen může Sobectví mrzkou vlnou
Jak jen může Sobectví mrzkou vlnou
čistý háv tvůj poskvrnit, svatá Lásko?
Žel, že často, skoro vždy tak se stává –
musíš v tom zhynout!
Láska ryzí Sobectví nesmí znáti,
chce, jen předmět zbožněný, duši, tělo,
ale nesmí žádati víc, zvlášť nesmí
všední chtít prospěch.
15
Zní to sprostě – připouštím – Ale blátem
tak se může albatros bědný smýkat,
s ním vždy lásku s krátkými lze jen křídly
srovnávat všední.
Ale Láska, která jest orlem nebes,
právě v křídel rozpětí má svou sílu
nesmrtelnou! Vznáší se nad vodami,
sobeckou není...
Nechce, nesmí, nežádá, nezatouží
mrzkém, všedním po zisku, po výhodě,
chce jen jednojedno, cítit se zbožňovanou
dnes jako včera.
chiton (z řeč.) – starořecký plátěný spodní oděv
Ale, jestli z pramene božských vznětů
touží dobýt všednosti mrzkou skývu,
sama sebe v mžiku tom odsuzuje,
zahynout musí! –
16
IV.
V DESTIDEŠTI.
[25]
V DEŠTI.
I.
Mží... Dlažba mokrá... Střechy jen se lesknou,lesknou.
Mží... Dlažba mokrá... Střechy jen se lesknou,lesknou.
Z mdlé ruky péro padá, v duši tesknou
se neodbytná upomínka vrací,vrací
jak v stará hnízda v novém jaře ptáci.
Sním... Zavru oči... Po silnici jedem’,
sta kopretin jen svítí v poli šedém,
svět šedý dnes a jen ty květy svítí,
k nám z niv a příkopů a tak se třpytí,
že vítězně dne smutek přemáhají...
Tou září jejich jedem’ jako v ráji,
jejž viděl Milton v snu, kde beze ruchu
šlo tisíc andělů a světlých duchů
po velké louce zkvetlé, někam... v dáli.
Dík! – Vzpomínky nás dosud nezklamaly...
27
II.
Tak milý sen, tak měkce splývavý,
Tak milý sen, tak měkce splývavý,
tak lahodný a sladce konejšivý,
mi kreslí těsně,těsně vedle, u hlavy
kýs obraz dojemný a známý, snivý.
Jak malíř byl bych, v tiché zádumě
jenž tvoří šíj i vlas, i tváře tahy,
a zase strom, jenž vichrem zašumě,
by pěl si k tomu starý nápěv drahý!
A snad jsem obojím, jsa poetou,
tvar s hudbou spojuji-li v dumné písni,
jež letí v dál... Snad líp sny rozkvetou
ve tichém dešti, v kapek husté tísni.
Teď obraz – píseň, obé hotovo...
Spí péro, obojí jež vykouzlilo –
Ó, čtenáři, ó věř mi na slovo,
neb zpěv i obraz – obé láskou bylo.
III.
Celé nebe – plachta šedá,
Celé nebe – plachta šedá,
země jeden kalný bod,
v spoustě mračen oko hledá
darmo jeden jasný bod.
28
Fialko, na okně vzkvětlá,
chceš mně nebes modrem být?
Vzpomínka tak lásky světlá
musí lásku nahradit!
IV.
S nebe deště celé toky
S nebe deště celé toky
ulicí zní šumně, dlouze,
a ty zvuky jsou jak kroky
k tomu, který čeká v touze.
Zřetelně je rozeznávámrozeznávám,
jistě chodí někdo venku,
naslouchám a pozor dávám
svoji vlastní na myšlenku.
Či snad jsou to kroky její,
myšlenky či mojí paní?
Tišeji, teď pomaleji
doznívají v zaléhání.
Jistě jedna z nich to bude!
Všecku krev svou srdce sází...
Ustal déšť... již ticho všade,
Svatý mír v mou duši vchází...
29
V.
Co tu slzí takým deštěm skane!
Co tu slzí takým deštěm skane!
Je-li pravda slovo básníkovo,
že vždy každá slza něco smyje,
pak déšť nejkrasší jest poesie.
Slzy deštné chladící jsou, lidské
žhavě pálící však nad olovo,
by se vyrovnaly, dál se žije,
ať jsou slzy bez viny či s vinou,
vždy jich množství zbude gigantické.
Slza slze drží rovnováhu,
posléz obě v jedno moře splynou,
slzí lidských žár chce nebes vláhu,
proto se tak bez ustání řinou:
proto slzí tolik s nebe v lidské slzy skane.
30
V.
ELEGIE PODZIMNÍ.
[31]
ELEGIE PODZIMNÍ.
Rázem otevru okno, žádostiv ranního slunce,
udiven strnu však v ráz, kterak jest proměněn svět.
Vyhlídka zhacena! V dál jen bělostné mlhy zřím moře,
kostelních věží až hrot ztopen jest v rubáši tom!
Kde jsou blízké, zelené druhdy, kynoucí, svěží
pahorky, stráně, kde les, s olšemi lučiny též?
Všecko zmizlo, zapadlo, jakby vše zhltila mlha,
škraboškou jejíž jen mdlý dere se třaslavý svit.
Zvonu údery z blízkého městečka jinak dnes duní,
mlha je polyká též, smutkem jich zbarvuje hlas.
Kohouta jindy vítězná fanfára v mlze se tlumí,
chraptivě třepí se mhou, bezbarvá zaniká zde.
Sousedního mlýna veselý jindy též klapot
ospale v taktu zní mdlém, mroucího srdce jak tep.
33
Nuže, obrat v přírody posud veselém žití,
podzimek, zakuklen v mlhu, nečekán, hlásí se k nám.
V propast bezdnou zapadly úsměvní, horoucí dnové,
všecko zde svítilo jen, zpívalo, výskalo kol.
Dnové teď jen zbudou nám šeří jako den dnešní,
hodin však hlemýždí krok záhy v sny zkolébá nás.
V sny to dlouhé úbytků, vadnutí, zmírání, smrti,
kterým se vyhnout, je tíž, sklamat je, přeludem jen.
Cítíme v hloubi: Jediná chvíle sladkého klamu
uprchne, sotva že sem,sem plná ji zachytla číš.
Ať si prchne! – Co nám zde, smrtelným, v útěchu zbývá,
při číši, plna jež v kraj, vzpomínek chytati čár.
Nuže, pojďte! Vidím váš líbezný z daleka průvod,
s vzdálenou hudbou jde sem s profily dívek a žen.
S jásotem, nohou pružnou v reji svém tepají půdu,
v kadeřích květy se stkví v úponkách chmele a rév.
Znám je všecky, zrcadlem kdysi tak mojich snů táhly,
táhly a smály se tak, thyrsy mi kynuvše vstříc.
Sladké děvy! Kněžky vy tužeb a ztajené lásky,
ohnivá, jiskrná číš k poctě vám ovlaž můj ret!
34
Jak to dávno! Veselé ve zdraví, čiperné mládí
probouzí vámi se zas, vzpomínkou hraje mi v sny!
První tento jeseně den buď zasvěcen vámi,
ohnivá, jiskrná číš k poctě vám oblaž můj ret!
Svým zve člověk, do pravdy v objetí pevně co stiskal,
ostatní, mátoha vše, přelud jest prázdný a sen.
Nebo život nikdy ti většího nepodá daru,
nežli jsi násilím sám strhl jej dychtiv v svůj klín.
Stará báj tak o hadu na stromě visícím v ráji,
mohutným dojmem svým zas vrací se v myšlenku zpět.
Dobře činila Eva, chytrácky, jabko že vzala,
Adamu podala půl, s bázní již snědl on hned.
Toto měli, jelikož urvali, lhostejné po tom,
po jabku snědeném v trest nemilý co přišlo jim.
Všady boj a zápas! V ohromném zápolu duchů,
co jsi neurval sám, ztraceno pro věčno jest!
Proto jako pokojný oráč táhni svou brázdu,
v komnatu citů než svých zavřeš se, žárlivý král.
Chvíli kvasu, požitku, lehce si připravit můžeš,
jestliže, k práci kdy čas, brázdu svou pečlivě táh’s.
35
To jest klidná nauka jeseně, moudrost dost pozdní,
blažen však užiti smíš nasládlý její, věř, plod.
Moudrost Horáce pravá se teprve při číši zjeví,
oprchnout musí dřív léb, nežli ji zastíní laur.
Sadi s Hafizem božským kmotry býti jí mohou,
Ibn Jemín též přijď, vítaný bude nám host,
Ss perel svých šňůrami vrtaných ducha a gracie šídlem,
s nahořklým úsměvem v bok Ariost satir mu stůj!
A když Rabelais pyšný s Voltairem v besedu sednou,
Gogol i Havlíček náš přidají sarkasmu pepř.
Možná dost, Shakespeare též přiloží z krbu sem od „Mořské panny“
polínko na oheň nám, od srdce s námi se smát.
Radost! Radost! Radost vše! zavolá ruče Walt Whitman,
venku to bouřiti můž’ lijavec, vítr a sníh!
Přes vše hořkosti, námahy, přes pot i mozoly práce
poznáš, jak třikrát klet, sladký je život náš přec!
Koketa sláva darmo že úsměvem falešným láká,
jedinou slávou tvou zde poctivě konaný čin.
36
Úsměv chví se na tvářích nových zas, líbezných krásek,
s pocitem vděčnosti nechť k starým jde vzpomínek cval.
Vtip tu stíhá vtip a raketou zářivě tryská,
v hovoru, ve smíchu zas prázdní se vršitá číš.
Co nám nečas, mlhy co rubáše bílé a líné?
Radostí, nadšením svým v eden svůj změníme svět.
V nás jen tento, přibarven humorem naším se leskne,
práce tvá tvoří tvůj svět, tvoří též radost tvou z ní.
Tímto silný přivítej každičkou života zimu,
Goethe jak s Tizianem uneseš slavně ji pak.
Jednou kdo žil plně a cele, byť v strastí zlém víru,
hrdě můž’ pozvednout číš, ze všech byť zůstal zde sám!
37
VI.
VEČERNÍ STESK.
[39]
VEČERNÍ STESK.
Ach, blankyte, ach světlo, lesku,
ach, žel, že jste tak efemerní,
že obracíme hlavu v stesku
Zaza vámi v chvíli podvečerní!
Snad ti, které jsme milovali,
neb ti, kteří nás měli rádi,
že za vámi se ubírali
jak radost, láska, jako mládí!
Kam? V šer a noc a propast temna,
jak vy mizíte po dnu krásném
a nebyla tu ruka jemná,
vás zadržeti v chvatu časném!
A nebylo tu dosti síly
k vám říci: „Proč již mizíte nám?“
a v prázdno vyzněl hlas, jenž kvílí
vstříc ironií vlastním stěnám.
41
Ach, blankyte, ach, světlo, lesku!
a přec je rozdíl mezi vámi
a láskou, mládím, nechť si v stesku
nad vámi lkáme v posled sami.
