III. JOBOVI PŘÁTELÉ.

Jaroslav Vrchlický

III.
JOBOVI PŘÁTELÉ.

Když Job seděl na hnojišti, polonahý, chor, patře, hnis jak z ran mu prýští, z hrdé duše vzdor; Kdekde se vzali, tu se vzali, kdož s ním druhdy číš v družném plesu prázdnívali, v kruh si sedli blíž. A již hlavy dohromady nad osudem zlým, moudré věděli hned rady i lék tím a tím. Ale Hiob na svém hnoji, moudřejší stih’ hned, jaký dým to, čím jej hojí, ano, jaký jed. 102 Škodolibosti zřel škleby v svoje neštěstí, spolk’ je, hrděj by moh’ k nebi skráň svou povznésti. Zdeptal je, jak červ se deptá chodce pod krokem, neb kdo velký nezareptá losů útokem. Jděte potěšit mou ženu hloupým tlachem tím. Sám chci být – pak svoji cenu teprv pochopím! Z pokoření lék se prýští, síla v moře mdlob... Zdeptán buď jak na hnojišti, raděj sám – však Job! 103