III. Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil

Jaroslav Vrchlický

III.
Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil,neblahořečil
Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil,neblahořečil
jak nyní, co smím tebe milovati! Vzpomínka málo, ale sny jsou všecko: Toť život stlumený, jak za oponou, kam nevnikne zrak všední zvědavosti. A proto vítám sen, za jeho branou, stín její na mdlá víčka jak se skloní, ty sedíš hned a na prahu mne vítáš s tím vlídným, sladkým, roztouženým okem mně ruku dáš, tu bělostnou a měkkou, a vedeš dál mne po svém boku, v říše, kde sami jsme, kde pouze naše srdce a naše vzdechy, naše touhy mluví. Ty valné říše snů teď procházíme, jak vodní spoustou chodí mlčenlivé a bledé svity luny, které duhy na kapraď tkají a na hlavy medus, na perleťové kraje spících škeblí, na tíseň korálů a vodních liljí... A stejné divy nám se dějí v duších pod svitem tvojí blízké přítomnosti, vše plá a svítí ve stlumeném světle, jak flora podmořská, vše duhovité a vzdušné vážně hledí na nás vůkol, ba svaté skoro, nebo sen je svatý. Myšlenka všední nepotřísní duši, jež, bílý leknín, patří k nebi vzhůru, v svém srdci tebe, zářnou, zlatou krůpěj. Ó, budiž v mojich snech sny požehnána, 137 za jejichž branou, sotva cloní víčka, ty sedíš čekajíc můj příchod jistý.
Ó čekej! Přijdu zítra, dnes a vždycky!