V. Můj smutek byl jen synem lásky mojí,

Jaroslav Vrchlický

V.
Můj smutek byl jen synem lásky mojí,
Můj smutek byl jen synem lásky mojí,
vstal z bezdna duše jako mračno z moře, neb láska moje k tobě, ta jest mořem! On proto zrodil se, že v hloubi duše jsem zase cítil celou, velkou propast, o jejíž dno my bijem čely v pláči, a které svírá nás, kam padne oko. Já darmo chtěl být silnější – já nemoh’, 139 neb pouhý klid by zde byl egoismem, smích zoufalstvím. Co zbývá? Snášet osud! Buď sladký nám, ať sebe skromnější jest, ten úděl štěstí našeho. Buď ve všem! Buď v pohledu a ruky stisku celý, buď v dumě noci, buď i v naší touze, v snách, přáních, stescích, modlitbách a vznětech! Jsi přece má, a to taj lásky naší, byť bránil svět nám, ty jsi moje přece, byť bránil život – ty jsi moje přece, byť sama nechtěla’s – jsi moje přece! Ty ale chceš a zůstaneš mou pro vždy. Viď, zůstaneš? Tou vírou znovu silný chci usmívat se, štěstí – tebe v duši.