IV.
I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti
I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti
o tvojí lásce, dobrotě a přízni,
však pouze proto, že jsem uvažoval,
ký osud padl mezi nás, jak velké
smí štěstí pouze z daleka nám kynout,
jak doušek poutníkovi zbloudilému,
a sladké plody rtům jak Tantalovým,
by každou vteřinou nám bylo vzato;
jak třeba stále opanovat sebe,
si masku na tvář stále přibíjeti,
buď lhostejnosti, vylhaného klidu,
buď banálního úsměvu, buď nudy;
jak nemohou si v náruč letět duše,
ač chví se sokoli jak na motouze,
když kořist zří, však v tuhé lovce pěsti
tkví motouz, marná vyprostit se snaha!
A přece, drahá! buďme spravedliví
a uvažujme, co by lepší bylo:
zda tento utajený život duší,
jež chápou se a milují a znají,
či vůbec nepoznat se, být si cizí,
138
jít kolem sebe chladně, apaticky
a utráceti po dni den ve klidném
snu bláhovců, již malují si štěstí,
že necítí víc, že se nezachvějí
o drahou bytost, že jsou se vším v koncích,
víc neždají, víc ani nečekají.
Já volím osud svůj a žehnám jemu,
byť časem smutek hluboký a tvrdý
byl věnem jeho, smutek, že tě nemám,
jak chtěla bys, jak chtěl bych, vždy a zcela,zcela.
Leč při tom přece žiju pouze tebou!
Jen smutná nebuď ty a mysli vždycky
mé lásky jista a mé celé duše,
že nelze nám víc dělat, že víc nejsme
než na motouze oni sokolové.
Však aspoň dva jsme k tomu, takto vždycky
v tvé duši duši mou a radost v oku,
ty uvidíš mne k sobě přicházeti.