Vy bezpečně se navrátíte,
dnem novým v nový jas a plání,
vyvy, mládí, plese, lásko, spíte
a nemáte víc z mrtvých vstání!
***
To vím, jsou stesky obyčejné,
jež mizící den v srdcích budí,
a stejně vnukům budou stejné,
v tom poznání vždy budem chudí!
Neb sami jsme zde efemery,
v noc hnáni vždy a v tmavé stíny,
jimž jas je pohádkou, a šerý
jež kácí stín vždy do hlubiny.
Jimž jas jest pouze mládí čarem,
za nímž jde v patách tma vždy většívětší,
a radost, láska jsou jen darem,
jichž držíme se marnou křečí.
Dnes byl jsi tu; tvůj hovor síní
se nesl veselými slovy
a zítra kdes? a přijdou jiní,
a kam ty šel jsi, málo kdo ví...
42
Dnes onu otvíral jsi knihu,
a hladil vlasy svojich dětí,
a zítra jdeš a ani rýhu
nenecháš v lidské nepaměti!
Ó, stíny na zdi lidmi sloucí!
Ó, hlubiny, v něž zapadáte!
Tak tma, jen tma jest nehynoucí,
do které všecky pospícháte!
A caesar jako žebrák, bědní,
v hloub smeteni jsou, v bezdno letí...
Ach, vím, že jsou to věci všední –
Však dlužno o nich přemýšleti...
***
Nuž přemýšlel jsem. Z lesa, stíny
kde míchaly se s parou země,
Noc vyšla z jejich prohlubiny
a cestou přidala se ke mně.
I šli jsme drahnou chvíli spolu
a já jsem pravil k ní: „Ó, noci,
jdeš jako sirá vdova v bolu,
jejž oběma nám nelze zmoci.
Kde vzala jsi jen tolik stínů
a jaká tma na tebe lehla,
že v řasách šatu, z ňader, z klínu
ti jedna hvězda neprošlehla?
43
A přece víš, za chvíli krátkou,krátkou
že roztrhne se clona mraku,
že světla první jiskrou sladkou,sladkou
den sžehne radost ve tvém zraku?
Že ustoupíš mu sama ráda,
až v ohni země bude státi,
až tady rozezní se stáda
a strom, keř, skála budou pláti!
Ó, z příštího že tehdy jitra
ti nevrátí se paprsek jeden,
že netryskne zář z tvého nitra
vzpomínkou na ztracený eden?
A přece hvězd máš legiony,
ba hvězdných soustav myriady;
a světla hoří pro aeony
a sluncí celé vodopády!
Co, člověk, já bych pak měl říci,
jenž větry šlehán v nejistotě,
vždy nezkojen, vždy milující,
jdu, prahnu, žízním, skován k hmotě?
Kde mé jsou hvězdy, slunce moje,
kdy mého příští vzplane ráno?
den každý nese nové boje,
co měl jsem rád, vše pochováno!
44
Kde teprve se stínů honí
přes tříšť mých strouchnivělých klasů,
oř smrti podkovou kde zvoní
mi v patách v zpěv můj bez ohlasu;
Kdekde srdce k smrti unavené
víc opory a síly nemá,
jen v nové stíny se zas žene?“.....žene?“...
Však vedle mne Noc dál šla němá.
***
A já děl k sobě zrazen Nocí
a nedostanuv odpovědi:
„Sám půjdu dál, jak budu moci
v těch tmách, v těch stínech, v této šedi.
Snad dovleku se přeci někam,
kde krbu oheň rozžhnu sobě,
vždyť zatím jdu a zatím čekám,
vždyť konec jednou bude v hrobě!
A nežli dojdu, najdu přec,
své dumy lampu pověsíme
a zazpívám si – třeba v klecikleci –
a osudu již odpustíme,
Žeže uvrhl nás na dno rokle,
kam světla paprsk nepronikne,
a nechť je duch můj ptáče zmoklé,
i ve tmách rokle rád si tikne.
45
Tam aspoň jedno místo suché,
kde peří déšť mu nepromočí,
když svět hluch, srdce budiž hluché,
též světu zaplaš slzy z očí!
Lze konečně i v stínech žíti
a najít úkoj, klid a práci
a jako v řásný plášť se skrýti
ve všemohoucí resignaci.
Když lítat nelze, možno kráčet,
když růže není, šípku zbude,
a dlužno-li svůj řetěz vláčet
za sebou v dráze štěstím chudé,
Lzelze vždy si píseň zapět k tomu,
lze ještě v světě najít spásu,
lze spočinout ve stínu stromů,
a usmívat se v slunce jasu!
Sám v sobě svět si utvořiti
a sobě navzájem být světem,
a trhat snů a tužeb kvítí
a zamyslit se nad poupětem!“
***
A co tak děl jsem v zamyšlení,
se struna jasná ve mně hnula,
svit jemný skanul v moje snění,
jakoby tma se rozhrnula.
46
A já se díval vedle sebe;
Noc nekráčela více se mnou,
já širé viděl svítit nebe,
též jitra první záři jemnou!
A vedle cesty mezi travou
jsem viděl velké kapky rosy,
a se vztyčenou šel jsem hlavou
a v hrudi mé se modlil kdosi.
Kdo lepší, silnější byl vírou:
Ne, nikdy ztraceno vše není,
věř, přijde se i nocí čirou
ve plné, jasné světlo denní!
Zda vskutku noc jsem prošel celou
ve myšlenek svých strmém honu?
Víc krajinu jsem nezřel ztmělou
a neslouchal jsem z dálky zvonu.
Ač zapadal v bouř větru šumnou
a mlhou dušen, zmlkal chvíli,
já vítal jeho píseň dumnou
jak ten, kdo poutí v cíl se chýlí.
***
Ach, blankyte, ach, světlo, lesku!
Ó, víc již nejste efemerní,
již neobracím hlavu v strachu
za vámi v chvíli podvečerní!
47
Jdu hrdě stíny večerními,
skrz mlhy silným křídlem pluji,
a mezi čtyřmi zděmi svými
již lampu pevně rozsvěcuji!
Již cítím, třeba sám byl chvílí,
že nejsem sám, že ke mně vždycky
se řada velkých duchů chýlí –
a hrdě jdu v ten zápas lidský.
V tu vřavu, zápas, věčné boje,
v těch záhad studny neprohlubných,
v tu žízeň pravdy bez úkoje,
v ten hlahol různých hesel chlubných;
Zeze svého Pathmu, nechť je malý,
jest vybojován mojí poutí,
nechť vržen v těsný koutek skály,
i světy mohu obepnouti!
A tkáti sny své v této říši,
nechť jiných srdce jest k nim chladné,
a zpívat zpěv svůj – zda jej slyší,
mně ptáti se – víc nenapadne.
48
VII.
PŘÍCHOD VESNY.
[49]
JARNÍ SCÉNA.
Jeviště představuje fantastickou krajinu. Smavý údol v prvních dnech březnových. V středu háje mezi porostlinami a stromy s prvním nádechem jara zvedá se palác Vesny. Vrata jeho jsou uzavřena, okenice na oknech spuštěny. Jest jitro.
Se strany vběhne Sněhurka (děvčátko v kožíšku a v huňaté čapce sněhem postříkané.)postříkané).
SNĚHURKA.
(staneStane udýchaná během a nepozoruje ještě paláce Vesny v pozadí.)
Co to je, že nemám stání
v lískoví ni v ořeší,
od vzbuzení těkám plání,
již mne nic tu netěší.
Jindy milým pozdravením
ostrý mrazík v tvář mi šleh’,
jíní, křišťál svitem denním
kouzlil v líčko zdravý žeh.
Stromy sněhem posypané
jako z cukru na pohled,
ploty jíním obetkané,
a ten ples – na vodách led!
51
Ve mně všecky žilky hrály,
pod nohou jak sníh mi chrup,
králík z borku vyběh’ malý,
vrabčík za ním cupy, cup.
Králík okusoval proutí,
vrabčík zrnko, kde moh’, zob’,
dobří známí na mé pouti,
staří druzi lepších dob!
Mráz teď chábne – sníh již mizí,
taje v nebes modravu,
celý kraj mi náhle cizí,
a já cítím únavu.
(Rozhlíží se kol a uzří palác Vesny.)
Kde se tady jenom vzalo
toto divné stavení:
jakby všecičko v něm spalo,
ruchu nikde znamení.
(Vběhne po stupních k vratům paláce a zkouší je otevřít.)
Darmo, vrata uzamčena,
zavřená též okna sní,
a já jsem tak unavena....unavena...
tiše, tiše, jako pěna
snad smím sednout na stupni.
(Usedne na první stupeň schodiště, položí hlavičku do dlaně, zadumá se a usne.)
Pausa.
52
(Provázen harfovými pasážemi vběhne s druhé strany Jarní vánek, baculatý hošík s křídly průsvitnými na zádech.)
JARNÍ VÁNEK.
Na lehkých se křídlech vznáším
jako šotek maličký,
samé zlato k zemi práším
v kočičky.
Slyšíš, břízám to již nedá,
v houští se již pohnul pták,
v mýtí bledule zrak zvedá
do oblak.
Cosi pošeptám jen lesu,
pane Mraze, jen si fič,
první za opaskem nesu
petrklíč.
Pan Mráz, kmotr v ledné srsti,
viděl mne a již se lek’;
couvl před mou plnou hrstí
fialek!
Zpívám si, jak letím krajem,
u všech mostů, u všech cest:
„Brzy země bude rájem,
bude kvést!“
(Uzří Sněhurku dřímající, popojde k ní.)
Aj, tu děcko – chudák dřímá,
dýchnout v líčko snad jí smím,
53
dráždí mne a zas mne jímá,
alespoň ji probudím.
(Foukne spící Sněhurce do tváře, ta se nepohne.)
Zdravý spánek má to dítě;
ještě jednou
(foukne silněji, Sněhurka se pohne)
tak a tak....tak...
a teď za strom couvnu hbitě,
dřív než otevře svůj zrak.
(Učiní tak, Sněhurka otevře oči a kol se rozhlíží.)
SNĚHURKA.
Co to bylo, jaký dech
na mne šleh,
teplý, měkký, jako div
z cizích niv.
JARNÍ VÁNEK.
(předstoupíPředstoupí dvorně.)
Drahé dítě, s dovolením,
já to byl,
dých’ jsem s vaším odpuštěním
ze všech sil,
bych vás, znuděn vaším sněním,
probudil.
54
SNĚHURKA.
A kdo vy jste, jenž v můj spánek
jakés divné teplo dých’?
JARNÍ VÁNEK.
Neposeda! Jarní vánek.
SNĚHURKA.
(udivenáUdivená.)
Co to jest!
JARNÍ VÁNEK.
Mne dráždí smích.
S měsíce jste, milá, snad?
Jarní vánek, povídám...
světem lítám – nevím kam,
vím jen, hledám Vesny hrad.
