II. Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!

Jaroslav Vrchlický

II.
Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Jak se tobě jevila ve snách mládí? Jistě jako archanděl, vítěz, který v hlomozu bitvy
Steklstekl valy nepřátel v cizím městě, despoticky v cimbuří vetknul prapor a pak rabům, kteří se před ním třásli, podmínky dával. – Tak jsi snila, mladičká dívka, kdysi. Nevím, jestli ideál splněn tobě? Jedno vím jen, jinak mi zjevila se v mládí snech Láska. 14 Přišla skromně s kytičkou konvalinek, přišla tiše, sklánějíc oči k zemi, v kterých plály fialy první Vesny, milá a sladká. Jedno řekla: „Miluji! Chci tě míti!“ – a pak Lásky vzdala se kouzlu celá, jak ta krůpěj na svlačce bílém zvonci slunci se vzdává, Byby ji vssálo. Blaženství! Štěstí! Rozkoš! Dát se vžíti! – Kterak jsme oba snili? Kdo měl pravdu? – Vítězná podléhajíc zůstává Láska!