IV. I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti

Jaroslav Vrchlický

IV.
I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti
I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti
o tvojí lásce, dobrotě a přízni, však pouze proto, že jsem uvažoval, ký osud padl mezi nás, jak velké smí štěstí pouze z daleka nám kynout, jak doušek poutníkovi zbloudilému, a sladké plody rtům jak Tantalovým, by každou vteřinou nám bylo vzato; jak třeba stále opanovat sebe, si masku na tvář stále přibíjeti, buď lhostejnosti, vylhaného klidu, buď banálního úsměvu, buď nudy; jak nemohou si v náruč letět duše, ač chví se sokoli jak na motouze, když kořist zří, však v tuhé lovce pěsti tkví motouz, marná vyprostit se snaha! A přece, drahá! buďme spravedliví a uvažujme, co by lepší bylo: zda tento utajený život duší, jež chápou se a milují a znají, či vůbec nepoznat se, být si cizí, 138 jít kolem sebe chladně, apaticky a utráceti po dni den ve klidném snu bláhovců, již malují si štěstí, že necítí víc, že se nezachvějí o drahou bytost, že jsou se vším v koncích, víc neždají, víc ani nečekají. Já volím osud svůj a žehnám jemu, byť časem smutek hluboký a tvrdý byl věnem jeho, smutek, že tě nemám, jak chtěla bys, jak chtěl bych, vždy a zcela,zcela. Leč při tom přece žiju pouze tebou! Jen smutná nebuď ty a mysli vždycky mé lásky jista a mé celé duše, že nelze nám víc dělat, že víc nejsme než na motouze oni sokolové. Však aspoň dva jsme k tomu, takto vždycky v tvé duši duši mou a radost v oku, ty uvidíš mne k sobě přicházeti.