Zdejší dle všeho jste jistě,
ztvrďte mi, že v tomto místě,
před sebou jej vidím stát!
SNĚHURKA.
(unavenáUnavená.)
Vesny hrad? Co je to zas?
Nevím, neznám, jaktěživa
o tom já jsem neslyšela.
55
JARNÍ VÁNEK.
To je palác bájných krás,
líbezná tam dobrotivá
víla vládne čaroskvělá.
SNĚHURKA.
Jaká divná pohádka.
Vesna – víla – palác – jděte!
JARNÍ VÁNEK.
Vše tam voní, vše tam kvete,
vše tam báje přesladká.
SNĚHURKA.
Marná řeč, mnou nepohnete,
o jiném já kraji sním,
vše je mlha, pára, dým,
okna chatek báječnými
stkví se listy palmovými,
stromy křišťál k nebi ční,
u krbu se přede, sní,
každý schoulen v kožíšek
jen se mihne, mráz jej pálí,
v svitu hvězd co chaty zdálí
k dětem slétá Ježíšek.
56
JARNÍ VÁNEK.
To jsou bájky, moje milá,
zdá se, vy jste zimy víla,
aj, toť našel jsem tu pravou,
nyní si vás obskočím,
polibků svých tísní hravou
celičkou vás otočím.
(Obskakuje ji ze všech stran a dýchá jí do tváří.)
SNĚHURKA.
Jak to pálí! Bože! Bože!
JARNÍ VÁNEK.
(jiJi pronásleduje.)
Však to umím ještě líp.
SNĚHURKA.
Jak to řeže, jako nože!
JARNÍ VÁNEK.
Tenhle dech byl jako šíp!
SNĚHURKA.
Ustaňte, mně síla prchá!
57
JARNÍ VÁNEK.
Dobrá! Nyní květů sprcha
(sahá do kapes a hází Sněhurce v tváře hrstě bledulí, petrklíčů a fialek)
skončí vítězné mé dílo!
SNĚHURKA.
(klesáKlesá pod květy.)
Neopusť mne, slední sílo!
Marně – květů těchto dech
ssaje život z cev mi všech,
Vrahu s průsvitnými křídlykřídly,
odkud přiletěl jsi sem?
JARNÍ VÁNEK.
Života jsem kojen zřídly,
země věčný oddech jsem!
SNĚHURKA.
Běda mi, já umírám!
JARNÍ VÁNEK.
V pravý čas – ó, pohleď tam!
Hudba.
(Okenice paláce Vesny se otevrou, z nich vyletí roje bílých holubů a pestrého ptactva, a splývají řetězy růží,
58
s třeskem se otevrou vrata, a v průvodu andílků a dívek na prahu se objeví Vesna v květy tkané říze s prutem růžovým v ruce.)
JARNÍ VÁNEK.
(klekneKlekne před ní.)
Tě dávno vítalo mých křídel vání,
buď zdráva, kněžno, nebešťanko, paní!
VESNA.
(sestupujícSestupujíc za zvuku hudkyhudby po stupních.)
Jsem Vesna, to jest nesmrtelné žití,
jež z prvních květů, tokem mízy mladé
se ručejemi v žíly země řítí!
Kam vítězně se noha moje klade,
tam zelená se věčně smavá tráva,
tam dýchá mír a úkoj vždy a všade.
Pod patou mou sta petrklíčů vstává,
a zvonek hlavou rosou těžkou kývá.
SBOR VESNY.
Buď, paní, tobě sláva! Sláva! Sláva!
VESNA.
Já dechnu jen, a každé hnízdo zpívá,
brouk vzduchem mihne se, a motýl vzlétá,
a podléšťka se modrým okem dívá.
59
Jsem matka žití a jsem matka dětí;
těm tisíc radostí v svém klíně nesu,
jsem radost sama v chládku šerých snětí.
Jsem zdrojů paní a jsem paní lesů,
korálky jahod věším v hebké stvoly
a netřesk vzbouzím v ňadrech spících tesů.
A prchá přede mnou, co hněte, bolí,
kam zaměřím, tam všude radost vstává.
Co růst má, kvést má, za symbol mne volí.
SBOR VESNY.
Buď, paní, tobě sláva! Sláva! Sláva!
VESNA.
Zde dítě v mdlobách.
(Skloní se k Sněhurce.)
Já, jež všech jsem máti,
se ujmu jej – však mrtvou zřím v něm zimu,
ty, děcko, mně jsi chtělo vzdorovati?
Však líčko tvé mi praví: Sladce dřímu.
Nuž zdřímni pro vždy Vesny políbením,
z mlh vzrostlé roztaj ve mlze a dýmu.
A celý život ti buď sladkým sněním!
Jsem Vesna, i smrt samu v život měním!
(Políbí Sněhurku v čelo, sbor Vesny hází na ní kvítí.)
60
VIII.
POD JEDNU PODOBIZNU.
(I. – VIII.)
[61]
(VSTUP.)
(VSTUP.)
Kterak nechat bez odvety,
co se s upřímností hlásí?
Ó, být Vesnou a mít květy,
ale nevadnoucí krásy.
Ó, být Nebem, hvězdy míti!
umět život jimi tkáti,
co bych půvabů chtěl vlíti,
byť bych vše měl sobě bráti!
Ale nemám vůni květů,
ani hvězdné nemám záře,
chudou mám jen na odvetu
prostou notu písničkáře.
Zní a hyne... ku bystřině.bystřině
sama v hloubi skalní skryté
nechť si dozní v tmách a stíně,
Vy ji aspoň uslyšíte!
63
I.
Můž’li tichá radost snést se v duši moji,
Můž’li tichá radost snést se v duši moji,
stalo se dnes skutkem tvojí zásluhou...
Octl jsem se nad života zdroji,
napojila’s duši ubohou...
Z achatové číše, na jejímž dně leží
zapomnění bolu, podala’s mi pít,
zkalené mé oko zbystřilo se svěží,
všecko plně cítit, pochopit...
A než osvěžená ústa „Díky!“ řeknou,
pohled v tahy tvoje všecko dopoví:
Sama podivíš se, v růžové jak změknou
řinčící mé těžké okovy...
II.
To vše bude ideálné
To vše bude ideálné
jako v pohádce.
Sejdeme se z dálky dálné
v parku, kde u tůně kalné
kvetou kosatce.
Bledě modré, s ostrou vůní
v žlutých směsici,
64
po těch zvlášť mé smysly stůní...
z daleka co bouře duní
z hloubky kvačící.
Mihnou-li se blesků šlehy
tesknou parku tmou – –
vášeň má jest plna něhy,
nestrhá, věř, citu břehy,
leda – modlitbou...
III.
A již cítím – blízko dlíš,
A již cítím – blízko dlíš,
sklání se tvé oko níž
nad mé chudé řádky;
Aa než větu dopovíš,
cítím dech tvůj – zda to víš?
líbezný a sladký.
A já lokám blaha číš,
a já křídly vzlétám výš,
do snů, do pohádky!
Zleká-li tě tato říš,
však v čas tebe snesu již
v zemské blaho zpátky!
65
IV.
Co’s mi dala, co mi dáváš, ví jen Bůh,
Co’s mi dala, co mi dáváš, ví jen Bůh,
sotva sama duše tvá to tuší...
to jest jiné nebe, to jest jiný vzduch,
to jest nová Vesna staré hruši.
Na souvrati stála léta, každý hoch
kamením i bičem ved’ s ní válku,
jen když snítku aspoň s ní si urvat moh’,
což pak teprv plod když voněl v dálku!
Otlučena, nediv se víc, stojí dnes,
poslední ti ovoce své dává,
sirá, stará, zdrána, hledí do nebes,
červánků kde dohořívá sláva...
V.
Dívám se a dlouho hledím
Dívám se a dlouho hledím
v snivou tvoji tvář,
tak se v oko družky dívá,
co zní jeho píseň snivá,
holub samotář.
Hruboskalských skal host šedý
mně se jeden mih’,
66
přeletem v mou plachou chůzi,
na zpěv jeho zmlkli druzí
v skalách, v haluzích.
Tenkrát chtěl jsem být tím ptákem,
doupňákem skal těch!
Všecko bych vyzpíval tobě,
na sirém co mládí hrobě
kvete po letech;
tobě v sladkých snech! –
VI.
Žiju v jisté tuše:
Žiju v jisté tuše:
v boží dlani kdesi
dlely naše duše
svorně stín a stín.
Zhlížely se v sobě,
stejný bol jich, plesy...
rozlétly se obě
v božské vůle kyn.
Třicet a víc roků
Hledalyhledaly se, nyly,
konečně se slily
v letu náhodou.
67
Nediv se již více,
že se pozdravily
jak dvě blýskavice
v kosmickou noc tmou.
Teď již spolu jdou...
VII.
Co pokladů svěřuješ duši mojí,
Co pokladů svěřuješ duši mojí,
ať pohledem, ať úsměvem,
za každým celá tvoje bytost stojí,
tu piji, lokám navzájem.
Tvé vlídné slovo andělským je chlebem,
jenž v hladu duši nasytí,
a vedle tebe snít, je samo nebem,
jež zde již možno prožíti.
Když ruky stisk mi přidáš z pouhé něhy,
toť vrchol každé tužby jest:
i tají lhostejností jiných sněhy,
mrak prch, je nebe plné hvězd.
68
VIII.
Má duše letí tobě vstříc
Má duše letí tobě vstříc
a všemi svými křídly bije;
ti hledět v oči, hledět v líc
je vrchol každé poesie!
Víc než tvůj úsměv nežádat,
mně vrchol tvého pochopení,
a v něm sny zlaté rozpřádat,
většího blaha pro mne není!
Tak dospět k štěstí vrcholi,
ať dokola se vše pak stmívá...
být s tebou, nic víc nebolí,
a všecko jak sen sladký splývá...
69
IX.
VEČERNÍ KRAJINY.
I. – V.
– Malíři Frant. K. Hronovi. –
[71]
VEČERNÍ KRAJINY.
Tak tichá, tulivá, s večerní hvězdou v skráni,
Tak tichá, tulivá, s večerní hvězdou v skráni,
s pár stromů kytkami, jež do stínu se hrouží,
za těmi chatu jen si bájí vzpomínání,
tak silně, stromovím že slabý dým se krouží.
Vím, jistě, za chvilku skrz větve světlo tryskne,
jak létla bludička by, v poskoku svém kolem,
či v staré vrbě kdes tkáň ztrouchnivělá blyskne
a dlouhý stín a vzdech se zvlní hnědým polem.
A vskutku stalo se, teď v stromech dým a světlo
a obé najednou, jak šel jsem v zamyšlení,
a nevím posavad, čím nitro moje zkvetlo,
zda skutečný to svit, či pouhé zrcadlení?
Však přece jest a byl... Ó, hloubi nočních tajů!
