II.
Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Mluvme tedy o lásce, mluvme, drahá!
Jak se tobě jevila ve snách mládí?
Jistě jako archanděl, vítěz, který
v hlomozu bitvy
Steklstekl valy nepřátel v cizím městě,
despoticky v cimbuří vetknul prapor
a pak rabům, kteří se před ním třásli,
podmínky dával. –
Tak jsi snila, mladičká dívka, kdysi.
Nevím, jestli ideál splněn tobě?
Jedno vím jen, jinak mi zjevila se
v mládí snech Láska.
14
Přišla skromně s kytičkou konvalinek,
přišla tiše, sklánějíc oči k zemi,
v kterých plály fialy první Vesny,
milá a sladká.
Jedno řekla: „Miluji! Chci tě míti!“ –
a pak Lásky vzdala se kouzlu celá,
jak ta krůpěj na svlačce bílém zvonci
slunci se vzdává,
Byby ji vssálo. Blaženství! Štěstí! Rozkoš!
Dát se vžíti! – Kterak jsme oba snili?
Kdo měl pravdu? – Vítězná podléhajíc
zůstává Láska!