III.
Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil,neblahořečil
Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil,neblahořečil
jak nyní, co smím tebe milovati!
Vzpomínka málo, ale sny jsou všecko:
Toť život stlumený, jak za oponou,
kam nevnikne zrak všední zvědavosti.
A proto vítám sen, za jeho branou,
stín její na mdlá víčka jak se skloní,
ty sedíš hned a na prahu mne vítáš
s tím vlídným, sladkým, roztouženým okem
měmně ruku dáš, tu bělostnou a měkkou,
a vedeš dál mne po svém boku, v říše,
kde sami jsme, kde pouze naše srdce
a naše vzdechy, naše touhy mluví.
Ty valné říše snů teď procházíme,
jak vodní spoustou chodí mlčenlivé
a bledé svity luny, které duhy
na kapraď tkají a na hlavy medus,
na perleťové kraje spících škeblí,
na tíseň korálů a vodních liljí...
A stejné divy nám se dějí v duších
pod svitem tvojí blízké přítomnosti,
vše plá a svítí ve stlumeném světle,
jak flora podmořská, vše duhovité
a vzdušné vážně hledí na nás vůkol,
ba svaté skoro, nebo sen je svatý.
Myšlenka všední nepotřísní duši,
jež, bílý leknín, patří k nebi vzhůru,
v svém srdci tebe, zářnou, zlatou krůpěj.
Ó, budiž v mojich snech sny požehnána,
137
za jejichž branou, sotva cloní víčka,
ty sedíš čekajíc můj příchod jistý.
Ó čekej! Přijdu zítra, dnes a vždycky!