Tak jsme se illusí a upomínkou zpili,
tak sami stíny zde jdem kolem samých krajů,
krok do tmy – sletíme... však i v tom jsme přec žili!
73
A v posled všecko jest,jest jak krajina ta tichá,
na místo noci zde, nám Věčnost všecko cloní,
a jenom zhluboka cos upomínkou dýchá.
Zda sen, či skutečnost? – A hlava mdlá se kloní...
***
Po velkém červánku na nebi zbyla rýha.
Po velkém červánku na nebi zbyla rýha.
Jak rána krvavá se do purpuru šklebí.
Ve starých topolech stín za stínem se stíhá
a z několika chat dým sloupem stoupá k nebi.
Ó, takhle v duši mít dnů svojich při západu
na všem tak teplý nach, své minulosti zbytek,
by volně se mi šlo jak ospalému stádu,
jež smutně ztrácí se do starých stromů kytek.
By jako z chatek dým šla modlitba má k výši:
„Dost, Pane, žil jsem již – co může přijít ještě?
Kam jsi mi pokynul, já pil jsem ze všech číší,
já poznal střechýlů i čilimníků deště!
Já pod lipami šel včel hlučných ve bzukotu,
já Tebe cítil jsem jak dómy gotickými
vlát dechem, budícím jen sílu ku životu,
jich květy na skráni jsem cítil, dýchal s nimi!
Nechť co jsi dal, jsi vzal, já za vše pravím: Díky!
vše bylo dobré tak, jak dal’s to, Svrchovaný!
a přece mírem tím, jest, cítím, převeliký,
krev proudem řine se z mé otevřené rány
74
Jakjak z rýhy červánků na nebi otevřené,
v níž všecka nádhera dne srpnového zmírá,
ku které chatek dým se v modrém sloupu žene
a tratí ve stínech,stínech jak v pochybnostech Víra.
***
Ten horský mlýn, jakby byl srdcem kraje,
Ten horský mlýn, jakby byl srdcem kraje,
tak čile klepe v olšinách a břízách,
v nichž luny paprsek jak si pozahraje,
bys řek’, tam víly chodí v bílých řízách.
Po vlhké, rosou potřísněné trávě
se duchovitě jejich průvod plouhá,
jen oči přivři, vidíš, páž jich hravě
jak rovná kštice, útlá tak a dlouhá!
Jdou jako v snění, měsíc k nim se dívá,
kams za náhon se tratí do tmy slepé
a bříza hlavou jako v snění kývá
a horský mlýn jak srdce kraje klepe...
***
Na mýtince, kde bují rudý vřes,
Na mýtince, kde bují rudý vřes,
na jemný stonek vzdušné třeslici
dne honbou unavený motýl kles’,
spjav, hotov k spánku, křídel dvojici.
Tak sedí tu, se tiše kolébá
na stonku křehkém, vidina a sen,
jdu kolem, jak se stezka zahýbá,
a nad ním stanu tiše zamyšlen:
75
Jak z Psychy mé by atom odprysknul
a modrý v modrém vzduchu tady tkvěl,
jen vteřinu se kosmem zablýsknul
a vteřinu se na tom stonku chvěl.
Ó, blankytných ty křídel motýlku!
Jsi básnický mé duše posel snad?
Ó, pověz mi, jak v svoji postýlku
jsi na té třeslice stvol hravý spad’?
A mírním krok, jdu dále tišeji...
sám cítím, díl se chví tam duše mé,mé.
Ó, motýlku, co marných nadějí,
co snů jsi symbol!... My se sejdeme!
Na křehké kolíbej se třeslici,
ty vločku z bezdna nebes azurných,
cos, bratrské to jest a zářící,
v mou duši padá s mokrých křídel tvých!
***
V ráz celá krajina dnes změněna!
V ráz celá krajina dnes změněna!
Idylka v tragickou se prosu hatí!
Z tmy prozvukuje hromu ozvěna,
červánku proužky obzoru lem zlatí.
Jich rudý sled mrak chvatně polyká,
jsa hydře roven; u rybníka v sítí
svou slední notu chřástal zahýká,
a celý kraj se v šera propast řítí...
76
Již nerozeznám chaty v topolech.
Ty vichrem zmítány se prohýbají,
a ve titánských s živly zápolech
se v rukou obrů třtinami být zdají.
Těch obrů nezřených zde bouří roj,
jich páže z mraků chumáčů se šinou,
hrom – jejich hovor, hlásá vzpouru, boj,
z jich pravic blesky v kotoučích se řinou.
Jak z hloubi duní to, se odráží,
mře v dálce kdes a rychle zpět se valí,
jak obři by již nebes zápraží
se dotýkali... v směs vše splývá v dáli.
Má stezka jest již ručej. Horský mlýn
hrom přehlušil, jak obrovitou houbou
by kraj byl smyt, na všecko padl stín
a všecko dýše úděsem a zhoubou.
A nevím, jíti mám-li vpřed či zpět,
tu do topolu přede mnou blíž sítí
pták ohnivák, blesk, ve plápolu slét’
a topol hořící mi v cestu svítí!
***
Zem zaduněla při té hrozné ráně,
Zem zaduněla při té hrozné ráně,
do které bouř se celou silou slila;
mrak roztrhl se na západní straně,
a zjevno bylo – bouře dozuřila.
77
Pár malých blesků v rákos zapadalo,
pár ozvěn táhlých z hloubi zadunělo,
a v topolech se světlo pousmálo,
to v okénku se u přístěnku chvělo.
Tam jistě modlili se při hromnici,
teď oddechli si – okna otevřeli,
a nyní vidím, kterak shasli svíci,
by za svou tichou prací dále spěli.
Mlýn klepe zas... Zní život v stromů stínu
a z luhů vstává, proudí silná vůně,
jde z balšámu luk, z metlic, planých kmínů
i z leknínů, jichž plna vodní tůně.
Na západě shasíná slunce v slávě,
jak vítěz po bouři se hrdě vznáší,
tříšť drahokamů hází ve klín trávě.trávě
a zlatým prachem do topolů práší.
Ó, taký večer míti v žití sklonku,
i umíraje dávat zář a plání!...
Ó, písni moje, budiž rovna zvonku,
jenž teď se ozval nad ztišenou strání.
Sij mír a klid svou notou sladkozvukou,
po bouřích všech všem srdcím zoufajícím,
když zvoník, mdlou jenž rozhoupal tě rukou,
sám klidným stínem bude v prachu spícím!
78
XII.
NOVÉ HEBREJSKÉ MELODIE.
(Světlé památce muže šlechetného, p. Bohumila Bondyho.)
[95]
I.
VÁM.
(K illustraci E. M. Liliena.)
Myslitelů hlavy
s vzlety básníků,
srdce chmur i slávy
s tluky slavíků,
zřím váš profil čistý
nad Talmudu listy,
stín a blesk kam místy
mih’ se v promyku.
Lidstva nad kolébkou
patriarchů dav,
mythů přízi hebkou,
božství zlatohlav,
v mystickém tkal zpěvu,
plném svatých hněvů,
šakalích, lvích řevů,
poesie splav.
97
Přísní zákoníci
s thorou v dlani své,
bolest věků v líci,
jak jim ňadra rve,
jak je vděkem tonů
z duší milionů
zpátky ku Sionu
mocná tužba rve!
Trpitelé, reci
jako Makabej,
v ohnivé muk peci,
v Baala mrzký rej;
přísní mravokárci,
velební vy starci,
strdí, mléka dárci,
v běd stých epopej!
Moudří, důmyslní,
lepších nemá zem,
svatých vznětů plná,
Šamai s Hillelem,
chytří, opatrní,
jimiž pravdy zrní
na skále i v trní
šlehlo plamenem.
V žalářích a střílnách
zašlých století,
v moderních jak dílnách
stejně prokletí,
98
štváni v davech psancipsanci,
na korábech hnanci,
v bouří mořských tanci,
v děsném objetí!
Zapadnutí rabbi
v bídy, nouze šeď,
Kabbala jež vábí,
a jimž rozum zeď;
bludní s šedin květem,
s prorokovým retem,
Akiba jak světem,
dejte odpověď!
Tolik velkých žárů!
Tolik smělých met!
Tolik ducha darů,
démantů co vět,
tolik strázně, kázně,
poesie bázně,
nevyzní přec prázdně
v bezbohý náš svět!
99
II.
NÁŘEK.
Ne, neuzříme nikdy víc
své město ni svůj chrám,
ten vzdech se věčně bude z plic
drát vnukům jako nám.
Co ztraceno,
můž’ vráceno
být pouze obměnou,
vlast novou máme za věno,
když stará ztracenou!
Nuž s bohem stráň Karmelu!
Za Karmel Vyšehrad
dnes v nové doby povelu
z nás přijme každý rád.
Za Sion Říp
přes škleb a vtip,
Vltavu za Jordán,
jen oceněno budiž líp,
čím snub ten požehnán!
100
Ne, neuzříme nikdy víc
své město ni svůj chrám,
za Salem Praha na tisíc
bašt, týnů zvedá nám!
I naše v nich
zář, lesk a mih.mih
ční hrdě v říši hvězd;
kde srdce stlívá otců tvých,
tam i tvá vlast též jest!
101
III.
JOBOVI PŘÁTELÉ.
Když Job seděl na hnojišti,
polonahý, chor,
patře, hnis jak z ran mu prýští,
z hrdé duše vzdor;
Kdekde se vzali, tu se vzali,
kdož s ním druhdy číš
v družném plesu prázdnívali,
v kruh si sedli blíž.
A již hlavy dohromady
nad osudem zlým,
moudré věděli hned rady
i lék tím a tím.
Ale Hiob na svém hnoji,
moudřejší stih’ hned,
jaký dým to, čím jej hojí,
ano, jaký jed.
102
Škodolibosti zřel škleby
v svoje neštěstí,
spolk’ je, hrděj by moh’ k nebi
skráň svou povznésti.
Zdeptal je, jak červ se deptá
chodce pod krokem,
neb kdo velký nezareptá
losů útokem.
Jděte potěšit mou ženu
hloupým tlachem tím.
Sám chci být – pak svoji cenu
teprv pochopím!
Z pokoření lék se prýští,
síla v moře mdlob...
Zdeptán buď jak na hnojišti,
raděj sám – však Job!
103
IV.
OPISOVAČ THORY.
I.
I.
Na žlutém pergamenu rozloženém
on stále píše ve své jizbě stmělé,
jen hruď, která se občas zvedne stenem,
zná taj, v němž splývá žití jeho celé,
po tiché práci – dnes ji skončit musí –
by divoký snů mák mu v duši zkvet.
Nač vycházel by? – Svět se mu již hnusí,
ve řádkách Thory pouze jeho svět.
II.
II.
Ó, srdce, pouze v sebe uzavřené,
ty máš svůj svět, jak opisovač Thory,
shon všednosti tě z domu nevyžene,
své spjalo’s již a zkrotilo vše vzdory.
Ó, chápuchápu, v knize žití zdrané v kusy,
by divoký snů mák ti plně zkvet,
že doma zůstáváš, svět se ti hnusí,
že v Bohu tvém jest jediný tvůj svět!
104
V.
KIŠENĚV.
Jak mění se časy!
V pravěku dobách dle talmudu zvěsti
v své věčnosti stín
se ztajil Hospodin,
nemoha Salemu strašný pád snésti.
Andělských perutí valem,valem
tvář božskou zahalil, s žalem
zanevřel na vlastní ruky své dílo.
Žel, jednou tak bylo!
A jak jest dnes?
Kol vládne hrůza, krev a děs
a zabíjení, drancování, skřek,
a lání divoké a vášní palný vztek.
Jest neodvoláno staré prokletí!
Jen aspoň věděti,
ten kvil, ten vzlyk, to jarmo,
že není všecko darmo,
že aspoň Zefiroti rydlem blesků
do knihy „Boží hněv“
je ryjí v paměť věčnou jak v Sinajskou desku:
„Kišeněv!“
105
VI.
MORRIS ROSENFELD.
Bledého zřím samotáře,
skloněn nad svůj stroj
neví, co jest slunce záře,
ví jen, co jest boj,
věčný boj o chleba kus,
jehla letí, praskla nit,
musí šitšít,
by moh’ žít –
Za ním stojí genius.
Z nízké chaty na Podolí
vyšel získat chléb,
záhy poznal, jen co bolí,
hanu, ústrk, škleb,
poznal bídy kal i hnus,
přec mu nestupily cit,
musil šít,
by moh’ žít –
Však šel za ním genius.
106
Ve londýnské husté mlzemlze,
v tísni amerických měst,
na svět hleděl jen skrz slze,
žal zněl ze všech cest;
slyšel steré písně Mus,
v choré duši stále znít,
musil šít,
by moh’ žít –
Nepomoh’ mu genius.
A tak šije, šije, šije,
v potu celý den,
v noci lačným douškem pije,
skloněn nad pramen
krásy, ale stín všech hrůz
i tam krutě za ním slít,
dále šít,
by moh’ žít –
Zmlknout musí genius.
Otců zlaté sny a dumy,
bratrů pláč i hněv,
s Libanem co Karmel šumí,
v hymnický tká zpěv,
k stroji káže hodin klus,
do dílny se navrátit,
a zas šít,
by moh’ žít –
v potu musí genius.
107
Nechť i skloněn v práce jarmo,
bohatýrsky přec on žil,
s bídou on se nerval darmo,
duši svých přec vyslovil.
Nad rozbitý žití vůz
budoucnosti na blankyt,
by moh’ žít,
v hvězdný třpyt
vždy se vznese genius.
108
VII.
STARÉ SYNAGOGY.
Již mizí Gheto. Nových domů řada
se zvedá kolem starých, posledních,
však nechť i nejposlednější z všech padá,
ční stále staré synagogy z nich.
Svět nový doby nové sem se dere,
po staré nová zas tu záhada,
jak přežitky ční synagogy šeré,
však divný čar je posud opřádá.
Kus minulosti z úzkých oken hledí,
kde pavouk utkává svou hustou síť, –
jsou otázkou, k níž není odpovědi, –
ční korábů jak potopených příď.
Všech starých žalmů ohlasy se chvějí
v těch očoudlých a oprýskaných zdech,
jež samy se tu hrdě povznášejí
starého Ghetta pustých na rumech.
109
Jak vdovy jste, vy synagogy šedé,
šat strhaný a popel na hlavách,
však noc když v černém plášti k zemi sjede,
zřím vaše okna blesknout v zář a nach.
A vidím stíny postav v oken rámci,
jak sklánějí se, hlavou kývají,
a mezi bídy pelechy a krámci
svých věštců staré žalmy zpívají.
Svět zapadlý svou minulostí vnadí,
však v skutečnost se více nevtělí,
jen líto jednoho mi – mého mládí,
že doutná v těchto rumů popeli.
Jak nade břehy Nilu plameňáci,
vyvy, synagogysynagogy, čníte v jas i šer,
ať nový svět vzplá, kde se starý ztrácí,
z vás dýše posud velký svatvečer! –
110
VIII.
SVÍCEN.
– Paní Gabriele PreisovéPreissové. –
Mezi bibeloty
na knihovny vlysu,
kde se tísní noty
v spoustě časopisů,
nad moderní vazbou,
nad starými škváry,
zlatem hoří svícen
hebrejský a starý.
Devět zdobných ramen
devět člunků nese,
na dně jejichž plamen
v svátek rozžehne se,
zřím tu ruku vetchou,
jak se chví, když spěje
tlustý knot a krátký
vhroužit do oleje.
Slyším vážné hlasy
posvátné té chvíle,
zvuky přísné krásy
Jomkipuru, Tfile;
111
vidím šedé pejzy
kolem bledých skrání,
slyším Israele
kvil a naříkání!
V jizbě osamělé
v rabinově domu,
v thory listy ztmělé,
komu plál, ach, komu?
Svítil staré vdově,
jež bdí v noci sama?
Ve zmítaných duší
jaké svítil drama?
Jakou štván byl poutí
po moři a suchu,
než moh’ spočinouti
zde v té řadě druhů,
kteří podél stěny
se jak šiky tísní,
stráží mojí dumy,
druhy mojí písni?
Jak lid jeho, psanec,
zvyklý nářku, vzlyku,
býval svázán v ranec
v krámek vetešníků,
za babku byl prodán,
přeplacen pak znova,
než klid poskytla mu
jizba básníkova!
112
V tvůrčí práce shonu
duchu znavenému,
v hlahol ranních zvonů,zvonů
skráň jsem zvedal k němu,
tisíc měl jsem chutí,
rozžehnout jej v ráno,
některé než moje
dílo dokonáno!
Citů mých když příval
ňader těsné břehy
rozechvíval, zrýval
palčivými žehy,
neb když duma jedna
velká, osamělá,
silně bušit začla
na svor mého čela.
Jako nad Talmudem
skloněn starý rabbi,
mezi pravdou, bludem
plavec mdlý a chabý,
kolikrát jsem třtinou
v pochyby se řítil,
s devíti co pruty
v sny mé svícen svítil!
Že sám nejsem v nocinoci,
jak jsem cítil plně,
duchů jak bych mocí,
vlna rovna vlně,
113
zavát v bratrů šiky,
zápasících po věk,
cítil jsem, jak s lampou
věky chodí člověk.
Jak tmy kolem plaší
žití nesouzvuky,
myšlenky kde raší,
v nové, zářné puky;
s nové mízy tokem,
by duch povstal silný,
nezdolaný athlet
věčné, boží dílny!
Nuže, plaň v mou práci,
dárku milých dlanídlaní,
v plesu, v resignaci,
těsně u mých skrání!
Slyším z dáli žalmy,
samum v pouště šíru,
vidím kynout palmy
věčných oas míru!
114
PODOBIZNA.
Ty mohla vrátit bys na starý Eden víru,
z Tvé duše tolik mi vstříc optimismu šlehá,
že nutnost života se stává skoro něha,
co bouří hrozilo, že konejší se v míru.
A při tom silna Jsi! Jak byly ženy zvěstí,
jak dcera Jeftova, jak Ben Akiby vdova,
jak Ruth Jsi oddaná, jak Mirjam Mojžíšova,
jež Boha v pohledu si našla v smrti štěstí.
Tož ve Tvých stopách jít má vítězného cosi
a drtícího též. Tvůj úsměv, ač jest,jest svěží,
na jeho taji vždy Šeolu stíny leží,
že duch, kde jásat chtěl, jen v pokoře vždy prosí.
115
RADA.
Vlast nová zde! – Přec po staré
se stále vzpíná zrak,
za větry letí do dálky,
za hory, do oblak,
vzpomínek shon na Libanon,
kde sladčej zpívá pták.
Té svaté touhy zázračné
kde pramen věčný skryt?
Zde náš je svět – přec po starém
zas peruť vzpíná cit,
od rodu v rod, přes klam i svod
jest v hloubi duše vryt.
Snad právě ostnem činů jest
ten věčný touhy vzlet,
hřál otce v dobách příkoří,
když proti nim stál svět,
jim sílu lil do zmdlených žil
po řadu dlouhých let.
116
Ne pouze váš! – On údělem
je svatým lidí všech,
je snahou v před, jest ideal,
jak v básnických plá snech,
dál štít váš buď, vám kryjiž hruď
a posvěť čin i vzdech!
117
RABINSKÉ PRŮPOVĚDI.
I.
I.
Lidská čest
stínem jest,
víc se tebe straní,
čím víc běžíš za ní.
II.
II.
Nediv se, když lehneš
do otrub si líně,
že po chvíli tebe
zatáhnou v kal svině.
118
III.
III.
Zří-li páv své peří,
směje se a skáče,
zří-li však své nohy,
stojí tich – a pláče.
IV.
IV.
Věř, trojí druh lidí
Jahvé nenávidí,
boháče, jenž krade
a chudáka šidí,
chuďasa, jenž hrd jest,
když se dar mu skýtá,
starce pak, jenž každé
zástěrky se chytá.
V.
V.
Pamatuj si, rabín
když opustí školu,
v jeho křeslo sednout
každému lze volu.
119
VI.
VI.
Jenom pošetilec
v moře lil by vody,
a jen blázen met’ by
zdola vzhůru schody.
VII.
VII.
Kdo chce čestným zůstat
po den celý,
ten si každý oběd
v dvojí dělí.
VIII.
VIII.
Vysoká zeď sadu
ku ochraně stačí;
jen přes nízké ploty
všickni kozli skáčí.
120
ROSENFELD – SLEPEC.
Šil, šil, šil,
až začal jemu přecházeti zrak,
až začal jemu stmívati se zrak.
(O Hoode, tvá to šička nebyla,
tak mladá, zpozdilá,
jež šitím se tak rychle zabila,
je báj to skoro juž!)
Však on byl muž –
a šil, šil, šil,
svůj život otrávil,
až šitím zrak se mu zatemnil...
Ó, těžký to, nehybný mrak!
II.
II.
Čet, čet, čet,
až začal jemu přecházeti zrak.
Ať v otců zkazkách čet’, ať v dějích lidu
odvěkou štvanici, pravěkou bídu,
ty cesty vyhnanství a bez poklidu,
hnus do duše mu pad’,
že měl se člověk zvát,
121
i chřad’ a vad’
a čet’, a čet’ a čet’
a zapomněl nad tímto čtením svět,
až každý tvar mu zbled’,
a z přítmí Smrti mrak se černý zved’,
všech běda běd –
zlá Slepota! – Skláp’ knihu naposled!
III.
III.
Jíst, jíst, jíst!
je hmoty žalm, který zní stále,
a prázdno ptačích hnízd
mu civí v jeho život dále.
Kde brát, brát, brát,
kdy hluch je cizí i brat?
Jíst, jíst, jíst!
a chce se, a musí se, ostatní prázdný jest list!
IV.
IV.
Pěl, pěl, pěl,
a zdiven naslouchal svět.
Zněl zpěv, zněl
ve propast hebrejských běd,
Ažaž ztměl, ztměl, ztměl
z Hebrejských? – Ne z lidských jen běd
se jemu zrak,
122
on pěl, pěl, pěl,
jak oslepený slavík do oblak –
Noc s temnem přišly pak.
Však ještě pláčem víc se ztemněl jeho zrak!
V.
V.
Teď jako Milton jest,
má duši plnou hvězd,
však před sebou jen mrak
zří oslepený zrak,
zří všecko, kterak žil,
jak šil a šil a šil,
jak čet’ a čet’ a čet’,
až oslep’ na posled,
jak z tůně těchto běd
za ženou, děckem, v zoufalosti hléd’.
A oko v prázdno civí,
však svět se nepodiví,
co jemu ston a vzlyk?
Svět dávno tomu zvyk’.
Laur vtkne mu v skráň
v uznání daň, –
však prázdna posud slepce natažená dlaň!
VI.
VI.
Tak žil
a šil, šil, šil,
by oslepl a nesmrtelný byl,
k žebrákům poesie věčným by se přidružil.
123
XIV.
LYRICKÉ ZLOMKY Z NEDOKONČENÉHO ROMÁNU.
[133]
I.
I v lásce obětí jsme egoismu.
I v lásce obětí jsme egoismu.
Mně nestačilo, že jsi a že dýcháš,
že svou smím zváti andělskou tvou duši,
že dopřáno mi těžkou poutí světem
se zadívat v tvé drahé, věrné oči,
tvou ruku stisknout zjevně jako přítel
a tajně jako miláček tvé duše,
a vědět, každou vteřinou a chvílí
že přes prostor i čas má duše tvojí
dlí v ustavičném božském přijímání:
To vše mi nestačilo včera večer,
a zle jsem trpěl tímto egoismem,
jenž přál si víc, či míň, jak chceš to zváti.
Však přešlo to, zas patřím v čistý azur,
kde pluje velké slunce tvojí láskylásky,
a usmívám se jako děcko ze sna.
II.
A zas to srdce, nerozumné děcko,
A zas to srdce, nerozumné děcko,
se odbýt nedá, číši sladké těchy
135
ždá stále víc, ne pouze lampy plamen,
i lampy úběl, který plamen skrývá,
chce zváti svým! Chce patřiti v tvé oči,
v ty snivé hvězdy na svém nebesklonu,
chce líbati a tisknouti tvé ruce,
ty drahé lilje, měkké tak a vonné,
chce líbat rty, poupata plných růží,
kam jako rosná perla zbloudí často
tvá duše, čekající, bych ji vypil;
chce úsměv tvůj, chce objetí tvých paží,
těch mateřských a plných tklivé něhy,
chce samet ňader tvých, kde smilování
a soucit leží jako pohled Boha,
chce vlasy tvé, chce hedvábné ty vlasy,
v něž chytla’s duši mou – chce tebe celou!
A v chtění tom vše chytá nedočkavě,
vše chytá nedočkavě a vše líbá,
list papíru, kde dlela tvoje ruka,
list knihy, kde tvé spočinulo oko,
ten koberec, kde noha tvoje stála,
ten loká vzduch, jejž rty tvé pily s mými,
to světlo, jímž jsme spolu šli kdys večer.
To vše, tvou posvěceno přítomností,
kus bytosti tvé, kus je tvojí duše,
a přec, o žel! že ty to nejsi celá!
136
III.
Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil,neblahořečil
Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil,neblahořečil
jak nyní, co smím tebe milovati!
Vzpomínka málo, ale sny jsou všecko:
Toť život stlumený, jak za oponou,
kam nevnikne zrak všední zvědavosti.
A proto vítám sen, za jeho branou,
stín její na mdlá víčka jak se skloní,
ty sedíš hned a na prahu mne vítáš
s tím vlídným, sladkým, roztouženým okem
měmně ruku dáš, tu bělostnou a měkkou,
a vedeš dál mne po svém boku, v říše,
kde sami jsme, kde pouze naše srdce
a naše vzdechy, naše touhy mluví.
Ty valné říše snů teď procházíme,
jak vodní spoustou chodí mlčenlivé
a bledé svity luny, které duhy
na kapraď tkají a na hlavy medus,
na perleťové kraje spících škeblí,
na tíseň korálů a vodních liljí...
A stejné divy nám se dějí v duších
pod svitem tvojí blízké přítomnosti,
vše plá a svítí ve stlumeném světle,
jak flora podmořská, vše duhovité
a vzdušné vážně hledí na nás vůkol,
ba svaté skoro, nebo sen je svatý.
Myšlenka všední nepotřísní duši,
jež, bílý leknín, patří k nebi vzhůru,
v svém srdci tebe, zářnou, zlatou krůpěj.
Ó, budiž v mojich snech sny požehnána,
137
za jejichž branou, sotva cloní víčka,
ty sedíš čekajíc můj příchod jistý.
Ó čekej! Přijdu zítra, dnes a vždycky!
IV.
I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti
I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti
o tvojí lásce, dobrotě a přízni,
však pouze proto, že jsem uvažoval,
ký osud padl mezi nás, jak velké
smí štěstí pouze z daleka nám kynout,
jak doušek poutníkovi zbloudilému,
a sladké plody rtům jak Tantalovým,
by každou vteřinou nám bylo vzato;
jak třeba stále opanovat sebe,
si masku na tvář stále přibíjeti,
buď lhostejnosti, vylhaného klidu,
buď banálního úsměvu, buď nudy;
jak nemohou si v náruč letět duše,
ač chví se sokoli jak na motouze,
když kořist zří, však v tuhé lovce pěsti
tkví motouz, marná vyprostit se snaha!
A přece, drahá! buďme spravedliví
a uvažujme, co by lepší bylo:
zda tento utajený život duší,
jež chápou se a milují a znají,
či vůbec nepoznat se, být si cizí,
138
jít kolem sebe chladně, apaticky
a utráceti po dni den ve klidném
snu bláhovců, již malují si štěstí,
že necítí víc, že se nezachvějí
o drahou bytost, že jsou se vším v koncích,
víc neždají, víc ani nečekají.
Já volím osud svůj a žehnám jemu,
byť časem smutek hluboký a tvrdý
byl věnem jeho, smutek, že tě nemám,
jak chtěla bys, jak chtěl bych, vždy a zcela,zcela.
Leč při tom přece žiju pouze tebou!
Jen smutná nebuď ty a mysli vždycky
mé lásky jista a mé celé duše,
že nelze nám víc dělat, že víc nejsme
než na motouze oni sokolové.
Však aspoň dva jsme k tomu, takto vždycky
v tvé duši duši mou a radost v oku,
ty uvidíš mne k sobě přicházeti.
V.
Můj smutek byl jen synem lásky mojí,
Můj smutek byl jen synem lásky mojí,
vstal z bezdna duše jako mračno z moře,
neb láska moje k tobě, ta jest mořem!
On proto zrodil se, že v hloubi duše
jsem zase cítil celou, velkou propast,
o jejíž dno my bijem čely v pláči,
a které svírá nás, kam padne oko.
Já darmo chtěl být silnější – já nemoh’,
139
neb pouhý klid by zde byl egoismem,
smích zoufalstvím. Co zbývá? Snášet osud!
Buď sladký nám, ať sebe skromnější jest,
ten úděl štěstí našeho. Buď ve všem!
Buď v pohledu a ruky stisku celý,
buď v dumě noci, buď i v naší touze,
v snách, přáních, stescích, modlitbách a vznětech!
Jsi přece má, a to taj lásky naší,
byť bránil svět nám, ty jsi moje přece,
byť bránil život – ty jsi moje přece,
byť sama nechtěla’s – jsi moje přece!
Ty ale chceš a zůstaneš mou pro vždy.
Viď, zůstaneš? Tou vírou znovu silný
chci usmívat se, štěstí – tebe v duši.
VI.
Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů
Přemýšlel jsem, kterému z všech smyslů
v lásce naší dlužno blahořečit,
který z nich je v lásce nejšťastnější.
A tu v tichu jich jsem slyšel hovor,
všecky nejvíc záviděly oku,
neb to za ostatní všecko může.
Kde sluch plachý naslouchat se bojí,
kde hmat v jiných společnosti váhá,
kde čich, zbožňující tvoje vlasy,
s tichou vůní tvojich tichých ňader,
jenom z dálky a bojácně chví se,
tam jest oko svrchovaným pánem.
Stále vidí předmět svojí touhy,
140
v něm se zhlíží jako v moři nebe,
z něho pije jako laňka v zdroji,
čítá v něm jak v nejkrásnější knize.
Ano, kam ni slovo nedosáhne;
oko vnikne, ono výmluvnější,
nad každou řeč i nad každý hovor.
A kde nelze ani stisknout ruku,
ani líbat, ani objímati,
tam lze dospět všemohoucím okem.
A co nelze ani vysloviti
v davu jiných, to vše strhne oko
tichou mluvou, plnou zářných blesků,
plnou svitů, plnou slzné vláhy.
Šťastné oko! Chtěl bych celý okem
býti a se zakotvit v tvé oko,
a tam čekat v něm na tvoji duši,
a když mihne se jak anděl ve snu,
vypíti ji celou, celou, celou.
Šťastné oko! Chtěl bych býti okem.
VII.
Tak stvořili jsme sobě jiný svět.
V tom jednom žijem, že jen musíme,
jen na oko všedními úkony,
jež vyžaduje denní potřeba;
však rázem orlí spějem perutí
v ten druhý, v kterém žijem dušemi
a srdcem především a vzpomínkou.
141
Viď, nejdražší, že vskutku tomu tak?
Kdos ptá se něco – ty mu odpovíš,
kdos přijde, odchází – to jedno jest,
kdos šeptá o tobě – co do toho?
Kdos urazí tě, když mu libo tak,
kdos velebí – to jako urážka.
Tvá duše jinde v světě lepším jest,
kde žiju, dýchám já jen pro tebe.
A není ješitnost, že mluvím tak,
vždyť i v mém žití stejně děje se.
Když odcházímodcházím, já žiju myšlénkou,
že vrátím se, vše druhé mezi tím,
než uzřím zas tvůj sladký obličej,
jest fádní jen a nutná mezihra,
jsou stíny jen, mně slunce halící.
Mám v duši tebe pouze jedinou
a tobě dýchám, žiju napořád,
jak ve mně ty! – Ó, shodo čarovná!
Má lásko svatá! Perlo mojich snů!
jsem hotov škebli v život rozbíti,
bych tebe vylovil si pro sebe!
A ty to víš, ty cítíš lásku mou,
tvá ňadra se jak harfa nebeská
pod mými prsty chvějí kouzelně,
dí oko „ano!“, co rty líbají.
Ó, těšitelko duše posvátná,
ó, bože světa lepšího než můj,
ó, holubice, nebes mír buď tvým,
jak moje láska tebe oblétá!
142
XV.
RHAPSODIE HISTORICKÉ.
[143]
KLET A KLUK.*)
Mračen stíny táhly v žírném dolu,
bílý měsíc trhal jejich shluk.
O půlnoci hádali se spolu
Klet a Kluk.
Lidé, mravenci již dávno spali.
Temně olše šuměla i buk;
proti Kletu, obru, vztyčil malý
svou pěst Kluk.
„Kmenů sta na volné nesu lebi,
stín můj nocí padá v svěžest luk!“
Šuměl starý Klet svou výzvu k nebi,
s chlapce drzostí se ozval Kluk:
„To je toho! Věru, neslýcháno!
Věru čas, bys marnou chloubou puk’.
Chci se s tebou měřit, než vzplá ráno.“
Klet již ani muk.
Vzešlo jitro, slunce oba měří:
Klet je obr, Kluk je vskutku kluk.
V obrovité stinných hvozdů šeři
mlčí Kluk.
———
*) Dva vrchy proti sobě v Budějovicku.
145
POD OBRAZ NAPOLEONA I.
Dva vždycky sporní duchové
o tebe v hrudi mé se přeli,
přes pláně krví nachové,
přes zlato žitnišť bouřně hřměli.
Ať osvobodils, porobil,
ať z číše krev či víno pil,
toť jedno, tys vždy velkým byl,
nechť kolem oklamán svět zůstal celý.
Přes pohřebiště národů
jsi vítězně táh’ a vše zdeptal,
již vzkřísili – bil’s – Svobodu;
snad démon ve tvých ňadrech reptal:
Duch vzpoury věčné, až v ten hrob,
na Heleně jenž bez ozdob,
kde volný klnul ti, lál rob,
hlas moře v sluch ti smutné dumy šeptal.
146
Teď legendou jsi. Pantheon
tě hostí kamenný a chladný;
kol tebe ulic duní shon,shon.
Kdo vzpomíná tě? – Žádný!
Jen velká Sudby tragika
tě gloriolou obmyká,
sen dotkne se tě básníka,
jenž cítí, jak jest kročej slávy zrádný.
147
NA MÍSTĚ HROBU ŽIŽKOVA V ČÁSLAVI.
(Panu řiditeli Klim. Čermákovi.)
Stál jsem
na vlhké dlažbě pod gotickou klenbou,
blíž zdi, kde druhdy
byl pochován Žižka.
Stál jsem a dumal
na místě tom, kde nezkrocený
si k spánku uleh’ a kde tiše dřímal
v slávě a úctě,
než přišel tupý žoldák,
a ostrým vypáčil rýčem
mříž hrobu a rozbil desku,
než přišel tupý žoldák,
ty drahé vyzved zbytky,
než hrobku rozházel
a srovnal se zemí
poslední lůžko olbřimých údů.
Stál jsem a dumal
a ptal se v duchu:
148
Proč ničeho nám nedopřeje
zlý Osud?
Proč vše nám béře?
Proč nevzbudil Bůh ve poslední chvíli
nám srdce horoucí a silnou ruku,
jež byla by s láskou
ty kosti zachránila,
jak onen převor Ravenský, jenž Dantu
prokázal lásky službu,
než moh’ je spáliti katan
na povel papežské bully?
Stál jsem a dumal:
a myšlenky mé létly v minulost,
kdy pouhé jméno tvé, zvuk pouhý
stačily, Jene,
děs nahnat císařskému majestátu,
že v chvatu největším
rozkázal sebrati
vše zavazadla, že odřekl nocleh
a jako běsy štván ujížděl odtud,
neb v tichém chrámu
najednou před ním
se zvedal obrovitý
tvůj stín, Jene, s palcátem pozdviženým
odvetou hroze!
Stál jsem a dumal:
jaká jest síla tradice po staletí
a jaká drtící hrůza
149
se snáší z uražené velebnosti ducha
a vrývá se hluboko
do srdcí zloby,
je bičujíc
důtkami antických Erynií...
Stál jsem a dumal:
Kde tlí tvé kosti?
Či vskutku spálila je ruka fanatická?
Prach svatý
zda rozházela v čtyři úhly světa?
Či zbožná ruka bratří
je skryla kamsi v nedostupný úkryt
potomkům v úkoj?
Ó, šel bych z místa k místu
a klepal na zeď každou
a pilíř
a šeptal a pravil: Ozvi se nám, ozvi,
dej znamení, zjev, kde jsou tvoje kosti,
ať schátralé luze
jsou postrachem,
ať zženštilému pokolení
jsou povelem,
ať dobrým vnukům jsou radosti ukojením
a posilou...
Však darmo! –
Chrám je pustý a hluchý,
zeď bílá, holá, s vlhkými skvrnami
150
dlažice chladné;
jen pověst
a s křídlem již potrhaným
kol létá
nad hlavou pozdního vnuka,
a šeptá s tupou resignací dědů:
Zde dřímal Žižka!
151
O VÁCLAVU ČTVRTÉM.
S Točníkem Žebrák z mraků, hvozdů ční,
do kraje hledí, dumají a sní,
netknuty skoro dobou moderní!
Kdys kolem nich jsem v tiché noci jel,
na valech Točníka stín stát jsem zřel;
stál zahalen v plášť řasný tento stín,
to Václav byl, Čtvrtého Karla syn,
v kraj hleděl dolů zamlžený šerem
a vítr hrál s baretu jeho perem.
Kol Točníka jsem jel tak mnohokrát,
Aa vždycky zřel jsem Václava tam stát.
Však jednou – náhle prázdný, pustý val...
Co stalo se? Já udiven se ptal.
Však s mrtvými je dodnes těžká řeč,
je zaklínati tají nebezpeč,
a prostě ptát se bez výsledků bývá...
Co zbývá?
152
Tu po letech na letních toulkách mých
se opět Václav do cesty mně mih’
u Kunratic, však v pravém poledni,
měsíce června byl den poslední.
Já zastavil jej – mužný byl to rek,
ba skoro na mrtvého otylý;
já odkašlal si a po chvíli řek’:
„Mně odpusť, drahý králi rozmilý,
mně mimo Otce tvého, svaté paměti,
byl’s nejdražší vždy z českých králů všech,
ti jedni byli skoro pro děti,
ti druzí patří do smetí,
a jiní škleb zaslouží, ba i prokletí,
však ty’s byl muž a celý Čech!
Za lásku tuto věděti mi nech:
proč na Točníku více nestáváš,
kde o půlnoci vždycky míval’s stráž?
a proč ji měl jsi, nespal v hrobě klidně?“
A Václav Čtvrtý odvětil mi vlídně:
,Viď, z Prahy jsi, vrátíš se do Prahy?‘
„To musím již,“ dím, „pane předrahý!“
,Tak dobře, do Fišerky zajdi tam
a Tomka hrob vyhledej, hochu můj,
jej pozdrav a mu pěkně poděkuj!
Rci, velkou k němu vděčnost mám.
Muž tento velkou klatbu se mne sňal:
já neměl totiž klidu v hrobě svém,
153
mně míru nedopřála zem,
já musil denně stráží mrtvých stát
na různém hradu, kde jsem dlíval rád,
ať Točník to byl nebo Křivoklát.
Neb uvaž, já jsem dlouho v bludu žil,
že svatého jsem Jana utopil,
jenž kapitoly obročníkem byl.
Však nad slunce teď Tomek dokázal,
a proto kletbu věčnou se mne sňal,
že tento světec vůbec nežil ani...
Hleď, od té doby výborné mám spaní!‘
154
SAXA LOQUUNTUR.
(K 40. výročí spolku Architektů a inženýrů v Praze.)
Jak to dávno! Hebrejská karavana
pískem pouště Ghizehské táhla. K jitru
velbloud stejně s člověkem k jihu hleděl,
tam, kde jim z dálky
Strméstrmé, příkré, čtyřboké pyramidy
vážně, slavně kynuly; modré nebe,nebe
měly přísným pozadím... velkolepá
Východu freska!
Karnak! – Luxor! – Královské strmé hroby,
v jejich stavbách jásala valná Hmota,
stonky pouze lotosu obepjata
v příkrasu jemnou.
Stavby valné rozměrů gigantických,
sluje, strže, sloupoví, chodby, brány,
klubko chrámů tesané, mosty skalní
indických pagod...
155
Strmé, příkré kaskady starých schodů,
po nichž řvoucí páry lvů při měsíci
chodí – vítejvítej, teraso Persepolská,
krásná i v rumech!
Mocné hradby Kyklopských valů! V slunci
jasem bílých mramorů zpívající
Parthenonu linie ušlechtilé,
Homer kde básnil!
Dále k předupředu, písnipísni, leť! Vážně pozdrav
chmurné stavby Pelasgů! Skalní hroby!
První stavby Etrusků! Římské chrámy,
cirky a fora!
Basiliky, divadla, thermy, brány!
Jaký pochod básnící duše lidské!
kde se kupí paiany, hymny, žalmy
v gothických dómech!
Tyto bájné kalichy liliové,
celou jak se Evropou rozvlnily,
v tanci fial, chrličů, výše k slunci
s pralesem vížek;
Coco tkal zatím pavouk jak důmyslný
Arab vlákno fantasmat v arabesky,
kruhy, kostky, motivy ptačí, lidské
v bizarní směsi;
156
Odod té staré Florenské křtitelnice,
jejíž kvádry rozrazil Dante, dítě
aby spasil tonoucí, ke kopuli
Svatého Petra;
Jakéjaké moře povzletů, vzmachu, síly,
jaký rozlet myšlenky, snů a dumy,
jaká velká, duchová epopeje
mluvících skalin!
Tak mi zdrávo Umění budiž dávné,
od té snahy před živlů drzou zlobou,zlobou
nepodajný aby se člověk bránil
balvanů svorem;
Abyaby cesty zkrátil si ku svým cílům,
srovnal zemi, zprobodal šíje obrům
horských pásem, rozdvojil, spojil moře,
sblížil pól k pólu!
Suez! Simplon! Dunící rány slední,
kladiv, rýčů! Výbuchy s echy skalisk,
zdali nejsou odvetou vítězící
v hromy všech válek?
V tento koncert kamenných, hlasných básní,
jimiž po vždy mluviti bude člověk,
Čech též záhy připojil svoji strunu
k vítězné písni!
157
Ony mluví, balvany, skály mluví
umnou rukou vztyčené směle k hvězdám,
naše dómy, paláce, hrady staré,
dědictví otců!
V oblouk smělý sklenuté, srázné mosty,
jimiž pyšně projíždí množství lodí,
strojů oddech hluboký, hvizd jich táhlý,
jezů hluk mluví;
Hlásáhlásá slávu mudrců, myslitelů,
v sboru jejichž zakotvil pevnou nohu,nohu
Slávy syn též, slávu by matky hlásal
budoucím věkům!
158
VELKONOCE roku 1906.
Staré Velkonoce Krista
s novým jara půvabem,
s novým kvítím, s ptactva zpěvem,
pozdravují starou zem.
Ta se v proudech světla koupá,
v hlasném zpěvu vlaštovic,
prvních fialek co stoupá
mladistvý dech slunci vstříc!
Staré symboly zas mluví
řečí svojí odvěkou,
jakoby se lidí ptaly,
proč svá pouta nesvlekou?
Kolikrát má tragoedie
očisty a výkupu
vyznít v prázdno scenerie
lidstvu v novou potupu?
Člověk, jediný syn Boží,
má být ročně křižován,
luze v posměch skován k sloupu,
poplván a snižován?
159
Ujařmen v hrob, vstát má zase,
ovšem, ideálně jen,
v symbolu a v písní hlase,
by snem zůstal dále sen?
Skoro hořkostí dnes plní
Velkonoce lidskou hruď,
dál tmy stojí nad propastí,
kdo chtěl říci: Světlo buď!
Svoji příroda dál vede,
staré šalby znova tká,
včela bzučí, pavouk přede,
věčná Vesny pohádka.
Úbělovým svítí květem
do cest, strží, starý hloh,
skřivan jásá, jak by v závod
za tím sluncem letět moh’.
Od pluhu skráň oráč zvedá,
před sebou zří zlatý pruh,
na hruď jemu záře sedá,
dýchá zem a voní luh.
Staré Velkonoce Krista
spřádají své báje dál:
Chtěl bys žíti? Chtěl bys mříti?
Rád mít, jak on miloval?
Duše! co tě k zemi sráží?
Proč máš věčně čelem bít
démantové o zápraží,
za kterým je Bůh tvůj skryt?
160
Což v sled tobě neozve se
lásky sladkým tajemstvím?
Hleď, jak z kaditelnic nese
modravý se světlý dým!
V jeho ty se ponoř proudy
a vzleť k trůnu Věčna výš,
snad ty tajné Boží soudy,
dráhy lidstva pochopíš!
Zatím v ucho tobě duní
vzdálených měst zemětřas,
kde kvet’ ráj, tam zejí pouště,
šakalů zní, supů hlas.
Všady zmar a zhouba jistá,
v základech se chvěje zem
v staré Velkonoce Krista
s novým jara půvabem.
161
V STARÉ ZBROJNICI.
Všemožných pušek systémy
dnes módní, zítra zastaralé,
jehlance kulí po zemi,
prapory zdrané, oprchané,
bodáků starých růžice,
jež před lety krev lidskou pily,
střel, projektilů tisíce
srovnáno v šiky s vzornou pílí...
Můj starostlivý průvodce
vše správně dokládal mi dáty,
jak chvím se, nezřel, hluboce,
jak počítám ty velké ztráty
na silách, krvi, mozcích všech,
jež zmařeny kdys těmi stroji,
zřím vsi i města v plamenech
po zoufalém a marném boji.
To věru jiná knihovna,knihovna
než ta, jíž básník doma zvyknul,
kde Myšlenka jest královna
a svatým pták, jenž v kleci tiknul!
162
„Však nyní máme ekrasitekrasit,
již jméno, co ten svede, praví,
a s jídlem chodí apetit
a válka žaludek má zdravý!
Hlad její nelze zkojiti,
a sotva čichla k první krvi,
již pole začne hnojiti,
a věřte, důkladně je zmrví,
jí Spousta, Zmar jdou vzápětí,
Děs, Hrůza před ní letí plaše...“
Co víc? Já musil mysleti
na ubohé ty matky naše!
Co lidumilů moderních
o věčný Mír jsou všecky snahy?
Já v pustý lán zřel padat sníh,
trup vedle trupu na něm nahý!
Vlk hlodal je a krkavec
do lebky siné svůj dráp ryje,
co Smrt svou kosou – pozdní žnec,
do sněhu psala: „Utopie!“
163
DĚJINNÁ CHVÍLE.
Před vídeňským parlamentem o půlnoci dne 21. prosince 1906.
Není hlasných kročejů po ulicích,
není tísně zástupů, ruchu, šumu,
město celé v čistého sněhu roušce
obvykle dřímá.
Málo vozů bezhlasně jen se smykne
jako tiché přeludy zmrzlým sněhem,
chodců kroky bezhlasně zniknou v šeru,
porůzná světla
Jenjen se pestří v řetězích nekonečných,
než je mlha půlnoční spolkne v dálce,
divně jako strašidla trčí k nebi
balustrád sochy:
Věštců sochy, mudrců, kteří Zákon
druhdy lidstvu vrývali v desky z kovu,
polonazí v chitonech lehkých tady
v sněhové kápi
164
Sedísedí řadou dvojatou v němé dumě;
jako kolos za nimi v klidné pose
se stem očí planoucích rozložený
parlament leží.
V této chvíli, zpožděný kdy jen chodec
chvátá v náruč rozkoše lehkonohé,
s chleba skývou proletář domů spěchá
po práci denní;
Nadnad tou ladnou budovou parlamentu
v městě líném Faїaků lehkovážných,lehkovážných
křídlo dějin v posvátné chvíli noční
tajemně šumí.
Kdo je slyší? Slyší-li, zdali chápe?
Zřídka spělo s tajemnou zvěstí dějin,
dnes tu šumí radostně, vítězícím,
mohutným tempem.
Padá hradba útisků starých, padá,
zle se brání v poslední křeči chabě,
couvá zvolna, nerada jen se vzdává
lepšímu příští!
V tichu nočním poslední val, ten padá
násilností; vzkříšený, prostý člověk
z prachu témě pozvedá, ku výsluní
kráčeti hotov.
165
Vrácen sobě zdeptaný, ve jho schýlen,
může věřit v ideu dobra, práva,
sám vznést může ku dílu společnému
mozolnou ruku!
Cosi jako očista skonu, křivdy
slavně táhne nad spícím městem v dálku,
dlouhých roků útisky v prach se hroutí
volnosti tuchou!
Starý lidstva nepřítel dál se svíjí,
„Fráze! Fráze!“ opáčí v plané zlobě,
neví, v posled slovo že nesmrtelné
vítězí vždycky!
Ať vše frází! – Svoboda, Rovnost, Právo,
Láska k lidstvu nebudou, nejsou frází!
Ohněm jsou vždy nebeským, který věků
okovy kruší.
V svaté chvíli – neví to lidstva démon –
šum že křídel dějinných letí městem,
nejen městem, celičkou říší letí
v království, v kraje,
Slavnýslavný letí, vítězný, hlasy zní v něm
valných duchů od věků zápasících
pro to svaté národů právo božské...
Ať letí kámen,
166
Nedoletínedoletí... spadne kdes bez ozvěny!
Let však křídel dějinných hřímá dále,
padá v dómy, paláce, nízké chaty,
v císařské síně,
Vv šero hrobek, v císařské rakve padá,
hlásá všade vítěznou dobu novou.
Zasvěcenec jedině zvuk ten slyší
v tiši a sněhu.
Lid však slavně přijímá s vážným klidem
nové doby poselství – není kroků
valných davů, povyků, křiku, písní,
triumfů, oslav,
Jakbyjakby cítil: Musilo tak se státi
právem božským, lidským též, co se stalo...
Ale hrůza posvátná okamžiku
nad vším se chvěje.
167
U SV. MARTINA VE ZDI.
Tam, kde bije nejmocněj srdce královské Prahy,
tam se zvedá obnoven starý kostelík drahý;
rád si zajdu pozdravit milou památku dědů,
víc než s lidmi s kamením často rozhovor vedu.
V nocích často hlubokých kolem zamyšlen kráčím,
starou Prahu křísím si v život, veřeje páčím
k schodům temným, dějiny zve je moderní člověk,
s pravdy který pochodní po nich sestoupí po věk;
v divné taje vidiny, moje prastará tucha,
v starém zdivu vítám vždy velké trofeje ducha.
Staré třídy úzkých a štíhlých gotických domů,
jak jste často chvěly se v bouří dunících hromů!
Lidu vámi proudily davy vznícené hněvem,
až se třásly portály, římsy, tisíců řevem.
Sem vše táhlo z blízkého chrámu od Sněžné Matky,
odhodláni v oběť dát hrdla, životy, statky
za tu pravdu nejvyšší, nad níž bádali kněží,
kterou zvon teď rozkřikl z pražských tisíce věží:
„Krev i tělo Kristovo chceme přijímat spolu,
bratři všickni usednout kolem jednoho stolu!
168
Stůl to lásky, vidímevidíme, v dálku prostřen se táhne,
k němu Anděl s manny se denně vědrem vždy nahne,nahne.
Kdo tu chudý? Ubohý? Jen sem sedněte úže,
kvetou tady čistoty lilije, bratrství růže,
od té chvíle v středu co bídných, šlapaných, malých
zvedl k výši s hostií svorně Jakoubek kalich.
Pojďte, pijte, žízniví kdo jste, jezte a žijte,
podle chóru našeho vrahů neživte, bijte,
láskou pouze nemožno v světě vydržet ani,
vedle retů k líbání třeba otrlých dlaní!“
Nové víry blahozvěst zvučí hučícím městem,
z Hradce Jan ji provází, velkým, divokým gestem,
za ním lid se bosonoh vláčí bledý a chabý...
„Jezte, pijte tělo, krev boží, otroci, rabi!
Vstaňte, muži, s zázračným síly kalichem vzhůru,
starý z duší vypleňte rmut si, z očí svých chmůru!
Velký Bůh jest! Hossana jemu na voze hvězdném,
na hor štítech hořících Zorou, v moři jak bezdném
alleluja!“ Tisíce úst zde jásá a hlásá....hlásá...
Zatím kat si radnice u vrat rukávy kasá!
Padl’s, Jene Želivský! Záhy vzešlo tvé símě...
Nač bys klonil zkrušen a zničen šedivé týmě,
dumající písmáku v starém husitském voze?
Raděj zařinč ostruhou na své olbřímí noze!
K předu potom s palcáty jděte, sudlice vzpněte,
řezat rány, vypálit ohněm je jděte a spěte!
Bojovníci boží vy, reci, kacíři Římu,
kalich svatý zvedněte z mlh a z požárů dýmu!
169
Na vás pláně čekají krve, Lipanské pláně,
s vůdců, reků povely „Zabte! Neživte! Na ně!“
Tragedie pradědů velkých skončena v krvi.
V tomto chrámku rozvil se útok dramatu prvý.
Odtud městem, po vlasti létla velká ta zpráva,
v srdcích lidu slavný jich Kristus odvety vstává,
byltě kněžmi uplván v necti, zrazen byl drze,
krví, tělem hovoří nyní v krvavé mlze,
chví se v dálce nad Prahou kalich vítězný v slávě,
srdce k srdci sklání se, hlava chýlí se k hlavě,
městem z apokalypsy děsní Andělé jezdí,
epopeje začátek chrám zná Martina ve zdi.
170